V každých volbách jde o to, zda je touha po změně větší, než obava ze změny. V roce 2013 zvítězila touha po změně, nebo alespoň iluze změny. Babiš říká, že ho zrodila předchozí politika, míní tím vlády Nečase a Topolánka, s dominantním ministrem financí Kalouskem, ale de facto má Babiš na mysli celé polistopadové období. I Zeman se tvářil jako změna po několikaletém půstu, na rozdíl od protikandidáta ve druhém kole přímé volby, kterým byl ministr zahraničí vlády, jež nebyla příliš v oblibě.

O výsledku voleb většinou nerozhoduje jen skvělá práce vítězů, ale také chyby poražených, a pak je tady množina objektivních i subjektivních okolností, včetně neočekávaných faktorů X.

Do uren se nehází jen hlasy pro, řekl bych, že ještě více je těch hlasů proti. A tak se může stát, že proti nepřijatelnému stojí kandidát nedokonalý, že nad volbou menšího zla vítězí volba s větší mírou rizika. O nějaké hodnoty a programy přeci nejde. Vítězí ten, který umně říká to, co chtějí lidé slyšet. Vítězí ten, který dokáže lépe znemožnit a pošpinit konkurenci. Vítězí ten, který lid obecný pobaví a slíbí jim větší porci budoucí prosperity (ostatně slibem nezarmoutíš, že ano). A konečně vítězí ten, který má na svou předvolební produkci dost peněz.

Když se někdy v roce 2011 rozhodl pardál české politické pavlače Miroslav Šlouf, že probudí svého spícího jezevce z Vysočiny a udělá z něj budoucího prezidenta, tak mu tehdy věřil málokdo. Troufnu si říci, že tomu tehdy nevěřil ani sám dnešní pan prezident. Stalo se. Příznačné je i to, že se pak Šlouf stal první obětí čerstvě zvolené hlavy státu.

Rok 2013 začal neospravedlnitelnou amnestií odcházejícího prezidenta Klause, kterou nějak záhadně kontrasignoval premiér Nečas, a tím vlastně celá vláda. To byl symbolický zlom. Veřejnost reagovala jednoznačně, začaly sílit aktivity různých protikorupčních skupin, aniž by si někdo stačil všimnout, že se tady připravuje půdorys k důkladnému přepsání politické mapy. Politika dostala nezvratné adjektivum špinavá. A čekalo se na nástup tzv. čistých obroditelů.

K překvapení mnohých se jimi stali Miloš Zeman a Andrej Babiš. Zeman se odstřihl od své bývalé partaje a Babiš cudně zamlčel všechny své předchozí politicko-byznysové vazby. Chytrý marketing. Zeman se tvářil jako táta všech, kteří čekají na úspěch, který nepřichází jen díky těm nahoře a Babiš jako ten, který zatočí s tou hydrou korupce, udělá pořádek a přinese svěží vítr do starých struktur.

Tento koncept selektivního pojetí spravedlnosti, svérázného korporátního „volného“ trhu a toho správného výkladu té správné pravdy, přijaly i další významné slovensko-české finanční skupiny (kromě Agrofertu), působící na území ČR, jimž se někdy zjednodušeně říká oligarchové. Ti klíčoví z nich mají svůj hlavní byznys i své kořeny na východ od nás. Je dobré to vědět, mnohé je pak srozumitelnější. Nová doba si žádá nové činy, i když jde vlastně o dobu staronovou, s novou fasádou a rétorikou.

Ze Zemana a Babiše se v brzké době vylíhla mocenská monstra, až panoptikálních rozměrů. Ba co víc, vytvořila společný mocenský tandem, který postupně uchvátil celý stát. A jako správní technologové moci vědí, že i negativní pozornost a kritika oponentů jim přináší body. Mohou pak svým fandům ukázat na ty nepřátele pokroku. Oba pohrdají politikou (všemi těmi žvanírnami), jsou představiteli antipolitiky s nebývalou koncentrací moci. Jednomu stačí venkovské estrády a námluvy v Rusku a Číně, ten druhý si předělává stát na svou firmu. Nevadí si, nekonkurují si, doplňují se, s mocnými zdroji v zádech. Kritizujeme li jen jednoho z nich, pak prospíváme oběma. V jejich zvrácené logice je přeci snadné se převtělit do pozice mučedníka, který těm kavárenským povalečům a zkorumpovaným přisluhovačům (kdo ví koho) konečně přistřihl tipec. Mají společné i to, že jim projde vše - lži, urážky, fauly, bezprecedentní střety zájmů, bezbřehá arogance moci, vulgarity nejhrubšího zrna, no prostě vše. Armády placených i spontánních užitečných trollů obsadí internet a bojují za své vůdce všemi prostředky. Ne každý má pak na tento brutální styl žaludek. V hlavních stanech se pak může opět slavit.

Seneca kdysi prohlásil i toto – „I samotnému císaři, který může všechno, není právě proto mnohé dovoleno“ a taky řekl, že to, co ti nezakazuje zákon, to ti zakazuje stud.

Jenže, na naše mocenské duo si s nějakými antickými moudry nepřijdete. Kdepak, to je model ČR 21. století. A možná, že nás ještě překvapí nějakým béčkem své stáje. Co třeba moderní, inovativní a progresivní volební hnutí NE? Anebo v případě nouze podpora nějakého neotřelého kandidáta na nového prezidenta, pokud by ten stávající ze zdravotních důvodů nemohl svůj post obhajovat. Co třeba zkušený hráč, který svůj byznys úspěšně prodal jedné nejmenované slovensko-české finanční skupině? To by bylo hezky rafinované. Ale znáte to – dost peněz na kampaň a šikovný marketing dokážou i zdánlivě nemožné. Hlavně se tam nesmí pustit nežádoucí element. „A ta naše média musí psát tu naší pravdu!“

A kdyby bylo nejhůř, pak platí ta stará poučka vládců – nemusí nás milovat, stačí, když se nás budou bát. V posttotalitním světě praxe ne neobvyklá.