Neprodloužení nouzového stavu a promarněná příležitost
Je-li zvládnutí pandemie celospolečenským a urgentním zájmem, musí jít na dobu nezbytně nutnou stranické soupeření stranou.
Čtvrteční rozhodnutí Poslanecké sněmovny nevyhovět žádosti vlády o prodloužení nouzového stavu vyvolalo mnoho emocí. Na straně vlády a jejích příznivců zaznívají silná slova o odpovědnosti opozice za vše špatné, co nás kvůli tomuto rozhodnutí čeká, včetně ztrát na životech občanů. Opozice viní vládu z neschopnosti krizi efektivně řídit, z neochoty naslouchat jí a brát v úvahu její konstruktivní návrhy, z nečinnosti, pokud jde o změny v krizové legislativě, a za celkový chaos.
Velká část veřejnosti, ať už jsou její politické preference jakékoliv anebo vůbec žádné, vnímá s velkým rozčarováním, že se politická reprezentace nedokáže na cestě z krize dohodnout.
Je pravdou, že z pohledu občana je v situaci, ve které se dnes nacházíme, nepodstatné, kdo co zavinil, kdo co měl udělat a neudělal, případně na koho padne vina za situaci, která nastane a jak to ovlivní preference v nadcházejících volbách.
Každého teď naprosto přirozeně mnohem více zajímá, jak z této krize, pokud možno co nejrychleji a s minimem omezení, ven.
Jednání na poslední chvíli
Opozice má pravdu, když říká, že premiér po celou dobu prodlužování nouzového stavu neprojevil vůli jednat o jejích návrzích. S příslibem podpory komunistů se zřejmě cítil v dostatečně silné pozici, aby je mohl ignorovat. Ve čtvrtek ale nastala nová situace, když opuštěn komunisty, projevil dosud nezvyklou míru ochoty k jednání, s cílem získat podporu k dalšímu prodloužení nouzového stavu. Debaty na téma, jestli a jaký nouzový stav potřebujeme, proč nebyl přijat pandemický zákon, případně jaké jsou alternativy postupu, měly být rozhodně vedeny dříve než pár dní před vypršením termínu nouzového stavu.
Nadcházející víkend tak bude vyplněn horečným jednáním na mnoha úrovních, jak z této šlamastiky, kterou jsme si sami vyrobili, ven a jaké řešení v duchu chytré horákyně dáme nakonec lidem na poslední chvíli na vědomí.
Pokud chaos, pád vlády, předčasné volby, případně úřednickou vládu nepovažujeme v této době za přijatelnou alternativu, není konečně na čase přiznat si, že vláda bez opozice, ani opozice bez vlády, a obě strany bez občanů tuto krizi nezvládnou?
Koalice proti kovidu
Nemělo tedy výsledkem včerejšího jednání sněmovny, místo patu, který nás nikam neposunul, raději být dočasné složení politických zbraní a ustanovení široké proti-kovidové koalice v zájmu všech občanů?
Takovou koalicí mám na mysli všechny parlamentní strany bez dělítka vládní – opoziční. Je-li zvládnutí pandemie celospolečenským a urgentním zájmem, musí jít na dobu nezbytně nutnou stranické soupeření stranou. Bez společného a věcného přístupu se opravdu z krize hned tak nedostaneme.
Pokud nejsme ani v hluboké krizi schopni překonat vládně-opoziční vidění světa, osobní animozity a ambice, nemůžeme se divit, proč jsou ve většině zemí ve zvládání pandemie úspěšnější.
Snaha bojovat o voliče i v době, kdy je třeba spojit síly, může nakonec vyústit v situaci, kdy ve volbách dají naštvaní a k revoltě naladění voliči své hlasy extremistickým stranám a uskupením, které nabídnou ventil k jejich frustraci.
Čtvrteční rozhodnutí Poslanecké sněmovny nevyhovět žádosti vlády o prodloužení nouzového stavu vyvolalo mnoho emocí. Na straně vlády a jejích příznivců zaznívají silná slova o odpovědnosti opozice za vše špatné, co nás kvůli tomuto rozhodnutí čeká, včetně ztrát na životech občanů. Opozice viní vládu z neschopnosti krizi efektivně řídit, z neochoty naslouchat jí a brát v úvahu její konstruktivní návrhy, z nečinnosti, pokud jde o změny v krizové legislativě, a za celkový chaos.
Velká část veřejnosti, ať už jsou její politické preference jakékoliv anebo vůbec žádné, vnímá s velkým rozčarováním, že se politická reprezentace nedokáže na cestě z krize dohodnout.
Je pravdou, že z pohledu občana je v situaci, ve které se dnes nacházíme, nepodstatné, kdo co zavinil, kdo co měl udělat a neudělal, případně na koho padne vina za situaci, která nastane a jak to ovlivní preference v nadcházejících volbách.
Každého teď naprosto přirozeně mnohem více zajímá, jak z této krize, pokud možno co nejrychleji a s minimem omezení, ven.
Jednání na poslední chvíli
Opozice má pravdu, když říká, že premiér po celou dobu prodlužování nouzového stavu neprojevil vůli jednat o jejích návrzích. S příslibem podpory komunistů se zřejmě cítil v dostatečně silné pozici, aby je mohl ignorovat. Ve čtvrtek ale nastala nová situace, když opuštěn komunisty, projevil dosud nezvyklou míru ochoty k jednání, s cílem získat podporu k dalšímu prodloužení nouzového stavu. Debaty na téma, jestli a jaký nouzový stav potřebujeme, proč nebyl přijat pandemický zákon, případně jaké jsou alternativy postupu, měly být rozhodně vedeny dříve než pár dní před vypršením termínu nouzového stavu.
Nadcházející víkend tak bude vyplněn horečným jednáním na mnoha úrovních, jak z této šlamastiky, kterou jsme si sami vyrobili, ven a jaké řešení v duchu chytré horákyně dáme nakonec lidem na poslední chvíli na vědomí.
Pokud chaos, pád vlády, předčasné volby, případně úřednickou vládu nepovažujeme v této době za přijatelnou alternativu, není konečně na čase přiznat si, že vláda bez opozice, ani opozice bez vlády, a obě strany bez občanů tuto krizi nezvládnou?
Koalice proti kovidu
Nemělo tedy výsledkem včerejšího jednání sněmovny, místo patu, který nás nikam neposunul, raději být dočasné složení politických zbraní a ustanovení široké proti-kovidové koalice v zájmu všech občanů?
Takovou koalicí mám na mysli všechny parlamentní strany bez dělítka vládní – opoziční. Je-li zvládnutí pandemie celospolečenským a urgentním zájmem, musí jít na dobu nezbytně nutnou stranické soupeření stranou. Bez společného a věcného přístupu se opravdu z krize hned tak nedostaneme.
Pokud nejsme ani v hluboké krizi schopni překonat vládně-opoziční vidění světa, osobní animozity a ambice, nemůžeme se divit, proč jsou ve většině zemí ve zvládání pandemie úspěšnější.
Snaha bojovat o voliče i v době, kdy je třeba spojit síly, může nakonec vyústit v situaci, kdy ve volbách dají naštvaní a k revoltě naladění voliči své hlasy extremistickým stranám a uskupením, které nabídnou ventil k jejich frustraci.