Právě proběhnuvší Den matek se v devatenáctém století původně slavil 2. června a měl být oslavou nejen mateřství, ale i pacifismu.* S úšklebkem tedy vnímám účelové rozpoutání ňadrové války mezi matkami, které v posledních dnech vedl časopis Time svým provokativním obalem.

Fotograf kojící matku jménem Jamie s jejím přerostlým tříletým synem naaranžoval do pozice, která je u nich doma těžko na denním pořádku. Místo přitulení na klíně a poklidného sání chlapec stojí na židli a vypadá tak trochu jakoby tu ženu právě poznal – až na to, že má v puse část jejího prsu.

Po shlédnutí obalu jsem prohodila: „To je toho, budou mu tak čtyři a ještě ho kojí, no a co? Takhle to příroda zinženýrovala, to máme podložené.“ Pokud situace ale není až tak jednoduchá s obalem samotným (z Jamie zbytečně dělá exhibicionistku), s vnímáním kojení v USA a v západní společnosti vůbec je to ještě složitější. Matky, které si včera měly užívat jak klidu, tak svých nadměrných kilogramů (z) čokolády, se zvedaly z pohodlných severoamerických křesel a chvílemi se zdálo, že se některé do sebe pustí, alespoň ve virtuálním prostoru když už ne v místní veřejné sféře, tj. v nákupním středisku. Některým připadá divné až skandální, že někdo vůbec kojí roční, dvouleté až čtyřleté dítě. V jedné anketě navazující na zveřejnění této edice Time si 64% respondentů myslí, že kojit by se mělo pouze do jednoho roku (sever CBS). Doporučení Světové zdravotnické organizace, že je žádoucí dítě kojit dva roky i déle, jim asi nic neříká. Jiní rodiče, doufajíc ve větší společenské přijetí kojení batolat a blízkého fyzického kontaktu vůbec, se radují, že „konečně“ vypukla (další) diskuse na toto téma. Třetí skupina schvaluje kojení třeba až do osmi, ale nechápou, proč nemohla matka na obalu Time vypadat normálně a ne pseudopornograficky. Zřejmě by se jim nelíbil ani takto vyšperkovaný dárek ke Dni matek:

O puritánské tradici psát nebudu, protožetam se jedná o složité dějiny na dlouhé povídání a navíc se vsadím, že to, co jsem se o nich doposud naučila, je bližší kreslenému vtipu než pravdě. Faktem však je, že před tématem i ukázkami kojení se v Americe často přešlapuje jaksi neuroticky, a to v rámci rozmanitých kulturních tradic. Na nedávné vánoční oslavě maminka kolumbijského původu zápasila s kojícím „stanem,“ což je buď středověký nástroj mučení nebo obruč s látkou, která má přikrýt zhruba půlku matčina těla během onoho hanebného aktu, aniž by se mimino udusilo. Takové stany se poměrně dobře prodávají, a musím uznat že ten její měl esteticky přínosný růžovohnědý vzorek. Tu maminku znám a respektuji, neurotická rozhodně není, ale nechápala jsem, proč zrovna uvnitř, ve společnosti přátelských spolumatek, musí dcerku strkat do rituálního obydlí středostavovské Ameriky. Jsem ta poslední, která by odsuzovala vizuální diskrétnost (má vlastní prudérnost je pověstná), ale když jde zrovna o kojení tak mi vrtá hlavou, odkud ten pocit studu pochází.

Kdežto v Československu jsem vyrůstala v relativní blízkosti nudapláží, v Marylandu jsem jako desetiletá prodělala svůj první velký trapas, když jsem se na koupališti ukázala ve dvoudílných plavkách. (Už chápete, proč jsem prudérní?) Předčasné sexualizované vnímání dívčích ňader tamní populaci neminulo. A i když by se mi dnes, po více než dvaceti letech, děti kvůli „podprsence“ snad nesmály, před čtyřmi lety jsem zahanbila celou svou rodinu tím, že jsem nechala roční dítě – které však vypadalo starší, stejně jako „kojenec“ na onom obalu – na pláži několik minut bez plavek. Američtí hoši v současné době nosejí plavky až po kolena a holčičky nemohou jít „nahoře bez,“ protože jejich hrudníčky mohou někoho pobouřit, i když ještě dlouho budou vypadat nachlup stejně jako ty chlapecké.

Choulostivé vnímání kojení na veřejnosti (ale i doma před příbuznými) navazuje na tyto obavy kolem toho, kdo co uvidí a jestli to nemůže náhodou mít nějaký sexuální význam. Najdou se ale i ženy, kterým vadí „ten nechutný zvuk srkání a polykání," a na druhou stranu samozřejmě také početná skupina těch, kterým kojení nevadí za žádných okolností. Laktační liga, která působí i v Česku, se zastane každé matky, kterou chtějí kvůli „nestydatému“ krmení svého dítěte vyhodit z nějakého podniku nebo letadla. (Fascinuje mě, kolik lidí brojí proti kojení na veřejnosti a ne proti psům konajícím svou potřebu na chodníku, přičemž v obou případech je na přihlížejících, jestli odvrátí zrak či ne.) Ženám, které „militantně“ podporují (a od ostatních jakoby vymáhají) kojení všude a za každou cenu, se někdy říká Breast Nazis – Prsonacisti. Nejedna prsonacistka však zaváhá, než se rozhodne kojit tříleté batole na veřejnosti. A můžeme donekonečna opakovat, že kojení se sexualitou nemá nic společného, jenže ve skutečnosti má a nemá. Na internetu lze například snadno vyhlednat muže, kteří pohled na kojení jako pornografii opravdu vnímají – a to velmi, velmi rádi. Člověk si dokáže představit, že čím starší dítě, tím mají tito – no, asi devianti – silnější smyslový požitek. A pak se divíme, že někdo spojuje kojení se sexem...

