A víc než F. Janeček. Goja jsou romské (skoro)vegetariánské klobásy. Jsou symbolem něčeho, co se ztrácí a co lze znovu objevit, což je klišé minimálně tak staré jak romství samotné. Nicméně goja mě inspirovaly k napsaní prvního blogového článku za tři roky.

Před lety jsme s manželem vzali dědu do Vídně. Pro pořádek uvádím, že děda je původně kočovný Rom a že já jsem Romka, i když mé romství je podle mnohých standardů jaksi naředěné (a podle standardů mého syna naopak přílišné—včera mi vytkl, že mám ráda Romy víc než jeho, jakoby nebyl sám hnědočechoameričan, ten název prosím myslím ironicky, ale každopádně malému Romovi vadilo že jsem pustila romský videoklip a ne Stevieho Wondera, jakoby Wonder nebyl hrdinou romských muzikantů a tím pádem něco jako adoptovaný Rom). Dědu jsme pozvali do vídeňské kavárny na vídeňskou kávu, ale ve skutečnosti jsme už tehdy byli závislí na internetu a nutně jsme potřebovali počítač. Děda si objednal espresso, které se ukázalo být pravým, a dodnes nepřestal láteřit, co to bylo za mrňavý šáleček a kolik hrnků kafe by si za ty nekřesťanské peníze mohl koupit v Česku a že je nám ta Unie houby platná.

Goya

Na oběd jsme ho vzali do indického bistra. Manžel se třásl očekáváním, protože ze středoevropské kuchyně dostává psychosomatické kurděje a navíc několik týdnů neměl koření, s výjimkou černého pepře, který se nepočítá. Děda prohlásil, že to jídlo smrdí. „Ale dědo,“ zkoušela jsem to melodramaticky, „musíš to ochutnat, vždyť to je jídlo pravlasti!“ Nezmínila jsem se, že zrovna kuře tikka masala existuje sotva půl století a že mnozí za jeho původ považují Anglii. „Jó, pravlasti,“ nenechal se zviklat děda, „kdyby tak měli GOJA!“ Na současných debatách mezi romskými aktivisty, blogery a diskutujícími mě fascinuje spřízněný fenomén. Máme se zmodernizovat. Znamená to asimilovat? Máme se vrátit k romským hodnotám. Ale vrátit kam – pár generací nazpět do osady, nebo skrz tisíc let do jižní Asie? Romští polemizátoři si mnohdy navzájem nerozumí, stejně jako já s dědou ve Vídni. Občas jeden druhého obviní, že je zpátečnický nebo že se chce zbavit etnické identiy. A přitom nikdo z nich nechce, abychom neposílali děti do školy, ani abychom vyměnili goja za Gotta.

Někteří se za vyostřené varianty této diskuse stydí, „protože bychom se měli sjednotit.“ Já mám navzdory zbytečným nedorozuměním radost. Romové se aktivně angažují na vývoji svých komunit (vývoj „zpět“ k těm přínosným kulturním hodnotám by samozřejmě také byl pozitivní, ovšem myslím že to musí být hodnoty současně použitelné a respektující práva rozmanitých jedinců). A jaké by to bylo národní obrození, kdyby spolu všichni aktéři souhlasili? Vždyť dnes někoho nasytí či rodinu uspořáda to, co ten či onen považuje za nejstarší použitelnou vrstvu romství, a někomu pomůže něco „novátorského.“ Goja v Indii nemají, takže lze předpokládat že jsou symbolem nejen romství, ale také soužití s ostatními národy. Někdo snad namítne, že romství jako takové se utvořilo až mimo Indii a že tím vzniklo něco jako ryze romský hodnotový systém. I kdyby se však romské kultury (a že jich je slušné množství) nepřekrývaly s ostatními, neměly by ani dohledatelný začátek (nepočítáme-li bezgojovou Indii), ani vývojový konec, neboť každá kultura se mění. Každý si z ní nakonec musí vybrat vlastní žebříček hodnot.

Pereme goja

Goja jsou v překladu střeva. Ty se naplní bramborovou směsí a vznikne pokrm ještě chutnější, než je bramborák. Teď si představte, že máte ukrutnou chuť na goja, ale neumíte ani halušky. (To mi připomíná latrinálii z jedné převážně romské základky: „Červeňáková je špína. Má čuvá [tj. džuva, neboli vši]. Její máma neumí halušky.“ Ještěže nemám džuva jako nedávno můj kolega na Newyorské univerzitě, nebo bych byla taky špína.) Chcete se vrátit ke svým kořenům a z nevysvětlitelných důvodů vám nestačí, že žijete v zeměpisném středu indické čtvrti a pochutnáváte si na cenově dostupném, špičkovém jídle pravlasti. Vaše máma vás nenaučila knedlíky, natož halušky, natož goja, kupodivu jí však nejvíc vadí, že neumíte plést. Ještěže máme Gádže, tj. Neromy, a že jsme závislí na internetu. Nádherná zrzovlasá přítelkyně mi totiž přes chat poradila internetovou romskou kuchařku. Během vaření jsem myslela na mladou generaci Romů, která se leccos dozví právě z internetu: co je to Mezinárodní den Romů, jaké zákony měli jejich předkové či kde sídlí nejbližší organizace romských studentů. S přípravou mi pomohla dcera, která hltá jak všechno romské, tak i své indické kořeny, nemyslím ty hodnotové, nýbrž krásné jihoasijské šatičky. Výsledek vidíte na fotce.

Goja

Nepovedené goja jsem nevyfotila. No dobře, vyfotila, ale neukážu. Navíc i ty úhledné vzorky chutnaly jako nedosolené bramborové knedlíky; romskou specialitu by v nich labužník těžko rozpoznal. Nelze vinit pokrokovou sílu internetu. Příští týden jdu na operaci krční páteře, takže jsem brambory nemohla správně nastrouhat. Pravý důvod selhání je ale v tom, že jsem nemehlo a romská kuchařka nemehlu nepomůže. Asi zavolám babiččce – ona ta orální tradice také není špatná.