Víte, jak to je. Vyfotografujete si děti, ale když si snímek nenecháte vytisknout a nedáte ho do alba, skoro jako by nebyl. Podobné je to se soukromou korespondencí. Ke starým mailům nebo zprávám v messengeru se s pravděpodobností blízkou jistotě nikdy nevrátíte. Už proto, že je pod nánosem novějších zpráv nedokážete najít. A stejně efemérní jsou v dnešní době přání k Vánocům i k jiným svátkům, stejně jako pozdravy z cest. Probliknou displejem mobilu, a tím to končí.


Proto mám tak rád pohlednice. Přijdou adresátovi, ten si je někde vystaví a po čase založí. Po letech se i jeho děti či vnuci mohou nechat unést kouzlem uplynulých časů.

Jak se zdá, nejsem s tímto názorem ani zdaleka osamocený. Minulý týden jsme vyhlásili, že všem, kdo alespoň drobnou částkou přispějí na další náš transport koní Převalského do Gobi, pošleme z Mongolska speciální pohlednici s podpisy členů našeho týmu. Míra zájmu o tuhle akci mě překvapila. Vlastně až trochu zaskočila, když jsem si představil, kolik podepisování nás v Tachin talu čeká.

Ale teď už si procvičuji zápěstí a jsem za veškerý ten zájem rád. Fotografie v albu má přece úplně jinou hodnotu a trvalost než jen v elektronické podobě a dopis na papíře je něco úplně jiného než e-mail. A co teprve taková pohlednice ve srovnání s esemeskou - zvlášť když je odeslaná z Mongolska a přispěje k dobré věci!