Moderní přátelský stát musí být založen na spolupráci všech úřadů, obcí i občanské společnosti. Pokud tomu tak není, musí zasáhnout akční senátor.

Tento blog navazuje na několik tisíc rozhovorů nejen s voliči v obcích na západ od Prahy, Kladensku i samotném Kladně. Rovněž se částečně prolíná se sérií komentářů na Neovlivni.cz a je jakýmsi extraktem tam publikovaných myšlenek.

V minulosti mě lidé patrně zaregistrovali jako bojovníka s korupcí a dalšími odrůdami organizovaného zločinu ve státní správě a jako regulátora hazardu, jemuž se s pomocí týmu na ministerstvu financí podařilo Českou republiku zbavit 80 % heren a dalších pajzlů s automaty. Ať už jsem byl na jakékoliv pozici ve státním aparátu nebo nyní v Nadačním fondu proti korupci, mým cílem bylo to, čemu říkám „přátelský stát.“ Pro někoho to může být utopickým bludem z Atlantidy nebo podobných vysněných destinací, pro mě je to konkrétní bod na obzoru, k němuž celý život směřuji a stav, který chci předávat svým čtyřem dětem.

Posledních 9 měsíců se ze strany státu setkáváme s naprosto absurdními příkazy, zákazy a dalšími restrikcemi a hlavně nezměrnou zbytečnou buzerací. Za tyto symboly doby virové vládní demagog schovává zoufalou neschopnost se rozhodnout tak, aby ukojil své potřeby ukázat nadvládu a zároveň se zavděčit své vydefinované skupině voličů. To, co naprosto chybí, je jakékoliv lidské vysvětlení toho, proč vláda nějak rozhodla. Namísto toho slýcháme neustálé osočování konkrétního nebo imaginárního nepřítele – „Poveztě jméno té lékařky, jméno, nebuďte slušnej!“ nebo povídačky o jakýchsi „frajírcích,“ co pijí lahváče. Bohužel sociopata, který není schopen s ostatními navázat komunikaci bez úplatků nebo výhrůžek, nenapadlo, že normální člověk si prostě se sousedem a kamarádem potřebuje popovídat. To všechno je pravým opakem přátelského státu, jedná se o model „Babišova buzerace.“

Přátelský stát je model organizace veřejné moci i společnosti, postavený na jediném zájmu, tedy servisu nebo, chcete-li, pomoci občanovi země, v níž žije. Je to model společnosti, kde musí veškeré úřady státu, kraje a obce, ale hlavně občanská sdružení a neformální skupiny lidí spolupracovat, aby se tu žilo lépe. Teď to musí vypadat hrozně naivně, je proto čas přejít k představě senátního ombudsmana. Na základě ní snad ozřejmím, že se nejedná o můj snový blud, ale reálnou představu.

Za čtvrt století fungování Senátu jsme si zvykli na představu senátora jako více či méně vážené postavy, která sedí na Malé Straně a věnuje se filtrování legislativních paskvilů, jež vyprodukovali poslanci. Případně se se senátorem můžeme setkat, když je nějaké výročí události a on postává u pomníku a tváří se vážně. To jsou jistě důležité aspekty senátorské činnosti, ale je to hrozně málo. Představme si situaci, že místní starosta nefunguje dobře, dělá věci, s nimiž nesouhlasíme, nebo nedělá nic. My ovšem potřebujeme, aby se problémy v naší obci řešily, není dost vody, za bytovkou je smetiště s vyhozenými spotřebiči a běhají odtud hlodavci zvící kočky, autobusy jezdí v nevhodnou dobu a ředitelka školy se chová, jako když jí to tam patří. A když ten starosta na to kašle, není na koho se obrátit. Krajského úředníka to nezajímá, ombudsman Křeček rozhodne za dva roky, vláda daleko a Bůh vysoko. Pak je jasné, že jsou lidi v depresi, že nic nezmohou a následuje další krok, že když na mě stát kašle, tak nevím, proč bych neměl šulit daně.

První den v Senátu zřídím horkou linku na můj stůl, mailovou adresu a další možnosti operativního kontaktování mě o podobných problémech. Také znovu obejdu svůj obvod, rozdám vizitky se všemi kontakty, aby nezůstal někdo mimo systém, když nemá internet. Že na takovou roli nejsme zvyklí? Ale jsme, podobných příkladů je málo, ale jsou. Václav Láska, když se na něj občané obrátili, pomohl vyřešit problémy s dětskými hřišti. Tomáš Czernín zase vyloboval ponechání pošty a mohu jmenovat mnoho podobných příkladů aktivních senátorů. Řada lidí se bojí jít do konfrontace na zastupitelstvu se starostou, od něhož bude potřebovat razítko na bůhvíco. Tak ať mi zavolá, seznámí mě s problémem a já se rád na zastupitelstvu veřejně poptám, proč se to neřeší. Zákon o obcích dokonce takovouto situaci předvídá, senátorovi musí být uděleno slovo na zasedání zastupitelstva, kdykoliv si vzpomene. Jenomže se toho málokdy využívá a raději lecjaký senátor staré generace krčí rameny, řka, že řešení této situace není v jeho pravomoci.

Proč by senátor nemohl být taky trochu aktivistický. Stovky lidí v Kladně se po nedávném převratu na radnici bojí páněprimátorovského vřelého vztahu k hazardu. Lidem okolo bývalého radního Petra Soudka se podařilo konečně prosadit zákazovou vyhlášku a Kladeňáci se obávají, že to za Milana Volfa zase vypukne nanovo, což si 90 % lidí na Kladně nepřeje. Slovo mi na zastupitelstvu být odňato nemůže, tak budu u bodu o povolení hazardu vykládat tak dlouho, dokud se nesesbírá dostatek podpisů k referendu. Pokud starosta menší obce bude ignorovat řešení skutečných problémů lidí, můžeme uspořádat happeningy, kterých si už zase všimnou média a neřešiče donutíme pracovat.

Jako dlouholetý státní zaměstnanec vím, že stát a dvojnásob obce nefungují tak špatně, jak to může mediálně vypadat. Svízel ovšem tkví v tom, že vidět jsou ty excesy. Zoufalí lidé pak dělají zoufalé věci, a když nemají zastání od nikoho, obrací se k novodobým spasitelům s postraními úmysly, jako je vládní demagog nebo nahnědlé politické směry. Ty chyby ovšem musí někdo napravovat. Já se této prakticky neznámé agendy rád chopím. Bude mě to navíc bavit. A to by v tom byl čert, abychom pěknou řádku dlouhodobě neřešených problémů nezměnili a aby to nezměnilo důvěru občanů této země k nepoznání. Třeba pak i ten můj „přátelský stát“ přestane být plkem z Atlantidy, ale reálným stavem.

Mimo senátní obvod Kladno, optejte se v následujících dnech senátního kandidáta, zda chce jenom schůzovat nebo i běhat po všech vesnicích a ptát se na možnost zapojení do řešení skutečných problémů lidí. Třeba se budete moci lépe rozhodnout, zda chcete aktivního senátora nebo model malostranského chlebíčkáře.