Silné napětí mezi nejvýznamnějšími aktéry současné české politické scény vybízí k množství politologických analýz a komentářů. V následujícím textu bych chtěl nabídnout poněkud odlišný pohled a zkusit současnou situaci číst perspektivou politických mýtů.

Když se řekne „mýtus“, většina z nás si vybaví posvátné příběhy o bozích a hrdinech, jak je známe ze starověkých společností. Moderní společnost podle obecného přesvědčení již mýty nemá, protože jejich moc zlomila racionální kritika v době osvícenství. Mýty dnes přežívají pouze v podobě hoaxů, zkreslujících obrazů a pokřivených ideologií, které soudný člověk nebere vážně.

Na tomto „mýtu o ztrátě mýtů“, který je součástí obecnějšího příběhu o moderním „odkouzlení světa“, je jistě mnoho pravdy. Současně však řada sociologů, filosofů a historiků upozorňuje, že mýty ani z naší společnosti nevymizely. My lidé totiž stále potřebujeme velké příběhy, které nám umožňují spojit se ve společném úsilí, dávají nám vizi, za níž společně chceme jít, a dokáží nás mobilizovat k jejímu uskutečňování.

Zatímco tradiční mýty se odehrávaly v nadpřirozeném světě na počátku dějin, ty dnešní (o nichž bude i můj text) se musely přizpůsobit modernímu nároku na faktičnost a racionalitu. Jejich obsah tvoří historická fakta, aktuální politické události, politické ideologie či vědecké poznatky. Vyprávění o těchto obsazích však v řadě případů stále strukturujeme podle týchž symbolických vzorců, které jsou hluboce zakořeněny v lidských duších. Díky tomu na nás i příběhy o dějinách, politice či vědě často překvapivě silně působí.

Politika je na mýtech postavena a čerpá z nich svou působivost a schopnost sjednotit množství lidí společnou vizí. Dobře je to vidět právě na politických leadrech, kteří svou autoritu stále potřebují opírat o silné příběhy, které se nápadně podobají příběhům dávných hrdinů.

Hrdinský mýtus

Mýtus hrdiny se podle Josepha Campbella často odvíjí víceméně v následujících krocích: Hrdina se narodí sice do dobré královské rodiny, ale z nějakého důvodu nemůže jen tak zůstat doma a stát se králem po svém otci. Často je odložen a vychován mezi prostým lidem. Postupně začne prosvítat jeho královská přirozenost, hrdina ji však musí prokázat tím, že odchází „za devatero hor a řek“ do nebezpečného Jiného světa. V něm má za úkol splnit zdánlivě nesplnitelný úkol (typicky zabít nějaké monstrum), který mu nějaká zlá otcovská postava dá s cílem hrdinu zničit. Hrdina ale úkol splní (často s pomocí nadpřirozených pomocníků) a to, co ho mělo zabít, ho naopak posílí. Nyní se může z Jiného světa vrátit domů a ujmout se trůnu.

Základem tohoto hrdinského mýtu je symbolický vzorec iniciace do dospělosti. V primitivních kmenových společnostech mu odpovídají rituály proměny chlapců v muže, při nichž jsou nejprve chlapci ve své staré společenské identitě symbolicky zabiti, jsou odneseni do pralesa, kde podstupují různé zkoušky a učí se posvátným kmenovým tradicím, a následně se vracejí do vesnice, aby se tu ujali svých nových, dospělých sociálních rolí. V případě mýtu hrdiny je vzorec týž, ale důležitější než individuální dospívání je zde téma získání královské autority. Kdyby hrdina trůn po otci jen tak zdědil, mohli bychom mít pochybnost, zda si ho opravdu zaslouží. Jeho příběh je ve skutečnosti právě příběhem o tom, že hrdina si trůn vydobyl svou aktivitou a získal jej plným právem. Je příběhem o legitimitě královské moci, který vůbec vysvětluje, kde se královská autorita bere. Průchod jiným světem dává této autoritě vlastně jakési vyšší zakotvení. Ne náhodou si hrdina často ze své výpravy přiváží i nějakou magickou trofej, která zosobňuje zkrocenou moc divokého Jiného světa (hlava Gorgóny, zlaté rouno), a která tím připomíná, že kořeny nejvyšší světské moci leží samy mimo hranice tohoto světa.

