V úterý 17. listopadu 2015 došlo na pražském Albertově k pozoruhodnému přírodnímu úkazu, který bude mít jistě i své závažné politické důsledky. Prezident republiky Miloš Zeman zde totiž rasantně odmítl být hlasem médií a s plnou vážností a za frenetického aplausu davů se prohlásil za troubu. Jedině trouba totiž představuje klíčový politický fenomén, který může Českou republiku v těchto těžkých časech spasit. Po „prezidentu osvoboditeli“ (TGM), „prezidentu budovateli“ (E. Beneš) a „prvním dělnickém prezidentu“ (K. Gottwald) si Miloš Zeman přisoudil sám sobě nesnadnou úlohu trouby a do dějin tak podle všeho vstoupí pod čestným jménem „prezident – trouba národa“.

Co se tedy na Albertově vlastně stalo? Pominu marginálie a zaměřím se pouze na zásadní osudové poselství této historické události. Dle vlastních slov se pan prezident republiky vydal na pražský Albertov, aby si zde „v klidu a míru“ připomenul odkaz „obou 17. listopadů“, a sice na velkolepé akci pod názvem „Demonstrace na podporu názorů prezidenta republiky na imigraci a islám“. Oficiálními organizátory byly iniciativa Blok proti islámu a nikým nezvolenými pravdoláskaři soustavně napadaná parlamentní strana momentálně vystupující pod názvem Úsvit – národní koalice. Tribuna byla ozdobena obřím plakátem s fotografií milovaného vůdce národa s nápisem „Ať žije Zeman!“, heslem, které se v průběhu této zvláštní paraliturgické veselice ozvalo ještě nesčetněkrát.

Čí je tedy pan prezident republiky „trouba“, kdo je jeho „národem“? Samozřejmě to není žádná „rádoby elita“, jak zaznělo v moudrém prezidentském povídání. Ta skutečná elita s ním totiž byla přímo na tribuně. Její polovinu tvořila prezidentská suita, kromě ochranky tudíž všem dobře známý úspěšný akademik a šéf prezidentského protokolu Jindřich Forejt, profesionální státní úředník a prezidentský kancléř Vratislav Mynář, dynamický podnikatel a neúnavný prezidentův ekonomický poradce Martin Lukoil Nejedlý, poněkud stranou stál i přední český novinář, historik a esejista Jiří Ovčáček, prezidentův mluvčí vzorně plnící nelehkou úlohu jeho trouby ve vztahu k veřejnosti.

Druhá polovina osazenstva tribuny se sestávala z předních představitelů našeho politického a veřejného života, jak se také slušelo u příležitosti důstojných oslav státního svátku Dne boje za svobodu a demokracii. Přímo za Milošem Zemanem stál občanský aktivista Martin Konvička z Bloku proti islámu, jinak docent entomologie a hlavní organizátor celé akce. V dosahu byl též druhý hlavní organizátor, totiž poslanec, zpěvák a pilot Martin Černoch z Úsvitu, který se tak díky prezidentově podpoře jistě stane jedním z motorů obrody křehké české demokracie. Nechyběl ani pan senátor Jan Veleba, specialista na zemědělství a zahraniční politiku, aktuálně předseda Strany práv občanů, uskupení s klíčovou úlohou v obnově a vůbec záchraně naší demokracie. Opravdu, ale opravdu tu nebyli žádní „sluhové Západu“, proti nimž pan Veleba hřímal 17. 11. 2014 na pražském Klárově. Naopak tu byl známý bojovník za lidská a národní práva pan senátor Jaroslav Doubrava, bývalý komunista a dnes člen další významné parlamentní strany vyskytující se ve veřejném prostoru pod krycím názvem Severočeši.cz, jinak též milovník krymského sektu a znalec Luhanské lidové republiky.

Národ, hodný masarykovských demokratických tradic a churchillovské odvahy, hodnot tolik vzývaných panem prezidentem republiky, tu představoval poklidný dav s českými vlajkami a prapory s tradičními piktogramy odmítajícími islámskou architekturu a s organizovaně rozdávanými mávátky nesoucími heslo „Ať žije Zeman!“ – nemohu vyloučit, že je nechala vyrobit a distribuovat americká ambasáda, aby ideově zmátla naši bdělou veřejnost. Pan prezident, přesvědčený stoupenec vojenských angažmá NATO, obdivovatel válečných dronů, eurofederalista a aktivní propagátor našich atlantických i transsibiřských vazeb, se ve svých chválách rozplýval nad srocením, v němž se pohybovali jedinci jasně sdílející tyto hodnoty. Někdo měl na rukávu přátelské „I love Russia“, jiný v ruce vtipný transparent s přeškrtnutými zkratkami odsouzenými k zapomenutí: USA, NATO, EU. Dojemní byli též kultivovaní lidé se zelenými kartami, na nichž se skvěl portrét milovaného vůdce, pana prezidenta republiky.

