Vztahy mezi politikou a ekonomikou jsou nezbytné. Platí to v každé době, v každém režimu a ve všech zemích světa. Podstatné je, jaké mají tyto vazby konkrétní podobu a jaká pravidla pro ně platí.

V diktaturách a státem řízených ekonomikách splývají světy politiky a ekonomiky v jeden celek. A jak je tomu v demokracii a tržním hospodářství? Bývá to různé. Přičemž v dnešním globalizovaném světě nelze hovořit o národních zcela izolovaných ekonomikách. Ale stále platí, že si rozumné země drží svou národní identitu nejen v politické, ale i ekonomické dimenzi. Jaký je tedy vztah české politiky a české ekonomiky 21 let od pádu železné opony?

Ještě stále jsme mladou a neukotvenou demokracií, která příliš podlehla svodům naprosto volného trhu, aniž by se vžila psaná i nepsaná pravidla hry. Ještě jsme se z fáze agresivní privatizace neposunuli do standardních modelů, v nichž fungují instituce státu i ekonomické subjekty jak mají. Co to znamená „jak mají“? Je to jednoduché. Chovají se tak, aby se nedostaly do konfliktu se zákonem, s veřejným zájmem a s dobrými mravy. A tady je jádro pudla – potřebujeme dobré a srozumitelné zákony, potřebujeme jasnou a akceptovatelnou definici veřejného zájmu a prostředí, v němž dodržování dobrých mravů není vnímáno jako slabost, nýbrž podmínka účasti. To je vše.

Asi před dvěma lety jsem hovořil s jedním z našich nejúspěšnějších privatizátorů. Dnes hospodaří s miliardovými obraty. A on mi tehdy řekl toto „…Víte, my jsme v polovině devadesátých let určitě nepatřili mezi anděly. Chovali jsme se tak, abychom byli úspěšní, a tehdy se to tolerovalo a my jsme jen zvedli tu nabízenou rukavici. Ale dnes už bychom i my potřebovali, aby ten stát fungoval, aby si úředníci neříkali o 20-ti či 30-ti procentní provize, aby fungovala vymahatelnost práva“.

Já jsem tehdy na odzbrojující upřímnost řekl, že je důležité, aby tato byznysová poptávka byla více slyšet. Pokud ti silní hráči nepřispějí sami k zásadnímu obratu, pak je otázka, zda se tak vůbec někdy stane. A zatím to tak nevypadá.

Paradoxem našeho tzv. volného trhu, či spíše státem organizované džungle, je například pozice společnosti ČEZ, v níž probíhá dílčí divoká privatizace a která, ač státní, občas koná v rozporu s veřejným zájmem. Paradoxem je také těch cca 12 tisíc daňových subjektů, které daní své zisky v různých daňových rájích po světě. Paradoxem je také klíčová role akciových společností s anonymními vlastníky, které často ovládají veřejné zakázky na všech úrovních.

Kapitál se vždy snažil ovlivňovat politická rozhodnutí ve svůj prospěch. Ale my jsme ještě dál. Kapitál už řídí politiku. V devadesátém roce jsem slyšel od našich sousedů v Rakousku, že se nás tak trochu bojí. Věděli, že jsme měli dobrou šanci dohnat své západoevropské sousedy a být jejich silnou konkurencí. Tehdy byla vůle navázat na tradice Baťů, Kolbenů, Škodů a dalších prvorepublikových symbolů, kdysi tak úspěšného českého hospodářství. Bylo to dáno nejen tradicí, ale i dobrou polohou a kvalifikovanou pracovní sílou. Český průmysl byl rozhodující v zemích Rakousko-Uherska. Dobře si toho byli vědomi Němci v době okupace, i Sověti po vytvoření východního bloku.

Co jsme mohli udělat po roce 1989? Mohli a měli jsme modernizovat naši výrobu, a tím zvýšit konkurenceschopnost. Mohli a měli jsme definovat strategické rozvojové cíle a podle nich pak případně privatizovat vybraná odvětví. Návrat do Evropy bylo hezké politické heslo.

Ale přiznejme si – proč by si staré evropské země pěstovaly svou konkurenci? Chtěly větší trh, levnou pracovní sílu a pak také přístup k levnějším energiím. A to se jim povedlo náramně. I zde politika zafungovala na objednávku ekonomiky. My jsme opouštěli lukrativní trhy v Číně, Rusku, ale i v arabském světě, anebo jsme posloužili pouze jako prostředníci jiným zájmům. Prý politické rozhodnutí. Možná. Ale pak jde o směs naivity, neprozíravosti a dokonce i zištného úmyslu.

Dnes si můžeme zafňukat, ale to by nebylo příliš produktivní. Každá mladá demokracie je náchylná k chybám. Vždy jich využijí a zneužijí různí prospěcháři, kteří také dokáží polechtat libida ješitných novodobých „vládců“, kteří si snad ani neuvědomují, že tančí, jak jiní pískají.

Prvním krokem k nápravě musí být pravdivá zpráva o stavu věcí. A to bez osobních pocitů, politických frází a především bez přikrášlování reality. Ale i tak. Budou chtít všichni veleúspěšní privatizátoři dodržovat případná nová přísnější pravidla? Budou chtít všichni daňoví optimalizátoři danit u nás? Budou si chtít kapříci vypustit svůj rybník? A co za to pak budou chtít? Stát bez korupce? Stát s dobrou infrastrukturou? Stát s dobrými službami? Stát s kvalitním zdravotnictvím? Sociálně spravedlivý stát? Stát s fungujícími institucemi? A co my? Jsme vůbec ještě schopni otočit kormidlem a začít napravovat šlendrián našeho absurdistánu? Bude vůbec možné pojmenovat a potrestat viníky? A to proti vůli farmaceutické, zbrojařské, energetické, stavební a jiné lobby? Jde to?

Velké země, především USA či Rusko si tím také prošly či procházejí. Jejich výhoda je jejich síla a pozice ve světě. Velké chyby pak znamenají velké ztráty. Snadněji se v jejich specifických modifikacích definuje soulad pojmů svoboda a zákon, a to hlavně ve vztahu byznysu a státu. Na naši zasmrádlé pavlači to ovšem půjde hodně ztuha a asi to bude trvat hodně dlouho. Jinými slovy – nemravná politika si dobře rozumí s nemravnou ekonomikou a naopak. Je to bohužel smrtící koktejl. To není skepse, ale smutná realita na konci první dekády nového tisíciletí v Čechách. Co na tom, že každý z nás zná desítky skvělých pozitivních příkladů. To je málo. Už nemluvme o změně, ale o obratu. Blížíme se k bodu zlomu, kdy stejně budeme muset, ale bez ztrát to nepůjde.

V této souvislosti je zajímavé, že o tomto víkendu přežila regionální volby vláda v tolik zatracovaném Řecku. Mimo jiné proto, že kromě nutných škrtů zajistila i příjem do státní kasy. A to v řádech mnoha stovek milionů eur. A víte jak? Dodatečným zdaněním a příjmem z daňových pokut. Veleúspěšní Řekové si pod tlakem řekli, že už nebudou zneužívat systém, podvádět a pomohou své zemi. Možná se lekli sankcí, možná se v nich probudilo vlastenectví. Kdo ví? Jiná země, jiný mrav.