„Sluhové Západu! Ať žije Putin!“ I taková hesla zněla 17. listopadu 2014 pražským Klárovem na nevelké demonstraci příznivců prezidenta republiky Ing. Miloše Zemana. Lze to jistě odbýt pohrdlivým úsměškem a byla by to reakce správná, ovšem nikoliv dostačující. Sluhové Západu? Západ jsme přece my! Nejpozději od 10. století jsme nejen součástí západního civilizačního okruhu, ale též jeho důležitými spolutvůrci.

Nebo – opět jednou – nevíme co jsme, kam patříme? Jsou nám, Čechům, jakožto politickému národu západní hodnoty již cizí a nesrozumitelné? „Západ“ (lat. Occidens, angl. West) není přece pouhým zeměpisným označením jedné ze světových stran. Ani samotná „západní Evropa“ není Západem bez naší části evropského kontinentu, tj. bez Evropy střední a částečně i východní (evropská hranice na Urale je výmyslem 18. století, do té doby „vedla“ na Donu).

Česká krize evropanství a přináležitosti k Západu však není novinkou, objevuje se od poloviny 19. století, především pak po frustraci z rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867, které ignorovalo tradice české státnosti. Jednou z podivných reakcí byla i tzv. pouť do Moskvy, kterou v témže roce podnikly k prahu carského trůnu české politické elity. Samozřejmě, že to byl „trucpodnik“. Ten však společně s jedem panslavismu, podporovaného ruským imperialismem drtícím Poláky i Ukrajince a Bělorusy, umetal cestu k budoucí ruské hegemonii ve střední Evropě. Tehdy vzniklo i ono hysterické proroctví, že v Čechách bude dobře, až se kůň ruského kozáka napije z Vltavy. Inu, napil se. A český stát, tehdejší Československo, se stal ruskou državou na několik desetiletí.

Novinář Pavel Tigrid k tomu roku 1946 napsal: „Myslím, že je na čase, abychom se vzdali velikášské myšlenky, že jsme jakýmsi mostem mezi Východem a Západem. Jednak proto, že o to nikdo nestojí, a jednak proto, že nelze přemosťovat úžinu tak rozbouřenou, nebezpečnou a zrádnou... Překážkou je tu právě neotřesitelná a staletími nezměnitelná skutečnost, že ať se Evropa dělí jakkoli a železné opony padají kdekoli, stále patříme svou mravní, politickou, kulturní i náboženskou tradicí do oblasti západoevropské civilizace... Jakou cestou tedy, mezinárodněpoliticky, se máme dát, cestou, jež by byla hodna slovanského národa s tisíciletou západní tradicí?

Jenže to už bylo dávno vymalováno... Určitě od roku 1943, kdy byla podepsána československo-sovětská smlouva a my tak byli zásluhou prezidenta Beneše a značné části našich politických elit zahrnuti do Stalinova „euroasijského svazu“.

Význam listopadu 1989 mimo jiné spočívá právě v tom, že jsme se díky slabosti a ochotě perestrojkového Sovětského svazu (a díky prozíravosti našich tehdejších politických elit) mohli nejen vyvázat z pevného sevření ruského medvěda, ale též obnovit naše vazby k Západu, naší mateřské civilizaci. Svobodný vstup do NATO a EU byl nutnou a sebezáchovnou konsekvencí a teď záleží i na nás, jak budou obě společenství fungovat. Že se s tím Moskva nesmířila, to nám dal například roku 2009 nevybíravě najevo Sergej Lavrov, ruský ministr zahraničních věcí (jinak též přítel Miloše Zemana & comp.), když připomněl, že dle regionálního členění OSN je Česká republika součástí východní Evropy... a tudíž v ruské zóně vlivu.

