Epidemie jako obraz, ale i průvozí jev společenského a politického zla

„Tehdy se už nevyskytovaly individuální osudy, bylo jen kolektivní drama, které se jmenovalo mor, a společné pocity sdílené všemi lidmi.“ Tohle je citát z proslulého románu Mor. Albert Camus tímto opusem z roku 1947 reflektoval mimo jiné čerstvou zkušenost světové války a využil k tomu symbolu moru; jde o fikci, o dystopické podobenství líčící průběh epidemie v jednom severoafrickém městě. A jakoby z protilehlého okraje propasti volá na nás Karel Čapek se svou Bílou nemocí (1937). Byl to tehdy před druhou světovou válkou vskutku prorocký hlas.

Čapek v předmluvě divadelnímu dramatu píše, že „se snažil přenést jednotlivé motivy i samu lokalizaci své hry do sféry fiktivní, aby nebylo nutno myslet ani na skutečnou nemoc, ani na skutečné státy nebo režimy.“ Ano, děj dramatu se odehrává v blíže neurčené, militantním nacionalismem stiženém zemi, nicméně původ oné nemoci, na niž umírají převážně lidi od padesáti let výše, je přece jen lokalizován. Jedná se o Čínu, odkud „se skoro každý rok vynoří nová zajímavá choroba“, jak praví postava doktora Sigelia; tentokrát je to takřečená Čengova nemoc, Morbus Tshengi neboli pekingské malomocenství. – „Otec: To je zajímavé, tadyhle říká Sigelius, že ta nemoc přišla z Číny. Vidíš, já vždycky říkám: udělat z Číny evropskou kolonii, zavést tam pořádek, a byl by pokoj. To máme z toho, že se ještě pořád trpí takové zaostalé země. Samý hlad a bída, žádná hygiena a tak: pak je z toho malomocenství.“ Čapek v oné předmluvě dále vysvětluje, že tu epidemii připomínající středověké morové rány, „cítil do jisté míry symbolicky, jako příznak hlubokého rozvratu bílé rasy.“

Nakažlivá nemoc, masívně rozšířená mezi populací, i když se jeví jako pouhá přírodní katastrofa, je příhodným symbolem pro všeobecnou morální zkázu, společenský rozvrat, destrukci demokracie. Zlo fyzické se prolíná se zlem etickým. Pandemie s pandemoniem. Vpředvečer války Karel Čapek odtušil nadcházející děsivé popření práv jednotlivce kolektivem (masou, třídou, státem) a komplementárně s ním i relativizaci osobní odpovědnosti, hříchu, viny. Zlo vzcházející totality se chová jako nákaza, a s tím se dle mnohých nedá nic dělat, najednou jako by vůbec nezáleželo na postojích jedince. Vítězí posedlost násilím zachvacující davy, tak jako vítězí nemoc zachvacující lidi bez rozdílu. Podlehnout pokušení masového šílenství je podobně snadné jako nakazit se a podlehnout nákaze. Jak praví jedna z postav Camusova románu: „Vím jasně, že každý v sobě nosí mor, protože nikdo, nikdo na světě není proti němu chráněn.“

Leč vězme, že co se týče epidemie, nemusí jít jen o nahodilý symbol. Morální společenské a politické zlo mívá, řekněme v opačném gardu, prokazatelný vliv na rozmach zhouby, konkrétně nakažlivé choroby. Nynější zkušenost s virovým onemocněním čínského původu ukazuje, že na rozpuk a rozšíření nákazy, ne-li dokonce na její vznik, měla zásadní vliv liknavost, neopatrnost a vehementní snaha čínské komunistické vlády ututlat pravdivé informace o šířícím se novém koronaviru. K tomu musíme přičíst fatální kamufláž ze strany Světové zdravotnické organizace a jejího zkorumpovaného generálního ředitele. A také v České republice jsme svědky lecjakého lhaní ze strany vlády (co se týče připravenosti na epidemii, co se týče řečí o tom, jak Čína epidemii zvládla, co se týče přijímání nezákonných opatření atd. atd.).

Zvrátit společenské zlo, které má až epidemický charakter, je tedy předpokladem odvrácení zkázy a základním apelem takových kritických situací, do jaké jsme se dostali. Na prvním místě tedy vymotat se ze lží a dezinformací! Jak Čapkova Bílá nemoc, tak Camusův Mor vyprávějí o morálně vysoce poctivých lékařích, kteří se do zápasu s pandemií vrhají a jsou pro zápas s nemocí na rozdíl od někdy i kontraproduktivních politiků důležití – ať už je to neúspěšný „předválečný“ doktor Galén, ušlapaný zfanatizovaným davem, ať už relativně úspěšný „poválečný“ doktor Rieux. Jsou to archetypální postavy, literární hrdinové – mnozí dnešní lékaři a zdravotní sestry jsou hrdinové skuteční. Čapek i Camus napsali podobenství o fiktivní smrticí nakažlivé epidemii, dnes je tu reálná globální nemoc (pro fikce jako by dnes zbývalo stále méně prostoru). Pandemie, jak již napovídá ona řecká předpona „pan-“, představuje další posun civilizace v nevyhnutelném procesu globalizace. Pandemií je zasažen celý, vzájemně provázaný a v souvislosti s nákazou těsněji se provazující svět. Je tu zakládající, všem společný negativní prožitek ohrožení, zlovůle a smrti, a je tu i soucit, solidarita a zápas o životy lidí coby jistý pozitivní element.