Fotoreportáž z Queensu


Ordinace, kde sídlí i naše lékařka. V našem okolí se kromě řady podobých scén pravděpodobně nic horšího nestalo; na druhé straně řeky to vypadá hůř. Apokalypsa to však není.

Po loňském „planém poplachu“ kvůli hurikánu Irene jen malá část veřejnosti brala varování před Sandy vážně, aspoň zpočátku. V pátek jsem dostala zprávu, že Newyorská státní univerzita, kde učím, bude v pondělí a v úterý zavřená. Zdálo se mi to předčasné, ale volno se mi hodilo, protože ve středu jsem měla odletět na konferenci do New Orleans (město smutně proslulé hurikánem Katrina) a potřebovala jsem stihnout práci navíc. Když ale preventivně zavřeli i manželovu univerzitu, vůbec se mu to nelíbilo. Na muzikologickou konferenci jsme plánovali odjet spolu i s dětmi, ale manžel měl nejdřív mít porady se studenty a předat jim známky z první poloviny semestru. Strachoval se o chudáky studenty, že budou „zbytečně“ o týden pozadu. Řekla jsem mu, že oni určitě strach nemají a že týden bez známek a bez práce přežijí.

V sobotu jsem byla v centru pro mladé lidi s těžkým autismem. Jeden z nich byl nervózní, protože dospělí se bavili o bouřce, která možná bude veliká. Učitelka v centru ho ujistila, že nakonec bude jen poprchávat a že celá ta panika je vykonstruovaná, aby majitelé novin a televizních stanic vydělali víc penízek. Toto proroctví se bohužel nenaplnilo a vím, že děti s autismem „velkou bouřku“ velmi špatně snášely. Některé nemohly spát – a nejen ony.

V neděli jsem hodlala svým dětem nahradit Halloween, který jsme ve středu měli strávit na cestě do New Orleans, a tak jsem dceru oblékla do šatů na flamenco, syna do neúplného kostýmu z Hvězdných válek a pro sebe jsem z hlubin skříně vyhrabala neforemnou bílou kombinézu na jedno použití, kterou mi dali v nemocnici, abych syna mohla vzít na sál před jeho (zatím) poslední operací. Rozhodla jsem se, že letos nepůjdu za sněhuláka, nýbrž za opečenou marshmallow (klasický americký žužu bonbón, nejlépe konzumovaný u táboráku). S naší výpravou však byly dva problémy. 1) Kvůli rekordně nízkému barometrickému tlaku se mi chvílemi točila hlava a celkově jsem se cítila jak převálcovaná. Někteří lidé jsou na tlak vzduchu citliví, ale tohle jsem ještě nezažila. Přetnula jsem manželovo reptání, že nakonec bude v New Yorku jen poprchávat a upozornila ho, že „něco fakt není v pořádku.“ 2) Nevěděla jsem, jestli v Central parku nezrušili inzerovanou nedělní oslavu Halloween. Když naše válečnětanečnětáboráková delegace došla k určenému vchodu, ukázalo se, že oslava možná zrušená není, nicméně park už je zavřený. Zdálo se mi to praštěné. Vlezli jsme zpátky do metra, které zhruba za hodinu mělo přerušit provoz kvůli hurikánu.

V pondělí se ozývaly názory (nejen od mého manžela), že školy měly radši zůstat do úterka otevřené. Kolem půl čtvrté jsem ostře konstatovala, že v této chvíli bych si opravdu nepřála mít dítě ve školním autobuse, nebo celkem kdekoli kromě svého obýváku a co nejdále od okna. Vana už byla napuštěná, baterky na místě a manžel šel ještě dokoupit zásoby. Regály byly místy prázdné, ale hlásil že v indické samoobsluze na rohu bylo vše v normě. Akorát ovoce a zeleninu přemístili dovnitř.


