V úterý večer uletěl kvakoš noční, kterého označujeme kódem K57, prvních 127 kilometrů. Zahájil tak svůj návrat ze zimoviště v africkém Mali domů do Prahy, kde jsme ho loni v létě označili satelitním vysílačem.


Ve chvíli, kdy píši tento sloupek, ještě nevím, zda se K57 již podařilo překonat nejnebezpečnější úsek jeho cesty. Tím není ani poušť ani moře, nýbrž Itálie. Právě v této evropské zemi je podle odhadu organizace Birdlife International každoročně „ze sportu“ zabito asi 5 600 000 tažných ptáků. Loni koncem léta byl mezi nimi podle všeho i jeden z našich kvakošů označených vysílači, jehož cesta skončila předčasně v Kalábrii. Doufejme, že K57 i svůj nadcházející průlet Itálií zvládne bez úhony.

Shodou okolností rovněž tento týden proběhl v Ústí nad Labem skvělý vzpomínkový večer věnovaný Heinrichu Lumpemu. Letos je tomu 110 let, co tento movitý obchodník a především milovník ptactva založil na svahu Mariánské skály svůj „Lumpepark“, který se posléze přeměnil v ústeckou zoologickou zahradu.


V dnešním Zoopisníku ovšem Heinricha Lumpeho nepřipomínám kvůli jeho ptačímu ráji, ale proto, že v období mezi válkami vynaložil ohromné úsilí směřující k ochraně tažných ptáků ve Středomoří, zejména v Itálii. Jak se můžeme dočíst v práci historika Martina Krska, využíval k tomu Lumpe i poněkud svérázných metod. Když například zjistil, že v Karlových Varech pobývá vlivný kardinál Bonaventura Ceretti, uspořádal pro něj slavnostní oběd a na závěr vyhlásil, že jako dík italskému lidu za pokrok v ochraně ptactva daruje papeži Piu XI. 26 vagónů kararského mramoru v hodnotě deseti milionů korun. O větším pokroku se tehdy sice ještě nedalo mluvit, ale přímluvy u papeže bylo dosaženo.

Snaha Heinricha Lumpeho i řady dalších významných osobností posléze přinesla až nečekaný výsledek: V prosinci 1932 vydal italský diktátor Mussolini dekret zakazující lov zpěvného ptactva na ostrově Capri a brzy následovaly další chráněné oblasti. Samotnému Lumpemu byl za jeho zásluhy dokonce propůjčen titul „Otec evropského ptactva“.

Bohužel Mussoliniho zákaz zůstal v platnosti jen krátce. Roku 1936 jej v reakci na sankce Společnosti národů vůči Itálii demonstrativně zrušil a vše se vrátilo do starých kolejí.

Od té doby uplynulo víc než osmdesát let a já s napětím čekám, jestli K57 přeletí Itálii nebo jestli bude mezi těmi mnoha a mnoha tažnými ptáky, kteří se k nám již nevrátí. Ale ať to s K57 dopadne jakkoli, nadějí pro mne je, že hned několik našich europoslanců se v této problematice začalo angažovat. Navazují tak na Heinricha Lumpeho z Ústí nad Labem - a já za to mnohokrát děkuji. I když se budou muset obejít bez 26 vagónů kararského mramoru, snad se jim podaří dosáhnout pokroku.

Vyšlo v MF Dnes.