Na všemožné historické „poučky“ a krkolomné interpretace českých i evropských dějin z úst českých politiků jsme si už v této zemi poněkud zvykli. Někdy jde jen o silná slova, jimiž je zbytečně zaplavován zdejší veřejný prostor, častěji máme co činit s neznalostí, nepřiměřeným srovnáním nebo pouhou nedostatečnou schopností zacházet s českým jazykem. Ačkoliv se těmto výrokům dostává popularity a mohou působit i jako špetka odlehčujícího humoru v českém politickém rybníku, řada z nich se ocitá za hranicí vkusu, případně přímo lavíruje mezi pravdou a lží. Nehodlám zde moralizovat nebo nabízet jedinou pravdu o dějinách. Žádný historik ji nevlastní ani k ní nesměřuje, může pouze z fragmentů historických pramenů skládat jeden z mnoha možných obrazů naší minulosti. I takováto činnost má ale svá vědecká a etická pravidla.

V posledních letech se dějepisná tvořivost našich veřejných představitelů stupňuje. Za hysterický lze tak například označit komentář dosluhujícího českého prezidenta Václava Klause z roku 2011, kterým kritiku řady hloupých výkřiků Ladislava Bátory (kdo si na něj dnes vzpomene?) označil za „malou českou hilsneriádu“. Srovnávat zlou antisemitskou kampaň z let 1899/1900 s věcnou kritikou názorů „nonkonformního“ myslitele Bátory byl ovšem skutečný úlet. Zpětně jej lze pochopit snad jen jako Klausův pokus o nepodařenou sebeidentifikaci s TGM. A co Klausova věta „mezi Koniášem a Halíkem vidím rozdíl pouhých tří století“? Jezuitský kazatel Antonín Koniáš (†1760) nebyl žádným beránkem, přestože jeho démonizace je přehnaná. Koniášův historický obraz je poněkud jiný než jak jej dnešní střední a starší generace poznala v hodinách dějepisu socialistického Československa. Jenže právě proto není dle mého názoru hodno demokratického politika, který navíc aspiruje/aspiroval na úlohu státníka, aby pouze parazitoval na školských klišé.

Některá historická přirovnání lze jistě s nadsázkou trefně (zne)užívat jakožto zajímavou rétorickou figuru, i to však vyžaduje určitou míru vzdělanosti, případně sečtělosti. Když například v roce 2005 prohlásil tehdejší předseda ODS Miroslav Topolánek, že po jeho volebním vítězství nastane na ministerských úřadech „noc dlouhých nožů“, myslel tím samozřejmě personální změny, nikoliv obdobu vražedné čistky v Hitlerově nacionálně-socialistickém Německu roku 1934. Takový výrok byl – bohužel – jen dalším dokladem politické nezralosti, pokusem o nemístnou dramatizaci politických aktivit. Inu, politika, která není konsensuální, nýbrž je vedena jako bratrovražedný boj, potřebuje též válečnou či revoluční rétoriku, aby své fanoušky udržela v nenávistném napětí. Jakmile v roce 2006 „projel“ Jiří Paroubek, tehdy předseda ČSSD, parlamentní volby, nechal se veřejně slyšet, že „demokracie v této zemi utrpěla tvrdý zásah srovnatelný snad jen s únorem 1948, snad jen s rozdílem, že hrozí modrá totalita.“ Zkrátka, protože jsem nevyhrál, tak je to převrat srovnatelný s komunistickým uchopením moci, nový „Vítězný únor“, a basta!

Za orgie falešného historismu bychom pak směle mohli označit právě skončené prezidentské volby. K těm výrokům jakoby laskavým, jinak však zcela mimo realitu, lze připočíst například předvolební sdělení neúspěšného kandidáta ODS Přemysla Sobotky: „Po éře Václavů by mohli přijít Přemyslovci. Za jejich vlády nám tu bylo krásně.“ Fajn. Teď by mne jen zajímalo, který úsek jejich vlády pan Sobotka měl na mysli. Od 9. do počátku 14. století, kdy Přemyslovci vládli českému státu, rozhodně nelze obecně hovořit o tom, jak „nám tu bylo krásně.“ České království se například ve 13. století stalo sice významnou politickou veličinou středoevropského prostoru, která svou moc střídavě rozpínala nad rakouskými, polskými i uherskými zeměmi, ale během staletí také permanentně narážíme na politické vraždy, nesmyslné války, hladomory etc. Bylo to v českých zemích za Přemyslovců vždy ono sobotkovské „krásně“? Opět šlo samozřejmě pouze o ahistorický bonmot, přičemž ani pokus o přihřátí královské polívčičky nepomohl novému Přemyslovi k prezidentskému „stolci“ na Pražském hradě. Anebo to byl podvědomý odkaz na případy fyzické (i politické) kastrace v rodě Přemyslovců, která se teď prorocky naplno projevuje v Sobotkově domovské straně?