Přímo nezúčastněný pozorovatel hledící na toto grandiózní divadlo z oken okolních univerzitních budov (případně z gauče u televizoru) se nemohl ubránit dojmu, že je účasten zázraku. Jakoby se tu z prostého utlačeného lidu (či přesněji bezprávné lůzy) rodil nový národ, ti jediní správní Čechové a Češky. Však také byla celá tato atrakce střežena Policií České republiky, která prováděla pečlivou selekci a neomylně určovala, kdo na seanci znovuzrození národa může a kdo je z této posvátné komunity vyloučen. Pochybní studenti s vizáží kavárenských povalečů, sluníčkáři, ekoteroristé, eurohujeři a podobná svoloč samozřejmě neměli k mystériu na Albertově přístup. Naopak v hojném počtu byli i s vkusnými transparenty vpuštěni budoucí hrdinové z organizace Českoslovenští vojáci v záloze, která se chystá k boji proti NATO po boku ostatních slovanských národů a jejichž velitel nedávno veřejně slíbil národu v ČT, že zatočí s českou pseudodemokracií a vyčistí třeba i Strakovu akademii.

Obklopen elitou na tribuně a postaven čelem k rodícímu se novému národu hřímal pan prezident republiky státnicky a neohroženě proti celému světu: „Tento národ si zaslouží, aby si vládnul sám. A aby mu nikdo, opakuji nikdo, z vnějšku nediktoval, co má a co nemá dělat.“ Pan prezident též starostlivě varoval před zlem mediálních manipulací. Inu, není se čemu divit po jeho zkušenostech s „novináři“, proradnou Českou televizí a prudérním Českým rozhlasem. Ještě že může pan prezident hovořit na rádiu Frekvence 1, dávat rozhovory deníku Blesk a všem kvalitním a zcela nezávislým médiím.

Ostatně, o jeho dnešním průlomovém projevu již promptně informovala světová média jako ruský Sputnik, citující i ona klíčová slova o plastelíně a těstu: „My nejsme těsto, my nejsme plastelína, my všichni, kteří jsme se tady sešli, se snažíme myslet samostatně.“ Následoval další potlesk, který krátce narušil jakýsi mladý zoufalec s červenou kartou. Bdělí občané nového národa jej však rychle pacifikovali, čemuž se triumfálně uchechtnul i ctěný pan kancléř Mynář, jak zaznamenala ČT24.

Abych nezapomněl! Pan prezident se též citlivě vyjádřil i k současné migrační krizi, kolem níž dle jeho slov probíhá „mediální masáž“. Národ před tribunou vyzval s vážnou tváří opravdového státníka k toleranci a respektování opačných názorů. Nikdo totiž nesmí být označován nálepkami a nadávkami jako „extrémisté, xenofobové, islamofobové, rasisté nebo fašisté.“ To je přece jasné, pane prezidente, vždyť je to opravdu ošklivé častovat všelijaké dobrosrdečné extrémisty, xenofoby, islamofoby, rasisty nebo fašisty tak zlými slovíčky. No, fuj! A hned poté pan prezident odhalil další nečekaný odstín svého politického étosu, který neodmyslitelně patří k jeho laskavé osobnosti: „Nálepka či nadávka není argument a prokazuje pouze myšlenkovou nedostatečnost těch, kdo ji vyslovují.“ To si zapište, Ovčáčku, a dejte už pokoj s tou „pražskou kavárnou“, jasné?

Takřka orgiastické vzrušení a největší aplaus vzbudil pan prezident v oné nové národní pospolitosti rodící se na Albertově, jakmile zasvěceně zabrousil do oboru psychologie a historie: „Stejně tak argumentem není řev. Právě řev je projevem fašistů, právě řev je projevem stáda, které se zde sešlo minulý rok.“ Já to tušil, pane prezidente! Pan Ovčáček měl pravdu, ona se nám ta „pražská kavárna“ skutečně fašizuje!

Zazněla ještě celá řada nesmrtelných výroků o „evropských hodnotách“, dále o „kultuře vrahů a náboženské nenávisti“, pan prezident též nepřiznaně citoval neúnavného občanského aktivistu Martina Konvičku, když ony nebezpečné migranty ohodnotil jako „mladé, dobře živené muže“. V závěru pak zazněl i onen svrchu zmíněný prezidentův politický coming out: „Hlas prezidenta republiky má být hlasem národa, nikoli médií. Nikoli jejich mediální troubou.“ K tomu jen dodávám: ano, přímo zvolený prezident musí být troubou, totiž nic jiného než troubou národa. A tento národ musí také vzorně reprezentovat, povzbuzovat a sjednocovat.

Takřka mi vstoupily slzy do očí, když se pan prezident republiky na Albertově loučil nadějnými slovy: „Setkám se s vámi opět příští rok.“ V nastalém jásotu „Ať žije Zeman!“ jsem ovšem poněkud znejistěl a vyděsil se. Chce snad pan prezident na celý jeden rok odejet z naší republiky? Nebude se už setkávat na náměstích a návsích s obyčejnými občany? Naštěstí mi hned došlo, jak to náš národní vůdce, přítel mnoha světových státníků, vlastně myslel. Příští rok zase na Albertově, a to i s pány Konvičkou, Černochem, Velebou, Doubravou a jistě i Forejtem, Ovčáčkem, Mynářem, Nejedlým …

Spadl mi kámen ze srdce! A když pak na tribuně začal pan Černoch z Úsvitu zpívat naši hymnu Kde domov můj a po jeho levici stanuli (patrně podle důležitosti) i zpívající pan Konvička a pan prezident Zeman, nemohl jsem již skrývat své dojetí. A v hlavě mi neodbytně zněl moudrý výrok prezidenta republiky z jeho projevu u příležitosti letošních oslav 28. října: „Klaunů, jó, klaunů, máme málo, ale šašků máme hodně!“

Děkujeme, pane prezidente! Ať žije Zeman, trouba národa!