Po dvou týdnech se vracím domů a už se těším, až se podívám ke „svému“ rybníku v Českém ráji.

Chodíval jsem k němu pozorovat ptáky už jako kluk. Později jsem se k němu ale vracíval jen zcela výjimečně – což se změnilo až letos na jaře. Když jsme koncem dubna vyrazili na rodinný výlet a procházeli kolem, od rybníka se nesl chór hlasů kuněk obecných. Z většiny míst už téměř vymizely, takže mě jejich přítomnost potěšila a pomyslel jsem si, že bych se je měl vrátit vyfotografovat.

V následujícím týdnu jsem se k rybníku skutečně vypravil – a zastihl na něm skokany skřehotavé v plném proudu jejich soubojů. Nevynechal jsem potom jedinou příležitost, abych se u „svého“ rybníka aspoň na chvíli nezastavil.

A žádná návštěva mě nezklamala. Nezapomenu například na podvečer, kdy jsem zdejší užovky obojkové zastihl v mimořádné lovecké náladě, kdy si na břeh vynášely drobné rybky a pulce; jedna lapila svou kořist kousek od mé nohy a polykala ji pak vedle mne.

Postupně jsem u rybníka pozoroval celou řadu pozoruhodných tvorů počínaje vážkou jarní, která sem přiletěla ze Středomoří, až po jeřáby popelavé nebo oba naše druhy luňáků. A krátce předtím, než jsem odcestoval, jsem z hráze fotografoval bezmála decimetrové pulce žáby blatnice skvrnité. Vypadali jako miniaturní vodníci...

Když jsem pak – stejně jako mnohokrát předtím – doma nadšeně referoval o tomto svém nejnovějším objevu, manželka poznamenala: „Celý život jezdíš po světě, a přitom by sis vystačil s jedním rybníkem.“

Tak to zas asi ne... Ale je pravda, že se už nemůžu dočkat, až se k tomu „svému“ rybníku vyrazím podívat, a že jsem zvědav, čím mě překvapí.