Na tom, jestli se považuje za normální kojit dvouleté, čtyřleté nebo šestileté dítě samozřejmě není nic přirozeného ani úchylného. Je to nejen osobní, ale především sociologická záležitost, přičemž názor, že roční dítě je už na cumlání prsů staré, je ve světě z kulturního hlediska výjimkou. Z hlediska zdravé výživy (třeba ve vývoji mozku v předškolním věku) nemá mateřské mléko omezenou dobu působení, i když těžko dítěti znatelně ublížíme tím, že ho odmítáme nebo nemůžeme kojit déle než šest měsíců či vůbec. Příběhy některých dětí však obzvlášť zpochybňují lidové diktum o nevhodosti kojení po prvním či druhém roku života. Uvedu jen pár příkladů. Některé maminky dětí s Downovým syndromem se s úzkostí ptají, jestli „smějí“ kojit starší batole, přičemž jim samotným je intuitivně jasné, že to dítěti prospěje. (Kromě citových potřeb se jedná třeba i o posilování mluvícího ústrojí.) Jiné maminky by docela rády kojily po dobu jednoho nebo dvou let od novorozeneckého věku, jenže mrně si adoptovaly ze státní péče a tou dobou už dávno novorozené není. Pokud se jim podaří nastartovat laktaci (v Česku zázrak nevídaný, v USA dnes už poměrně běžně uváděný jako možnost, ať už s farmakologickou pomocí nebo bez ní) v osmi měsících věku dítěte nebo později, určitě se jim nebude chtít přestat jen proto, že kojit roční nebo starší batole je v jejich komunitě „divné.“ (Jamie Lynne Grumet, tak prudce odsuzovaná matka na obalu Time, kojí téměř čtyřletého biologického potomka. Má však doma i dítě adoptované z Etiopie, které začala kojit jako starší batole.) Pokud totiž mateřské mléko a blízký kontakt „kůže na kůži“ prospívá kojencům, dětem se speciálními potřebami, ať už vývojovými nebo v důsledku traumatu, může pomoci o to více. A to ani nemluvím o předškolních dětech s imunologickými poruchami, pro které může být mateřské mléko přímo léčebné.

Článek v časopisu Time není ani tolik o ňadrech samotných, jako o tzv. attachment parenting – připoutané či připoutávající rodičovstí, nebo také „vztahová výchova.“ Obal ale (pro USA myslím příznačně) vyprovokoval sváteční debatu o kojení v kontextu dobrých mravů. Ať už si o prsonacistkách nebo kojení šestiletých dětí myslím cokoli, v rámci morálních hodnot kolem této otázky mě napadá něco úplně jiného. Antropoložka Nancy Scheper-Hughes napsala knihu jménem Death Without Weeping – Smrt bez pláče. Pojednává mimo jiné o zákeřné marketingové kampani společnosti Nestlé, které se podařilo přesvědčit celé komunity chudých brazilských matek, že sunar (konkrétně Nestogeno) je zdravější – jaksi vědečtější – než mateřské mlého. Této masáži zdaleka nepodlehly jen brazilské slumy, jenže v tomto případě matky přestávaly kojit – nebo vůbec umět kojit – aniž by měly peníze na dostatek toho kouzelného sunaru. Proto ho začaly hojně ředit a miminka začala hojně umírat – v takovém počtu, že matky už „ani neplakaly.“

Můžeme vinit naivní brazilské maminky, podomní prodavačky Nestlé oblečené do oděvů zdravotních sester, nebo obě skupiny, ale jedno mi je jasné: radši zblbnout z obalu časopisu a kojit kluka stojícího v maskáčích na židli, než zblbnout úplně. Co se týče ňadrových válek, nejlépe to podala moje známá Kristen Fox, taková všeobecná aktivistka: „Proč si navzájem šťourat do podprsenek? Mateřství je už tak dost těžké.“

Vybrané zdroje:
* Např. http://womenshistory.about.com/od/mothersday/a/jwh.htm. Moderní Den matek byl založen o několik desítek let později (http://womenshistory.about.com/od/mothersday/a/anna_jarvis.htm).

Grumet vysvětluje, jak kojí za běžných okolností: http://www.examiner.com/article/jamie-lynne-grumet-defends-controversial-time-magazine-breastfeeding-cover

Anketa serveru televize CBS o době kojení: http://www.cbsnews.com/8301-204_162-57432374/time-magazine-cover-of-breastfeeding-mom-sparks-intense-debate-on-attachment-parenting/?utm_source=feedburner&utm_medium=feed&utm_campaign=Feed%3A+CBSNewsGamecore+%28GameCore%3A+CBSnews.com%29