Kromě iniciace můžeme v modelovém hrdinském mýtu zahlédnout i symbolický vzorec oběti. Hrdina je do Jiného světa vyslán víceméně na smrt. Co ho však mělo zničit, to ho ve skutečnosti posílí. Právě to je základní princip oběti. Při ní většinou nemusíme doopravdy zemřít, vzdáváme se však něčeho svého a odevzdáváme to ve jménu něčeho vyššího. Toto sebeoslabení je však paradoxně očistné a povznášející a stává se v další fázi zdrojem síly.

Oběť je zároveň způsob, jak navázat vztah k něčemu vyššímu. Oběť v první fázi útočí na naši samozřejmou zabydlenost ve světě, oslabuje naši zvířecí biologickou přirozenost, následně nás však pozvedá na vyšší úroveň a nabíjí nás novou silou subtilnějšího typu. Základní vzorec je tu podobný tomu iniciačnímu. Ne náhodou bývá součástí iniciačních rituálů i nějaké fyzické sebepoškození (nejznáměji obřízka, v subtilnější variantě ustřižení vlasů), které útočí na nějakou tělesnou část symbolizující naši zvířecí podstatu (předkožka, vlasy). Odevzdáním této části sebe sama se iniciand nad svou zvířeckost povznáší a je připraven se stát kulturní a morální bytostí. Podobně i hrdina dává všanc svůj život a bojuje často proti monstrům, jejichž zvířeckost je mnohonásobně zvětšena. Vítězstvím nad nimi získává vyšší moc, o niž pak opírá svou světskou vládu.

Na první pohled se hrdinský příběh o nástupu na trůn může jevit jako našemu modernímu světu vzdálený. Ve skutečnosti však pouze změnil svůj háv, zatímco základní iniciačně-obětní struktura zůstala nezměněna.

Mýtus T. G. Masaryka

Klasickým příkladem může být T. G. Masaryk. Jako správný hrdina je i on vychováván ve venkovské chaloupce mezi prostým lidem, jehož písničky si do konce života rád prozpěvuje. Vazba na lid je pro moderního demokratického hrdinu klíčová, neboť mu umožňuje vystupovat jako jeho reprezentant, a tím i jako nositel autentických národních hodnot. Zároveň však hrdina nemůže mezi lidem zůstat a musí prokázat svou pravou elitní povahu – například tím, že se stane univerzitním profesorem. Napětí mezi lidovostí a elitností je jedním z důležitých zdrojů hrdinovy autority.

Již v mládí prokáže hrdina svou udatnost ve dvou zásadních zkouškách. První z nich je boj o rukopisy, proti jejichž pravosti se jako jeden z prvních ostře postaví. V očích většiny českých vlastenců se tím stává zrádcem národních zájmů. Sám však trvá na tom, že dospělý národ svou identitu nepotřebuje opírat o padělky a že pravda má v posledku větší hodnotu než líbivý klam. Když byla posléze nepravost rukopisů veřejností přijata, vyšel Masaryk z celého zápasu jako vítěz, který neváhal podstoupit četné útoky ve snaze národ mravně povznést. O pár let později se tatáž situace se opakuje s hilsneriádou. I tentokrát hrdina trvá na tom, že ve svém boji musí vytrvat v zájmu duše národa, pro niž je rasová pověra škodlivá.

Podstoupením obou těchto zkoušek se hrdina se vlastně na čas dobrovolně stal obětním beránkem – černou ovcí, do níž si národ promítal svou nejistotu a kterou chtěl rituálně vyhnat ze svých řad. Zatímco při standardní oběti se vzdáváme toho, co je nám drahé, obětní beránek naopak zosobňuje to, od čeho se chceme distancovat. Oba symbolické vzorce však k sobě mají blízko a jeden se snadno překlápí v druhý. I hrdina má v sobě obojí: v první fázi je z království vypuzen proto, že je stávajícím vládcem vnímán jako nebezpečný (často na základě věštby, podle níž má vládce zabít). Jelikož však svůj úděl přijme a bere jej jako zkoušku, může výchozí negativní vzorec zvrátit a vrátit se po splnění svého úkolu jako spasitel. Právě takto se útok na svou osobu podařilo ve skutečnou oběť proměnit i Masarykovi. Tím, že se za národ obětoval a ve jménu pravdy podstoupil útoky ze strany zaslepených vlastenců, pomohl národ povznést a očistit ho od jeho vlastních nízkých sklonů.

