A konec konců krize je všude kolem nás, tak nač si vlastně stěžovat. Přesto si nelze nevšímat řady podivností, které ilustrují nejen naši žhavou současnost, nýbrž i vyplouvají z nedávné minulosti.

Česká ekonomika je mírně řečeno nerostoucí. Spíše by se dalo říci, že poněkud ztrácí dech. V poklesu výkonnosti jsme se dostali již za všechny naše sousedy. Má to za následek i nižší výběr daní, ale i zdravotního a sociálního pojistného odvodu. Přidáme-li k tomu fakt, že více než 17 tisíc významných daňových subjektů ČR daní mimo, v tzv. daňových rájích, pak je zřejmé, že někde zdroje schází. A nejen to. Nejde jen o daňovou optimalizaci plátců daní a případné daňové odpustky. Jde často o významný podíl šedé ekonomiky. Stačí se podívat na gigantické kšefty s pančovaným alkoholem. Utajované obrovské sklady lihu jsou toho hmatatelným důkazem. A nejde zdaleka jen o falešnou nezdaněnou kořalku.

Organizovaný zločin ovládá i další sféry. Do značné míry to platí o hazardu, bezvýhradně pak u drog, prostituce, ale i prodeje padělaného zboží v mnoha komoditách a řadě dalších oblastí, v nichž se používá stále více a více propracovanější a sofistikovaný systém, který různým způsobem metastázuje do všech pater správy země.

Lakonicky by se dalo říci, že kdybychom daně lépe vybírali a následně lépe distribuovali, pak bychom je nemuseli zvyšovat. Krom toho se ukázala býti rovná daň poněkud nerovnou. Nižší daňová sazba pro vyšší příjmové kategorie ještě u nás automaticky neznamená vyšší daňovou kázeň.

Když k tomu všemu připočteme všudypřítomnou obří korupci a nesmírně nákladnou, a málo efektivní, administrativu státu, pak není divu, že jediný ukazatel, který roste zcela spolehlivě, je míra zadlužení. Netýká se to pouze státního dluhu, ale i obcí a v neposlední řádě i domácností. Naší ekonomice a chodu státu jistě neprospívá vysoká cena vstupů, především elektrické energie a její přenosové sítě. Hospodaření společnosti ČEZ je pak samostatnou kapitolou našeho zadluženého tzv. blahobytu. Ale nejde jen o ČEZ, nýbrž i o další významné firmy s majoritním podílem státu.

Média však věnují nejvíce pozornosti okázalým komentářům dnešního a včerejšího prezidenta. Jakoby opomíjela fakt, že se oba dva pod dnešní podobu země významně spolupodepsali. A to nejen při legendární opoziční smlouvě. Jeden z nich nevrací péra při státních návštěvách, ten druhý zase nezná rozdíl mezi vodou a vodkou. Jeden nám radí se proinvestovat z krize, ten druhý říká hledejme nové trhy mimo EU. Oba pak myslí na Rusko a Činu. Není divu. Do těchto destinací směřují i největší české investiční skupiny. Tedy ty, které patří mezi privatizační vítěze našeho sametového převratu, v čele s PPF, mimo jiné donátorem Klausova institutu.

Ve stejnou dobu nám předvádějí do televizních kamer své blazeované úsměvy naši skromní miliardáři z MUS. Kvůli „drzým“ Švýcarům teď musí jezdit na soud až do daleké ciziny. Je půvabné, že hlavním trumfem jejich obhajoby je výpověď bývalého premiéra, toho času prezidenta ČR. Chlapci před časem předvedli vrcholný kousek české cesty privatizace, tedy tzv. privatizace z břicha. S jídlem pak rostla chuť. Z MUS směrem ke Škodě Plzeň, a pak se čapnout zlatého vejce, tedy našeho polostátního energetického mega hráče. A aby toho nebylo málo, tak nám česká televize pouští seriál rozhovorů s Romanem Janouškem, který nám sděluje, že je vlastně príma kluk a přemýšlí, že by se vrhl na politiku. Praha mezitím splácí drahé plzeňské tramvaje, a nejen to. V přímém přenosu sleduje tunel jménem Blanka,…A to už pomalu zapomínáme na Dalíka, na mejdany party „dolce vita“ v Toskánsku, na golfové turnaje v Dubaji či na usměvavého šviháka Koženého, padlé banky a kampeličky atd.

