Po dalších nevyhraných volbách ODS, či spíše po její další drtivé porážce, se objevily různé analýzy a komentáře možných příčin volební prohry. Václav Klaus přispěchal s tím, že viníkem je Topolánek a jeho kmotři. Topolánek si to nenechal líbit a kontroval tím, že se byznys s ODS provázal hlavně v éře Klause.

Ve svém textu „Hádejte, kdo za to může!“ se pokusil na svém blogu Aktuálně.cz o shrnutí Tomáš Haas. S jeho závěry lze souhlasit jen částečně. Možná je to dáno profesní osou autora – Klaus – Topolánek – Fischer. Tomáš Haas nám chce namluvit, že Topolánka odstranili tzv. kmotři, neboť o nich začal veřejně mluvit. Autor zapomíná na Večerka, Dalíka, Řebíčka a mnohé další spojence expremiéra. Cudně zatajil i výlety do Toskánska. Topolánka porazil Topolánek sám. A není to jen jeho prostořekostí, ale především jeho nedostatečností pro výkon vrcholové funkce. Připočteme-li k tomu jeho hulvátství a hrubiánství, pak to nemohlo jinak dopadnout.

Jednoho Topolánka už ODS kdysi měla. Byl to Petr Čermák. A tady s autorem souhlasím, že rozklad ODS začal mnohem dříve, než se vlády chopil bodrý Mirek Topolánek. Jeho éra pouze některé trendy zvýraznila a obnažila. Je dnes módní o tom přemýšlet a psát.

Já se nyní vrátím v čase o několik let nazpět, kdy za panování Václava Klause započal proces účelovosti, alibismu a zneužívaní pozic pod praporem ODS. Na rozdíl od jiných dnešních kritiků jsem před těmito jevy varoval veřejně už tehdy.

2.10.1992 jsem vydal v Českém deníku obsáhlý text pod názvem: „Dnes o ODS“. Cituji:….není nic škodlivějšího než arogance vítězů, není nic zhoubnějšího než nezkrotné ambice a snaha o osobní profit. Nesmíme nahrávat různým kritikům tím, že jim budeme předkládat vzorky zbohatlíků bažících po moci a neznajících ve svém pragmatismu morální rozměr…“ Připomínám, že v té době jsem byl ještě tajemníkem HK ODS. O měsíc později mne v nové funkci nahradil Petr Čermák. Odešel jsem pak ze strany, kterou jsem založil a vybudoval. Mnohým negativním jevům pak už nic nebránilo v dalším růstu.

8.2.1993 jsem publikoval jeden z posledních článků v Bulletinu ODS. Vyšel pod názvem „Odvrácená strana úspěchu“. Cituji:“ …Vadí mi schovávání se za fráze, za hesla, za tzv. revoluční zásluhy. Vadí mi povrchnost některých, vadí mi jejich arogance, vadí mi různé projevy pokrytectví, vadí mi hazardování s dobrou firemní značkou, …“.
S ODS jsem se definitivně rozloučil na jejím kongresu v listopadu 1993. Mou řeč, kterou jsem tam pronesl, popsaly Lidové noviny takto – „…V pregnantních formulacích Havlík vystihl ohrožení čekající na ODS, podlehne-li klamu sebeuspokojení. Připomněl, že není možné stavět na dojmech, nýbrž je třeba pracovat s konkrétními analyzovatelnými fakty. Podle jeho názoru není možné ventilovat přes média polotovary, proměnlivá a často i rozporuplná stanoviska. Intuitivní a často pouze impulsivní improvizace vhání ODS do defenzívy. Chybějící práci nelze nahradit funkcionářským newspeakem a ideologickou vatou. Navíc platí, že praktická reálná politika není ani absurdním divadlem, ale ani matematickou rovnicí“.

V červenci 1994 jsem publikoval v Lidových novinách úvahu pod názvem „Politika nezná slovo vděčnost“. Cituji „…Důsledky mnoha různých rozhodnutí a i běžných úkonů armády našich byrokratů však běžného občana trápí mnohem více. Rutinní úředníci s mnohaletou praxí z období vyspělého socialismu nacházejí často prapodivně společnou řeč s některými z čerstvých politicko-podnikatelských rychlokvašek. Některé formy privatizace se tak dají přirovnat k osídlování Divokého západu. Rozhodně nemám v úmyslu zobecňovat a všechny házet do jednoho pytle, ale bohužel případů benevolence, lajdáctví, ale i zcela záměrných chyb není málo a zůstávají bez odezvy. Vytváří se tak předpolí pro korupci a neúctu k hodnotám, které tak umně a asi i rádi mnozí hlásají z politických tribun“.

V prosinci 1994 jsem poskytl časopisu Reflex obsáhlý rozhovor, z něhož také cituji: „ nemůžeme se donekonečna opájet tím, že jsme na špici východní Evropy, že jsme nejlepší. Jednak to svět tak jednoznačně nevidí, a hlavně to není vždy pravda. Takže, buď najdeme pokoru a přiznáme si, že některé věci musíme začít řešit znovu, profesionálně a důsledně a že to bude trvat třeba celou generaci, nebo si zaděláváme na italskou či dokonce kolumbijskou budoucnost.“

Ukázkami ze starších textů jsem chtěl jen připomenout, že dnes ODS sklízí pouze to, co zasévala dlouhá léta. Demontáž podstaty se dotkla všech pater. Ti slušní a schopní už odešli, anebo zůstali zcela pasivní a v marginálních pozicích, případně si pouze chrání vymezené teritorium svého mikrosvěta. A to je velmi málo, aby bylo vůbec možně přemýšlet o zásadní kvalitativní změně. Tak dlouho se tolerovaly excesy, až se staly normou. Trudná tečka, ale bohužel logická.