Setkání prominentů předlistopadové a polistopadové éry má výraznou symboliku. Ilustruje zásadní skutečnost, že v období po Listopadu 89 došlo spíše k formálnímu předání moci a zároveň k zachování ekonomického vlivu. Lépe orientovaní soudruzi z vyšších nomenklaturních pater a zkušení hráči z podniků zahraničního obchodu věděli anebo alespoň tušili, že přichází jejich chvíle. Své party si sehráli i příslušníci a spolupracovníci StB, případně KGB. Nemohli mnohdy nastrčit své poněkud profláknuté tváře a tak vystrčili nahoru novou garnituru a mladé neotřelé kádry. Nezřídka v pozici noblesních, leč bílých koňů.

Jedním z klíčových režisérů této hry na svobodu, rovné šance, na demokracii, na právní stát, na levici a pravici, čili kapitalismus v českém posttotalitním provedení byl bezesporu Svatopluk Potáč. Právě proto se s ním někteří jeho žáci přišli rozloučit na jeho poslední cestě. Kdo to byl Svatopluk Potáč? Narodil se v roce 1925. Vyučil se elektromechanikem ve firmě Baťa ve Zlíně (stejně jako Jakeš). V roce 1951 absolvoval Ústřední dělnickou školu Státní banky československé (SBČS). Od r. 1952 v této bance pracoval a zastával různé vedoucí posty. V letech 1964–1969 působil jako náměstek generálního ředitele. V letech 1969–1971 byl generálním ředitelem a po té předsedou Státní banky československé. V období let 1981–1988 byl místopředsedou Federální vlády a zároveň zastával post předsedy Státní plánovací komise. Od r. 1948 byl členem KSČ. Na XVI. a XVII. sjezdu KSČ byl zvolen za člena Ústředního výboru KSČ. Od r. 1981 do r. 1990 byl poslancem Federálního shromáždění. Do Státní banky československé se vrátil ještě jednou a byl jejím předsedou v letech 1988 – 1989.

Právě Státní banka československá propojuje příběhy Václava Klause a Svatopluka Potáče. Znali se velmi dobře. Václav Klaus ve SBČS strávil podstatnou část normalizace. Působil zde v letech 1971 – 1987, kdy přešel do Prognostického ústavu, jakési laboratoře pozdější tzv. revoluce. Svatopluk Potáč byl ve SBČS nejen jeho šéf, ale i učitel. Klaus pracoval v odboru ekonomicko-matematických výpočtů v ústředí státní banky. V té době byl ve SBČS také funkcionářem ROH a Československé vědeckotechnické společnosti. Ve stejném období na něj StB vedla signální svazky.

Na konci roku 1989 oznámil odcházející šéf SBČS Potáč, že jeho nástupcem bude Josef Tošovský. Mnohé to tehdy překvapilo. Tošovský působil v letech 1984 – 1985 jako zástupce Živnostenské banky v Londýně. V osmdesátých letech byl poradcem SBČS. Některé zdroje uvádějí, že byl v této době spolupracovníkem StB. Josef Tošovský byl členem KSČ v letech 1976 – 1989. 1. ledna 1990 byl jmenován předsedou SBČS a po zániku Česko-Slovenska se stal prvním guvernérem České národní banky a zůstal jim až do listopadu 2000, kdy jej vystřídal Zdeněk Tůma z Patrie Finance Zdeňka Bakaly. Potáč, podle znalců poměrů ve státní bance doslova řekl v prosinci 1989, že nominace Tošovského je domluvena s Občanským fórem Václava Havla a Mariánem Čalfou. Tošovský se ve SBČS (později ČNB) obklopil několika lidmi, kteří spolupracovali s StB a zastávali významné posty v KSČ. Ještě v roce 1997 dělal Tošovskému poradce Jiří Bruk, evidovaný jako agent StB s krycím jménem Kubr. Šéfkou personálního odboru ČNB byla do roku 2001 vysoce postavená funkcionářka KSČ Věra Nepimachová. Místopředsedou SBČS byl do roku 1992 Jaromír Zahradník, který pak neprošel lustračním zákonem.

Řada polistopadových bank, které pak zkrachovaly, využívala kontaktů z minulosti. Třeba s pádem Kreditní banky Plzeň a Agrobanky je spojována skupina Motoinvest, jejímuž šéfovi Pavlu Tykačovi dělal v devadesátých letech poradce sám Svatopluk Potáč, který znal poměry ve státní bance ze všech nejlépe. U zrodu Motoinvestu Pavla Tykače stál i bratr hlavního autora kupónové privatizace Dušana Tříšky – Aleš Tříska. Také Dušan Tříska musel opustit post náměstka ministra financí Klause kvůli lustračnímu zákonu.