Byla u nás kamarádka s dětmi, takže se pět tělíček tulilo na gauči a s otupělými výrazy sledovalo kouzelnou chůvu Mary Poppins. Postupně u toho usínaly, zřejmě vlivem stále rekordně nízkého tlaku. Starosta New Yorku se nechal slyšet, že lidé, kteří zůstanou v oblastech určených k evakuaci ohrožují nejen sebe, ale i záchranáře. Guvernér New Jersey to podal o něco méně kulantně: „Nebuďte blbci a odejděte.“ Mezitím jsem už shlédla několik fotek a videoklipů nejen z míst, kde se prokazatelně odehrávala velká zkáza, ale i z uzoučkého ostrůvku mezi Queensem a Manhattanem, kde má syn školu. Maličká přízemní budova je doslova několik metrů od břehu a do této chvíle nevím, jak dopadla.


Sledovala jsem mimo jiné i záplavy na mnohem delším, nicméně podobně úzkém ostrově Fire Island, který z letadla vypadá jako tenký proužek pod Long Island v Atlantiku. Na západním konci Long Island je Queens – obrovská část města New York, kde bydlíme. Věděla jsem, že nám žádné povodně nehrozí, jenže na Fire Island mají manželovi rodiče chatu, postavenou za pár babek někdy ke konci třicátých let. Je zcela možné, že chata v této chvíli už nestojí – a to za ta dlouhá desetiletí vydržela už leccos. Mnohem horší však je, že desítky lidí na Fire Island údajně ignorovali příkaz k evakuaci. Hrubě podcenili obrovské vlny, které se nakonec přivalily jak z oceánu, tak ze zálivu a momentálně není jasné, kolik z nich zůstalo naživu.

Přišel večer a kamarádka z Čech se po chatu ptala, jak to u nás zní. Odpověděla jsem, jakoby se nechumelilo (ale ono se opravdu nechumelilo – to se naopak prý dělo u vás v Česku), že to zní stejně jako všechny ostatní hurikány. Húúúúúúú! Kamarádku jsem poslala spát zatímco dunění, hučení a občasné bouchání kovu o cihly sílilo. Okna jsme nezalepili – podle jakýchsi oficiálních zpráv to stejně nepomůže. Začaly přicházet zprávy od kamarádů a známých. Z oken bylo vidět, že téměř polovina Manhattanu je bez proudu. Někdo napsal, že v nemocnici Newyorské univerzity selhal nouzový přívod elektřiny a budova musela být evakuována. S těžkým pocitem v žaludku jsem myslela na konkrétní pacienty dětského oddělení (včetně holčičky po operaci s poměrně čerstvě rozříznutou hlavičkou), protože jsme tam shodou okolností minulý týden se synem leželi (tentokrát jsem nedostala zdarma kombinézu, nýbrž oficiální nemocničním baťůžek plný psacích potřeb – kdyby tak radši investovali do lepšího generátoru...). Kamarádce spadl na garáž strom, který už třicet let plánovali odstanit. Auto nepřežilo, zatímco zelená tříkolka pro dospělé ano.

Photo credit: Ada Helbig

Ráno se hromadily další zprávy – jinde v Queensu hoří desítky domů, v ulicích Manhattanu plují auta, univerzitní knihovna nemá funkční dveře, části budov jsou zbořené, metro pojede bůhvíkdy protože většina tunelů je plná vody. Do New Orleans, symbolu živelné pohromy i rekonstrukce, odletíme nejdříve v pátek. Nevíme kdy se děti začnou vracet do škol. Podivné ticho v okolí trvalo několik hodin, nicméně v naší čtvrti zůstaly některé podniky celou noc otevřené. Ráno už se znovu připevňovaly cedule a zboží se rovnalo do venkovních beden. Hlava se mi opět motala, ale návaly deště ustávaly a kolem poledne na všechny ty utržené větve, rozfoukané květináče a přemístěné kousky střech vysvitlo slunce. Měli jsme velké štěstí, ale obávám se, že zpráv o velkém neštěstí bude přibývat.






V této restrauraci to celou noc žilo.






Nikdo neví, kdy půjdou děti opět do škol.


Metro zůstává zavřené.




Křesťansko-židovská sváteční výzdoba je trochu polámaná, ale ta muslimská za ní vydržela.






Všude se povalují kousky střech.




Nakonec nečekané slunce, i když jen na chvíli.

Rozdíl mezi částí Manhattanu s elektřinou a bez ní.