Karanténa, jak i původ slova naznačuje, je izolace na dobu určitou a po uplynutí stanovené doby je zdravý člověk z izolace propuštěn.

U archaických kultur a potažmo u primitivních národů splývá fyzická resp. zdravotní sféra se sférou etickou. Zlo etické a zlo fyzické bylo pro primitivního člověka jedním nerozlišeným zlem. Tak jako kontaminace nemocí vede k záhubě, tak také zločin ohrožuje pospolitost. Proto také protiopatření bývala totožná: šíření nákazy vyžaduje hygienická opatření, spočívající zejména v izolaci, a také morální zlo vyžadovalo plošná opatření vyčleňující z pospolitosti celé skupiny víceméně na principu krevní msty.
Co se týče morálního zla, přístup primitivních společností se zásadně liší od postupů, k nimž v tom nejlepším dospěla naše civilizace. Jsou totiž v podstatě dva způsoby řešení: kolektivistický a individuální. Ten první, primitivní, by měl být opouštěn ve prospěch druhého; ten druhý znamená pokrok, hledání míry zavinění, posouzení „nakaženosti“ jednoho každého člověka, nazření individuální viny, příležitost ke zpytování svědomí, cestu ke svobodě.
V dějinách pohříchu dochází k regresům ke kolektivistickému konceptu – princip nákazy je aplikován na morální zlo. Čím primitivnější je společnost, případně čím větší je regres, tím víc splývá sféra morální a fyzická. Ti, co se prohřešili, bývají neúměrně trestáni a často spolu s kolektivem, k němuž patří, likvidováni, jako by byli nakaženi nebezpečnou chorobou. Dochází ke krevní mstě na základě představy uložené kdesi v nevědomí, a takto je dosaženo domnělé očisty. V této souvislosti se objevuje onen nesmysl: „kolektivní vina“. Za zločin je trestána, přesněji násilím potlačována nějaká skupina: celá rodina, rod, národ, rasa, třída.
Kladu si otázku, zda koneckonců není náš trestní systém s dominujícím trestem odnětí svobody vlastně takovým očistným opatřením (a tedy regresem). Nepřistupujeme ke kriminálníkům jako k těm, co jsou jakoby nakaženi? Zločin je chápán jako znečištění, infekce, kontaminace, a pak samo sebou dává smysl, proč mají být delikventi odděleni od společnosti. Mají v sobě zlo, jež ohrožuje společnost, a tedy je třeba je izolovat. (Potřebnou délku izolace stanoví na základě jakýchsi právních nauk soud.) Podle nastíněné logiky například bývají recidivisté trestáni delší „karanténou“ než tzv. prvopachatelé. Zkrátka se nezbavili nákazy! Pokud vím, nikdo moc nevysvětluje vězněným smysl či logiku trestu, sotva k nim někdo mluví o svobodě, kterou svým zločinem popřeli, takže přichází trest v podobě omezení jejich svobody. Troufám si tvrdit, že náš trestní systém nesměřuje primárně k uvědomění si viny u pachatele. Prostě se člověk zavře tak jako se zavírá nakažlivý nemocný do izolace. Notabene odsouzenému není poskytnuto soukromí, v němž by mohl zpytovat své jednání, ba naopak je vydán na pospas zločineckému kolektivu a tím i další „kontaminaci“ zločinem všeho druhu.
Čím vyspělejší je společnost, tím víc rozlišuje ve svém soudním a trestním systému. Přistupuje ke každému zvlášť a mapuje jeho vinu, váží míru zavinění a trestu, a to prvotně nikoli aby byla společnost chráněna před hypotetickou nákazou zločinu, ale proto, aby došlo k morálnímu obratu u pachatele.
A podobně co se týče nakažlivé epidemie, měl by být brán v potaz jednotlivec, najmě zda a jak moc je skutečně nakažen či nikoli. Nemělo by docházet ke kolektivistickému řešení, k jakoby krevní pomstě, k tomu, že se lidé v nějaké oblasti hromadně izolují, zavřou se až zčernají, jak se říká, tj. i ti nenakažení se nakazí, a všichni se nechají případně i vymřít – tohle je zřejmě model, jak k čínské chřipce přistoupili v zemi jejího vzniku. Doufejme, že u nás půjdeme nadále jinou cestou. Jak se dnes ukazuje a jak zaznívá opakovaně z úst epidemiologů, je třeba masivně testovat co největší množství občanů, což umožní na jedné straně léčení a na druhé straně uvolňování celoplošné izolace. Teprve pak je možno mluvit o karanténě, protože karanténa, jak i původ slova naznačuje, je izolace na dobu určitou a po uplynutí stanovené doby je zdravý člověk z izolace propuštěn.

--
karanténa – dočasná izolace (při infekční nemoci). Z fr. quarantaine
‘čtyřicítka (dní)’ od quarante ‘čtyřicet’. Délka izolace byla stanovena původně
na 40 dní. (Český etymologický slovník)