V devadesátých letech udělila ČNB desítky bankovních licencí poněkud svérázným způsobem. Byl to případ mimo jiné Banky Bohemia, kterou vedl důstojník StB Jiří Čadek anebo další později zkrachovalé České banky, kterou řídil Ivan Fišer, syn někdejšího vysoce postaveného pracovníka SBČS Františka Fišera, dlouholetého spolupracovníka Svatopluka Potáče.

V tomto zlomovém období české transformace zcela selhal bankovní dohled ČNB. Celkové náklady na pozdější stabilizaci bankovního sektoru pak byly v řádech stovek miliard Kč. K tomu je třeba připočíst pumpování tehdy státních bank a jejich propojení s největšími privatizačními a investičními fondy, které se díky úmyslně špatné legislativě nechovaly jen jako správci držitelů investičních kuponů, ale jako jejich vlastníci. Teprve v roce 1998 byla zřízena Komise pro cenné papíry a začalo první vyčíslování škod vzniklých právním vakuem. Jinými slovy – tunelovalo se legálně. Nedobytné úvěry a pohledávky pak končily v bermudském trojúhelníku české ekonomiky – Konsolidační agentuře. Té velel další účastník Potáčova pohřbu Pavel Řežábek.

Ti, kteří často špatné úvěry způsobili anebo u nich přímo či nepřímo asistovali, si je pak za zlomek ceny koupili od Konsolidační agentury zpět. Největší objem pohledávek získal od české Konsolidační agentury Pavel Tykač v roce 2002. Provedl to přes krycí firmu EC Group a šlo o pohledávky ve výši 38 miliard korun. Po celou dobu nad ním bděl jeho učitel Svatopluk Potáč. Není však jediný z prominentů minulého režimu, který pomohl na svět mladým žralokům rodícího se byznysu. Celá plejáda českých oligarchů měla v zákrytu zkušené rádce. Byl mezi nimi i poslední náčelník StB generál Alojz Lorenc, který ihned po listopadu 89 nařídil skartaci mnoha dokumentů z archivu StB. Po té působil jako bezpečnostní expert ve vedení jedné z největších česko-slovenských finančních a investičních skupin.

Na pohřbu Svatopluka Potáče byl pochopitelně i jeho syn Robert Potáč. Ekonom Robert Potáč po absolvování VŠE působil od r. 1985 do r. 1990 v ČSOB. V roce 1990 vystřídal Josefa Tošovského v centrále Živnostenské banky v Londýně, kde strávil 9 let. V roce 2000 byl poradcem člena bankovní rady ČNB pro oblast bankovního dohledu. O rok později nastoupil do vrcholového managementu PPF. Byl finančním ředitelem spol. Home Credit International a po té ředitelem divize financování skupiny PPF, a to až do roku 2010. Některé zdroje uvádějí, že jeho otec Svatopluk Potáč byl také u zrodu impéria Petra Kellnera.

I náklonnost ke skupině PPF spojovala Svatopluka Potáče a Václava Klause. Oba si byli dobře vědomi, že kumulace ekonomického vlivu znamená i kumulaci politické moci. Ovládnout jeviště a zákulisí zároveň znamenalo dokonalou symbiózu. Naivní nadšenci jenom posloužili jako užitečný kompars. Je zajímavé sledovat, jak se z okázalého (leč jen verbálního) obdivovatele Reagana a Thatcherové „evolučním vývojem“ stává parťák staré gardy a horlivý obdivovatel východoevropského chaosu v režii mocných oligarchů, s hlubokými kořeny v minulé éře.

Připadá Vám to vše jako dávná historie? To je ale velký omyl. Podívejte se kolem sebe. To co uvidíte, to jsou do značné míry důsledky tzv. české cesty privatizace Potáčových žáků. A vstali noví, či spíše staronoví bojovníci. Již se neschovávají za nastrčené figury. Kupují si média, řídí politiku a stát (včetně státních a polostátních firem) a vytvářejí obraz dnešní i budoucí společnosti na půdorysu normalizační mentality a existenčního strachu. Po spirále času se vracíme zpět a už se tomu ani nedivíme.

Účastníci pohřbu Svatopluka Potáče nám v září 2014 připomněli zákulisí událostí, od nichž uplynulo již 25 let, a také nám připomněli následné dobývání posttotalitního území. Více naleznete na www.mapovani.cz