Když se po listopadu 1989 poprvé objevily debaty na téma možného vstupu tehdejšího Československa do NATO a EU, nebyly jen výrazem ambice naplnit heslo „návrat do Evropy“ přidružením ke společenství západních demokratických zemí, ale také velmi pragmatickým krokem k zajištění bezpečnosti státu v nově vzniklém bezpečnostním vakuu ve střední a východní Evropě. Tento cíl se naplnil právě před 22 lety, 12. března 1999 naším vstupem do NATO.

Tehdy se mi to ale zdálo jako velmi vzdálený a téměř nereálný sen Václava Havla. Až s odstupem let jsem docenil, že nešlo o žádné snění, ale velmi racionální vizi, kterou navíc Václav Havel přiblížil realitě svou nespornou reputací v celém západním světě a zejména v USA. Naši ambici jsme začali naplňovat konkrétním obsahem hned od počátku 90. let. Naši nedávní protivníci nám naplno otevřeli své dveře a velkoryse nabídli pomoc v mnoha směrech, včetně vzdělávání. Spolu s pozdějšími spojenci se první naši vojáci v novodobé historii zúčastnili zahraniční mise v operaci Pouštní bouře na osvobození Kuvajtu.

Následující historie naší přípravy na vstup a samotného členství v NATO obsáhla podstatnou část mé služby v armádě a já vnímám jako velké privilegium, že jsem u toho mohl být. Druhou větší zahraniční misí stále ještě společného státu Čechů a Slováků byla mírová mise OSN UNPROFOR. Byla další příležitostí ke spolupráci s našimi pozdějšími spojenci. Dobrému jménu naší armády tehdy přispěla akce na evakuaci francouzských vojáků ze zóny bojů mezi srbskými a chorvatskými jednotkami.

Cesta ke spojencům

V roce 1994 vstoupila Česká republika do programu Partnerství pro mír. Pomáhal jsem vstup a první kroky koordinovat v pozici zástupce vojenského přidělence v zemích Beneluxu s pověřením prvních styků s NATO. Armáda a ministerstvo zatím intenzivně pracovaly na podstatných změnách, abychom v budoucnu mohli plnohodnotně a hladce fungovat s našimi spojenci. A naši vojáci se dále účastnili misí na Balkáně. Postupně jsme získávali zkušenosti, sebevědomí i respekt. U útvaru speciálních sil v Prostějově, kterému jsem velel (dnes 601. skupina speciálních sil), jsme zahájili přípravu první jednotky armády k vyčlenění pro NATO.

Ke dni našeho vstupu byla připravena nejen rota speciálních sil, ale také první malé skupiny našich vojáků, kteří zaujali místa vyčleněná pro Českou republiku v mezinárodních štábech. Jako 37letý plukovník jsem s jednou takovou zahájil práci na velitelství v nizozemském Brunssumu. O 20 let později jsem jako čtyřhvězdičkový generál opouštěl jako končící předseda vojenského výboru NATO hlavní velitelství v Bruselu. Naše země získala vstupem do NATO největší bezpečnostní garance ve své historii. Stala se součástí společenství států, které se nejen smluvně zavázaly poskytnout si veškerou pomoc v případě napadení kteréhokoliv z nich, ale které si také za dobu existence své organizace zažily kulturu dosahování konsenzu a kompromisů i ve velmi složitých otázkách.

Členství nám také umožnilo těžit ze sdílených zkušeností spojenců, často draze zaplacených, a vyhnout se tak chybám a slepým uličkám. Často opomíjeným přínosem našeho členství v NATO bylo také bezpečné prostředí pro investice, které naše hospodářství potřebovalo.

Bezpečné spojenectví mezi globálními hráči

Benefity členství musí být vyváženy i sdílenou odpovědností. Tou nejvyšší jsou společné oběti v boji za naši kolektivní bezpečnost. Naši vojáci a civilní experti prokázali mnohokrát na bojištích Balkánu, Blízkého východu nebo Afghánistánu, že spojenecká odpovědnost pro nás není prázdným pojmem.

Dalším důležitým aspektem odpovědnosti je také sdílení břemene nákladů na obranu. To se týká především průběžných investic do modernizace a pohotovosti národních armád. V tomto ohledu náš stát zaostává za přijatými závazky již od roku 2007.

Budoucí bezpečnostní prostředí nebude jednodušší než to dnešní a v globálním soupeření velkých hráčů není pro zemi naší velikosti a významu větší jistoty než být pevnou součástí smluvního společenství demokratických zemí. Odpovědné zajištění našeho podílu na kolektivní bezpečnosti je rozumnou investicí do stability a prosperity České republiky i do budoucna.

Autor je bývalý náčelník generálního štábu Armády ČR a bývalý šéf vojenského výboru NATO

/Psáno pro Hospodářské noviny 12. 3. 2021/