I proto bylo smutné sledovat egoistickou samochválu prezidenta České republiky při jeho projevech na pražském Albertově a na Právnické fakultě UK v rámci letošních jubilejních oslav 17. listopadu. Zvláště ve srovnání s projevy prezidentů Visegrádské skupiny a Německa. V plné nahotě se to ukázalo při diskusi na akademické půdě, kde zazněl dotaz k aktuální situaci na Ukrajině. Právo první reakce obdržel od Tomáše Zimy, rektora UK (to jen ten akademik, který letos 28. října nedorazil na Hrad), právě český prezident. Miloš Zeman alibisticky ba furiantsky připomněl svůj někdejší blábolivý „jestřábí“ návrh, že by NATO mělo intervenovat na Ukrajině, pokud by tam vstoupila ruská vojska. Jenže to se zkrátka – dle pana prezidenta – neděje. Zcela jinak mluvili zejména polský prezident Bronisław Komorowski a německý prezident Joachim Gauck. První hovořil přímo a jasně o Rusku jakožto agresorovi, který vůči Ukrajině uplatňuje koncept hybridní války, druhý zmínil protiruské sankce a zdůraznil, že na rozdíl od některých je on podporuje. Ti z nás, kdo debatu sledovali v aule právnické fakulty nebo v živém přenosu České televize, jistě zaznamenali ony prazvláštní grimasy českého prezidenta Zemana. Nejsem psycholog (ani politolog), jejich interpretaci přenechám jiným.

Zde je však třeba připomenout, že Miloš Zeman právě v těchto listopadových dnech poskytl (už zase!) rozhovor „Prvnímu kanálu“ ruské státní televize, kde svou poněkud invalidní ruštinou znovu vyjádřil názor, že je na Ukrajině „prostě občanská válka“. Sousloví používal opakovaně, aby bylo ruským divákům jasné, že on, tento proslavený „kolos rhodský“, na rozdíl ode všech vrcholných evropských unijních představitelů, nevěří informacím evropských a amerických zpravodajských služeb o přítomnosti ruských vojáků na východní Ukrajině. Poté sice neukázal chudáka Krtečka jako v čínské státní televizi (Karla Gotta, nositele sovětského Řádu přátelství mezi národy z roku 1989 s sebou bohužel neměl), ovšem pohovořil o své nedůvěře k protiruským sankcím, jež sdílí například se slovenským premiérem Ficem.

To jsou jistě v Rusku vítaná slova. Zvláště v době, kdy si připomínáme nejen morální bankrot českého a středoevropského komunismu, ale též pád ruského impéria v sovětském hávu. Ruská federace v čele s V. V. Putinem smutní nad pádem impéria a spřádá (zcela nepokrytě!) plány na jeho obnovu, tentokrát v tradičním velkoruském nacionalistickém stylu. Podle prezidenta Miloše Zemana EU a celý Západ vrší jednu chybu za druhou, ovšem Rusko postupuje racionálně a profesionálně.

Takže znovu na začátek: Sluhové Západu? My jsme Západ, pane prezidente. Západ hrdý, chybující, pracovitý, kritický, líný, pokrytecký, dynamický, agresivní, defétistický...

Hranice mezi civilizačními okruhy se však mohou měnit. Civilizace je volba. Západ nebo Východ? Je to na nás. Samozřejmě, že je třeba vést dialog s Ruskem nebo Čínou. Jenže takový dialog je možné vést jen tehdy, pokud reflektujeme vlastní identitu – a ta česká, evropská, západní je samozřejmě z principu dialogická. Jen tehdy můžeme my, Česká republika i EU, být platným partnerem v tomto globálním dialogu. A někdy (nutně!) i tvrdým oponentem.

Postoj prezidenta Miloše Zemana je v tomto ohledu jen zdánlivě nečitelný... Nadějí je, že na Albertově jej vypískala jak „běsnící pražská lumpenkavárna“, tak tradiční „česká hospoda“ i moravský a slezský „sklípek“. Dějiny neskončily, stále se dějí, tady a teď. Ještě není vymalováno! Hic Rhodus, hic salta...