Téměř v každém politickém poselství současné vládnoucí garnitury zazní obava z řeckého scénáře. Řecký strašák se stal oblíbenou mantrou. Slouží jako varovný prst i různé alibi pro různá navrhovaná „reformní“ opatření.

Řecko vstoupilo do EU ve správnou chvíli. Společně s Portugalskem a Irskem na vstupu do EU vydělalo nejvíce. Totéž platilo i o přistoupení do euro zóny. Politický apel Evropy zněl tehdy jasně – musíme vyrovnat naše ekonomiky a životní úroveň občanů všech členských zemí. Řekové toto poselství uchopili velmi důkladně. Nutno dodat, že stejně štědré a benevolentní podmínky neplatily a neplatí dodnes pro bývalé země východního bloku, které vstupovaly do EU později.

V Řecku rázem stoupla enormně byrokratická zátěž na správu země. S nadsázkou se říkalo, že Řekové mají více státních zaměstnanců než Řeků. Podobně strmě rostly náklady na sociální programy, důchody a podporu regionů. Dělo se tak za pravicových i levicových vlád. „Co je dobré pro Řeky, je dobré i pro nás“, říkali si unisono řečtí politici s Bruselem v zádech. Řecký model se stal tolerovanou anomálií.

Dokud byla Evropa v konjunktuře, tak se zdálo, že tento trend je bez konce. Nezměnila to ani enormně nákladná olympiáda, která ukázala, že Řekové umí zatít pořádně velkou sekyru. Při dovolené na překrásných řeckých ostrovech si nikdo konec řeckého snu nepřipouštěl.

A tak není divu, že se dnes tento příběh stává noční můrou celé Evropy. Návrat z flámu bude bolestivý. A ještě jeden důvod propadu je zjevný. Významná část řecké ekonomiky končila v tzv. šedé zóně nezdaněných příjmů. Nejvíce to platí v klíčové oblasti cestovního ruchu. Nedostatečný výběr daní, vyvádění zisků do daňových rájů, nižší výběr zdravotního a sociálního pojištění, zkorumpované veřejné zakázky a evropské dotace, vyvádění zdrojů ze státních monopolů na soukromé účty atd. Nepřipomíná Vám to něco? Jaké je tedy možné ponaučení z řeckého dramatu?

Spoléhání na zdroje, které nevytváří domácí konkurenceschopná ekonomika je zrádné. Lhaní ve statistikách a prognózách je nebezpečné. Ztráta kontroly nad svými dluhy je zničující. Nedodržování pravidel hry znamená ve finále devastující ztráty. Politické vizionářství bez reálného fiskálního základu je cestou do záhuby a morálním hazardem, který bere lidem nejen iluze, ale nakonec i naději na lepší a pokud možno spravedlivou perspektivu. Toto memento bych doporučil i naši vládě a začít by měla u sebe sama.