Na počátku každého nového roku si vzájemně přejeme vše dobré. A jistě bychom byli rádi, kdyby to platilo nejen v okruhu našich blízkých, ale i v zemi v níž žijeme.

Pan prezident ve svém novoročním projevu mimo jiné řekl, že bychom neměli podléhat hlasům těch, kteří si libují v pesimismu a kritice.

I já bych rád podlehl hlasům těch, kteří by nabízeli realistický optimismus a reálnou naději. Bohužel je však nenalézám. Před rokem jsem v jednom ze svých textů naspal i toto:„. …demokracie bývá zpravidla ohrožena tehdy, když v dané zemi dojde k nečekaně rychlému ekonomickému úpadku, když je veřejnost přesvědčena o korupci vládnoucích elit, když je posilován ve společnosti pocit bezmoci, bezpráví a sociální nespravedlnosti a když dojde k hodnotové krizi, tedy krizi odpovědnosti a důvěry.“ Opravdu se mi nezdá, že jsme se za uplynulý rok posunuli od této definice stavu směrem k zásadní nápravě. Spíše opak je pravdou.

Dnešní vládní sestava žádá (i ústy prezidenta republiky) o důvěru veřejnosti. A zároveň nám jistý Radek Šnábl z ministerstva financí nabízí další fázi privatizace státního majetku. Kasu VZP zase hlídá Marek Šnajdr z pozice šéfa statutárního orgánu. Nad velkou koalicí v Praze bdí její hlavní režisér Tomáš Hrdlička. Krom jiných angažmá, jeden z klíčových praotců VV č. 2, který významně přispěl ke sblížení pana prezidenta s véčkaři. A to se nezmiňuji o kádrech typu Knetig, Barták a celé plejády dalších.

Vláda si dala do svého vývěsního štítu dva razantní akcenty – protikorupční a proreformní. Ponechme stranou ten první, neboť jde prozatím o mlhavý eufemismus. Zastavme se u toho druhého. Slovo reforma svým nadužíváním už poněkud ztrácí svůj obsah, a zní marketingově podobně prázdně jako slogan o změně. Reforma je složené slovo. Ptejme se na druhou část slova - na tu formu, kterou chce někdo a nějak reformovat. Kdo, jak a proč vytvořil tu formu? Nebyli to náhodou také současní stateční reformátoři?

Dnešní vláda se opírá o tajnou hradní dohodu a nabízí nám brzké efekty své práce. Jenže se stále pohybuje na půdorysu politických proklamací. Kde je ta střednědobá a dlouhodobá vize? Kde jsou ty konkrétní legislativní návrhy? Kde je ten audit uplynulého období? Na odpovědi čekáme marně už pěkných pár měsíců. To není projev nepatřičného pesimismu či neloajální kritičnosti. To je jen přirozená reakce na obraz, který o sobě nejen vláda, ale i její ochránce a garant vytvářejí.

Chci věřit tomu, že se zase nebudeme dělit na ty normální (poslušné) a nenormální (neposlušné), na ty správné a na ty zaprodance a ztroskotance. Kdo nejde s námi, jde proti nám? To si opravdu myslíte? Mávat prázdnou ideologií už nefunguje. Mimo jiné proto, že ta skutečná pravice je opřena o právo a spravedlnost, o úctu k tradičním hodnotám, o respekt k etice a morálce. K  tomu má naše účelová vládní konstrukce na míle daleko. Stejně tak ovšem oranžová opozice k hodnotám moderních západoevropských levicových formací. A nejen proto, že s vládními partajemi vesele koaluje na úrovni krajů a velkých radnic, ale i ve statutárních orgánech klíčových státních firem. Je to jen recyklace starých kádrů v nových či staronových marketingových kabátech. Ani změna letopočtu na tom nic nezmění. Zároveň platí, že ti „nahoře“ si dovolí jenom to, co jim ti „dole“ dovolí. A bude to platit i v roce 2011.

A ještě pod čarou – stát vyplatil politickým stranám za rok 2010 1mld. Kč (to je tisíc milionů Kč), přičemž se náklady na volební kampaně v posledních dvou letech odhadují souhrnně na 2mld. Kč. Není co dodat.