Vyznávám všelijaké kulty multi-, nicméně všechno má své meze.

Asi stárnu. Pomalu se mi zamlouvají Haydnovy symfonie, poprvé jsem zaregistrovala existenci dražších pleťových krémů a z mých úst najednou padají slova Republikánů (zatím jen těch amerických...na ty české naštěstí nemám správný rodokmen): Ať se ti imigranti naučí anglicky, když chtějí mezi námi žít! Kdyby tento ideový trend pokračoval, asi bych brzy musela sama sebe coby přistěhovalce vyhostit ze země.

Ironických zápletek (pro ty, kdo mě znají) je zde hned několik. Naše malá část obrovského New Yorku, čtvrt jménem Jackson Heights a její okolí, je prý etnicky nejrozmanitějším místem v Americe. Aspoň tak mi to podal manžel, spolu s dalšími body svého reklamního spotu. Dobrá, přestěhujme se tam, povídám. A nelituji. Bydlíme půl bloku od několika tras metra, všude jsou hromady lahodného a levného jídla, lidé jsou přívětiví a nevyzařují takovou tu faleš, která člověka na Manhattanu mnohdy ovane jako studený vítr. (Na Manhattan stejně nemáme, Brooklyn je moc daleko od práce a Bronx se nám z několika důvodů nelíbil.)

Ukázalo se však, že s tou rozmanitostí to je trochu jinak. Našemu "paneláku" sice říkám Spojené národy a v Jackson Heights opravdu bydlí snad celý svět, nicméně barák se nachází uprostřed oficiální Malé Indie (ó, jak by srdéčka českých nácků plesala, kam jsem to "odtáhla"!) a zbytek okolí převážně tvoří Jižní Amerika. Obojí se mi líbí. Indickou kulturu mám ráda a od Jižní Ameriky jsem očekávala, že mi konečně naservíruje ztracenou španělštinu na zlatém podnosu. Ostatně na mě a na mé děti lidé běžně mluví španělsky, aniž bychom otevřeli ústa, respektive pokud zrovna nehovoříme česky nebo romsky.


Ono ale když je člověk tak starý, že si málem sám pustí Haydna, španělština se nevrátí na podnosu a už vůbec ne sama. A tak mě to začalo štvát. (Sledujte, jak si člověk, ovlivněný emocemi a dojmy, hned subjektivně zobecní několik "negativních zkušeností," přestože většina lidí v naší čtvrti se rozhodně anglicky domluví!) Náš domovník Rocky, snad nejmilejší pán v Queensu, se mnou trpělivě a rád "procvičuje" svou řeč, jenže moje španělština velmi rychle selhává a pak se s ním někdy nemohu přesně domluvit.

Rocky umí anglicky celkem obstojně, horší to je však v některých obchodech, kam nelatinskoamerický zákazník málokdy vkročí. Prodavačka u jednoho stánku zřejmě nedokázala anglicky říct ani slovo děkuji. A jednou mě bůhvíproč v šest ráno probudila nová řidička synova školního minibusu: "Hablas espaňol?", tykala mi.

Námořnictvo -- verbovací plakát v metru

Na místní pohotovosti jsou formuláře vytištěny s většími písmeny ve španělštině. Až teprve pod nimi jsou menší řádky v angličtině. A tak podobně. Nevadí mi to proto, že bych se chtěla zbavit přistěhovalců nebo zmařit svou šanci oprášit si španělštinu, a nejsem proti integrační pomoci imigrantům. Vadí mi, že když stát všudypřítomnými tlumočníky a překlady podporuje rádoby soběstačnou cizojazyčnou komunitu, mnohým z těchto lidí pak chybí motivace naučit se anglicky. A nejde jen o tzv. Hispánce. Týká se to například i určitých Slovanů. Některým schází i ty nejnutnější základy komunikace v nové domovině.

Někdy se ale vracím do svého předhaydnovského mládí a pomyslím si: je to jejich komunita, jsou to jejich obchody a mají na život v Americe stejné právo, jako anglicky mluvící kolonizátoři, kteří si tuto zem kdysi přivlastnili.

První cedule v urdštině (indický jazyk srozumitelný s hindštinou, avšak psaný arabským písmem), nabízí paan, tj. listy na žvýkání, se sladkou náplní. Druhý nápis ve španělštině zakazuje kouření.

Perlička na závěr:

"Odpouštějte, mluvte za spravedlnost a vyhýbejte se ignorantovi." (Mělo tam stát slovo "ignorance".)