Mimochodem – bonmot, když už výše to slovo padlo! Jejich údajným mistrem má být bývalý předseda ČSSD a současný předseda SPO ZEMANOVCI (oficiálně skutečně psáno velkými písmeny!) Miloš Zeman, zvolený prezident České republiky. Již mnoho let čekám, že nějaký trefný a přitom inteligentní šťouch od pana Zemana opět po čase uslyším. Čekám marně. Už není počátek 90. let 20. století, kdy mladý a neokoukaný poslanec Zeman působil opravdu jako svěží vítr. V premiérském křesle to již byl „jiný Zeman“, jehož výroky připomínaly spíše onen nevyzpytatelný sibiřský vítr (pro čtenáře a čtenářky neznalé ruské meteorologie – tento vítr se obecně nazývá „buran“). Záplava údajných citátů, navíc často uváděných zkresleně a s mylnou atribucí, působí směšně a smutně. Pokud je vysílal ze své chalupářské domoviny na Vysočině, bylo mi jeho omylů líto; stejně jako zoufalců, kteří je hltali jakožto moudro. Volebně-prezidentská smršť jej však znovu postavila do světla kamer, teď dokonce jako zvoleného nejvyššího státního představitele České republiky. Ponechám stranou Zemanovu „sudetskou kartu“. Na ní člověk sice může mít různé názory, mne ovšem iritovala především Zemanova totální neprofesionalita v zacházení s informacemi. Pan Zeman nejprve postrašil část neinformované české veřejnosti údajnými výroky Berndta Posselta, mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení v SRN, aby se pak o několik dní opravil, že měl vlastně na mysli mluvčího sudetských Němců v Rakousku (tím je Gerhard Zeihsel). Ani ten ale nijak české volby nekomentoval. Ve skutečnosti šlo totiž o Zemanem překroucený výrok (konstruovaný na základě Zemanova špatného čtení Britských listů) pronesený Michaelem Hammerem z Rakouské lidové strany. Podtrženo sečteno: neporozumění textu, neprofesionální interpretace a na ní navazující neetické šíření domněnek. Polovzdělanost nebo záměr?

Vlnu nevole však zcela oprávněně vzbudil i jiný rádoby vtipný Zemanův „bonmot“ o právu první noci, jehož obsah zná patrně většina zdejšího čtenářstva a proto jej – pro jeho nechutnost – nehodlám reprodukovat. Pan Zeman stavěl na odiv svou vitalitu jakožto „zemana“ (tj. příslušníka nižší šlechty) oproti rodové degeneraci „knížat“, zde myšleno přímo Karla Schwarzenberga. Dobře, byl to špatný vtip, pan Zeman chtěl tradičně urazit svého oponenta a neotřele poukázat na své kvality. Kontext výroku byl navíc křupanský a pro ženy urážlivý. Dovolil bych si ovšem upozornit na to, že vyprávěnka o „právu první noci“ je vlastně také ahistorickým výmyslem, žádné takové právo (kodifikované ani zvykové) nikdy neexistovalo. O právu první noci se jako o něčem „středověkém“ píše až v raném novověku, v polovině 16. století a můžeme ji označit za autorskou fikci francouzského právníka Jeana Papona, která měla podpořit představu o totálním protikladu jeho „moderní“ současnosti k temnému středověku. Později tuto pohádku zpopularizoval osvícenec Voltaire a na počátku 19. století se začala šířit prostřednictvím románů i jarmarečních příběhů. Současný francouzský historik Alain Boureau, ředitel EHESS v Paříži, ji ve své knize z roku 1995 označil na základě rozboru historických pramenů za mýtus. Vtipné tak snad může být jen to, že neplatí ani páně Zemanova pointa rozlišující mezi „knížaty“ a „zemany“, poněvadž ono údajné právo bylo v romantických opusech 19. století mnohdy přisuzováno i nižší šlechtě. Tedy: právo první noci? Další historické klišé, které nám v přímém televizním přenosu ukázalo, jak je ošidné žonglovat s historickými příměry.

Jen doufám, že to nebyla toliko chmurná předzvěst dalších historických dezinterpretací a jazykových veletočů, po nichž bude třeba i na Pražském hradě opravdu zavedeno jakési právo první noci „po česku“. Co bude následovat dále? Politický incest?