Sarah se v zádveří přezula, oblékla si plášť a navlékla gumové rukavice a teprve potom vstoupila do uličky klimatizovaného kontejneru, který po stranách lemovaly police s plastovými boxy. Sarah několik těchto boxů prohlédla, pak jeden vytáhla a přinesla ho ke dveřím. Když jsem se podíval dovnitř, na jasně zeleném mechu jsem v něm uviděl jednu, dvě, celkem čtyři stěží třícentimetrové, kontrastně černožlutě zbarvené žabky. V chovném zázemí Healesville Sanctuary se mi poštěstilo spatřit na vlastní oči jednu ze zvířecích ikon Austrálie: paropuchu corroboree (Pseudophryne corroboree).


Tahle drobná žabka se svého času proslavila tím, že dokáže produkovat vlastní jed (zatímco např. slavné „šípové“ žáby ho získávají z potravy). Objevena byla dosti vysoko v Australských Alpách a jméno corroboree dostala proto, že původní obyvatelé Austrálie se na slavnostní shromáždění označovaná právě jako corroboree malovali podobnými vzory, jaké má tato žába na své kůži. Její ikonické postavení však bohužel souvisí také s tím, že se dostala až na samou hranu existence. Ocitla se v seznamu kriticky ohrožených druhů a před posledními požáry jí ve volnosti žilo méně než padesát jedinců (!), všichni na jediné lokalitě v Národním parku Mount Kosciuzsko. Není proto divu, že když se přes Mount Kosciuzsko přehnaly požáry, objevily se pochybnosti, jestli nějaké paropuchy corroboree vůbec přežily.

Jak se mohlo stát, že v přírodě zbývalo jenom posledních několik desítek těchto žab? Už v době, kdy byla objevena, se paropucha corroboree vyskytovala na velmi omezeném území. Její fatální úbytek během posledních dvou dekád pak způsobila především nákaza chytridiomykózou (ta má ostatně na svědomí dlouhou řadu žabích druhů prakticky po celém světě). Další část viny padá na nepůvodní zvířata a rostliny (zdivočelí koně nebo divoká prasata mj. ničí jejich snůšky a ostružiní jim stíní) nebo dlouhé řady příliš suchých let a následné požáry.


Mizení paropuchy corroboree samozřejmě nenechalo lhostejnými australské ochranáře. Jedním z jejich rozhodujících kroků bylo zvládnutí chovu těchto žab v lidské péči. Ten se dlouhodobě daří v několika zařízeních, včetně v úvodu zmíněné Healesville Sanctuary. Z chovů je jednak vajíčky dotován zbyteček volně žijící populace, jednak byly zřízeny chovné prostory přímo v oblasti Mount Kosciuzsko. Ty měly být předstupněm k masivnějšímu návratu paropuch corroboree do přírody. Píši „měly“, protože většina těchto zařízení byla přednedávnem nenávratně poškozena požáry. Naštěstí se posléze ukázalo, že asi třetině v nich umístěných žabek se podařilo v různých úkrytech přežít. Dá se tedy také předpokládat, že vyvázla rovněž část volně žijících jedinců.

V každém případě požáry tohoto (australského) léta vrhly úsilí o záchranu paropuch corroboree o pořádný kus zpět. Abychom našim kolegům pomohli škody co nejdříve zahladit, rozhodli jsme se, že ze sbírkového konta Zoo Praha jim zejména na vybudování nové infrastruktury v oblasti Mount Kosciuzsko poskytneme 170 tisíc australských dolarů (2,7 milionu Kč). Snad budete souhlasit, že boj za zachování „žabí ikony Austrálie“ si takovou podporu zaslouží.

Vyšlo v rubrice Zoopisník MF Dnes. Foto autor.