Ještě, že máme v čele financí Miroslava Kalouska. Už zase prodává dluhopisy za desítky miliard. Pomiňme slušný profit spolupracujících bank. Možná by neuškodilo, kdyby nám ministerstvo financí poskytlo informaci, kolik že „drobných střadatelů“ si pořídilo tyto dluhopisy, v jaké výši a případně i jmenný seznam těch, kteří si nakoupili nejvyšší objemy. Proč? Inu je lépe míti „šlechetné státní dluhopisy“, než třeba anonymní konta tam či onde.Co kdyby náhodou začal někdo šťárat. Ale to bychom asi chtěli příliš. Je to podobné, jako s těmi prvními velkými investory ve startovací vlně našeho solárního boomu.

A abychom se nenudili, tak nám parlamentní strany už spustily předvolební kampaň. Zdrojů na svou produkci budou mít opět „co hrdlo ráčí“. Součástí tohoto nekonečného seriálu je i součastná bitva o Prahu. Kalousek sešlápl pedály a připravuje si pozice pro další přežití a pro své povolební aranžmá. Že by tentokráte pro změnu s ČSSD? Proč ne? Mohl by pomoci jeho FAÚ (finančně analytický útvar ministerstva financí). Nikdo přeci není bez poskvrny.

Když se to všechno sečte, pak se nelze divit těm, kteří přestávají vidět v této zemi svou osobní perspektivu. Výčet ztrát a faulů je zdrcující a hlavně demotivující. Ano, chápu, hněv není program,… Bez důkladné analýzy dnešní a včerejší situace nelze ani formovat věrohodnou alternativu, k současné nekompetentní a nemravné správě země. Mimo jiné by se totiž ukázalo, že trable a potíže si v Česku spolehlivě vytváří naše domácí prostředí. Žádná evropská struktura k nám neexportuje selektivní právo pro vyvolené, předražené cinknuté veřejné zakázky, nesmyslné škrtání v mnoha citlivých oblastech, nesrozumitelnou daňovou soustavu, časté úmyslné legislativní paskvily, vybrakované dotace pro spřízněné party, nemravné odměny státních manažerů atd. Tím vůbec nepopírám složitosti hospodářské krize, která zasáhla nejen Evropu. Kořeny našich nesnází a nejistých prognóz jsou však u nás doma, před našim prahem.

Tolerance ke zlu a nepravostem vede u nás k tomu, že se excesy stávají normou. Zlo dostává punc standardu. Obyčejná lidská slušnost je pak považována za slabost. A tudíž každý, kdo nepáchá neslušné věci, neboť mu to stud nedovolí, je považován za snadný terč otrlých praktiků života ve smečce.

Zlo má velký růstový potenciál. Z toho tzv. menšího se časem vyklube pěkný prevít, který se nám pak nepokrytě směje do obličeje. Je i na nás samotných, zda budeme žít ve společnosti, kterou ovládá bezohlednost, sobectví, faleš, licoměrnost, podlost a zákeřnost, anebo upřednostníme prostředí ohleduplné, solidární, vstřícné, férové, chápající a nesobecké. Chtít by to měla většinová společnost, včetně těch úspěšných. Jedině tak můžeme důstojně přežít těžké časy a nastartovat zásadní obměnu, bez níž je nemožné, byť jen přemýšlet o plnohodnotné budoucnosti naší země.

Je k tomu ovšem potřeba alespoň elementární porce občanské odvahy.