Václav Havel skonal klidně a tiše. Adekvátní by tedy byla naše tichá a klidná vzpomínka a přiměřená pieta. Václav Havel byl jistě váhající, pochybující a také občas chybující. Byl však zároveň lidský, pokorný a především byl autentickým nositelem pevných hodnot. Logicky ho tedy nemohli mít všichni rádi.

Už za svého života nastavoval svou pouhou existencí zrcadlo těm méně vzdorujícím. Obávám se, že překotná snaha o vytvoření okamžité konstrukce „masarykovské ikony“ není jen výrazem emocí, nýbrž i pragmatické úvahy.

Havlův obraz a odkaz se obalí do trikolóry, převáže mašličkou a umístí do muzea. Případně se postaví sochy, pojmenují ulice, náměstí, letiště, přijme se zákon o zásluhách a bude klid, tzv. „klid na práci“. A končit to bude hrníčky s portrétem exprezidenta na Karlově mostě.

Nezájem, zesměšňování a někdy i pohrdání teď někteří rafinovaní technologové moci nahrazují účelovým a pokryteckým klaněním. Chtějí se také ohřát i v lesku jeho smrti. Typicky české přeskakování z extrému do extrému. A typicky české je i to, že si skutečné osobnosti všimneme až po jejím odchodu.

Respekt a úctu je jednodušší vyjadřovat postavě z učebnic dějepisu. Tradiční česká povaha se nyní projevuje v celé své „kráse“. Sledujeme absurdní drama, jak příznačné u Václava Havla. Dochází i k drobnému přepisování dějin a rolí jednotlivých postav. Kdo si koho a od kdy vážil, kdo koho tzv. přivedl do OF atd... Permanentní konfrontace pokračuje dále, i když skrytě. Je to smutné, trapné a skoro až nechutné.

Přeji Vám klidný zbytek adventu. Poslední adventní svíce hoří i za Václava Havla.