Hlavní hrdinská zkouška přichází v roce 1914, kdy propuká válka. Hrdina se opět obětuje za národ a odchází do Jiného světa provozovat válečnou diplomacii. Doma se opět stává černou ovcí – tentokrát v očích rakouských úřadů, které na něj vydávají zatykač. Hrdina neúnavně západní politiky přesvědčuje o svébytnosti českého národa a buduje v jeho jménu i vojenské legie. Ty mu posléze umožní triumfální návrat a ujmutí se trůnu. Masaryk při něm ruší staré císařství, zároveň však symbolicky na starého císaře navazuje a jen ho mírně pozmění: z přísného Otce národů se stává laskavý „tatíček“. Masaryk posléze tento svůj mýtus systematicky budoval a učinil z něj jeden z hlavních zdrojů své autority. Jeho typický oděv například připomínal vojenskou uniformu, a neustále tak asocioval jeho legionářská dobrodružství a současně evokoval typické vzezření císaře Franze Josepha.

Mýtus Václava Havla

Podobný vzorec bychom mohli ukázat u Václava Havla. I on propojuje elitnost s lidovostí: pochází z významné prvorepublikové podnikatelské rodiny a stane se posléze slavným dramatikem, zároveň však manuálně pracoval v pivovaru mezi obyčejnými lidmi. Hrdina je vystaven útokům ze strany totalitního režimu, několik let strávených v Jiném světě komunistického vězení ho však dle obětní logiky neoslabí, nýbrž naopak posílí a pozvedne na vyšší mravní rovinu. Tento zdánlivě bezcenný morální kapitál Havel posléze promění v politickou autoritu a stane se prvním porevolučním prezidentem. Ani pak ale ve svém zápasu neutuchá a podobně jako Masaryk nadále svádí zápas o duši národa, když vyhlašuje „nemilosrdný boj českému provincionalismu, izolacionismu a egoismu, všem iluzím o jakési lišácké neutralitě, své tradiční krátkozrakosti, jakož i všem typům českého šovinismu“ (Projev Parlamentu ČR 9. 12. 1997).

V Havlově případě se nicméně obětní vzorec nakonec obrátil proti němu samotnému. Zatímco zprvu byl ztělesněním nadějí Sametové revoluce a měl podporu většiny národa, jakmile sociální a ekonomická transformace začala drhnout a vyvolávat rozličné frustrace, stal se Havel v očích řady Čechů jejich symbolem. Stále větší část národa v něm viděla politika, který svým líbivým pravdoláskařským jazykem vytvářel kouřovou clonu, jež ostatním umožnila potichu rozkrást národní bohatství.

Je ironií, že symbolem těchto ukradených nadějí se stal právě Havel, a nikoli například Václav Klaus, který měl divokou privatizaci na svědomí. Z mytologické perspektivy je to však pochopitelné. Jelikož měl Havlův mýtus propracovanou obětní dimenzi, bylo snadné ji přeznačit a učinit z něj obětního beránka, na jehož hřbet mohl lid naložit svou nespokojenost. Dobře to známe z mýtu o Oidipovi, který byl nejprve po zabití Sfingy oslavován jako zachránce Théb, po dvaceti letech své vlády byl však již vyháněn jakožto zdroj všech problémů. Paradoxně to byla právě Oidipova poctivost a hledání pravdy, které nakonec vedly k vyjevení pravého pokřiveného stavu věcí a k hrdinovu vyobcování. Analogicky byl i Havel za své svržení starého krále potrestán a jeho ostentativní mravnost začala být vnímána jako povýšenost a odtrženost od zájmů lidu. Havel na rozdíl od Masaryka na rozvíjení své mytické lidovosti systematicky nepracoval, a tato málo rozvinutá část jeho mýtu se tak posléze stala jeho Achillovou patou.

Mýtus Miloše Zemana

Miloš Zeman se na první pohled jeví jako postava od Masaryka a Havla zcela odlišná. Přesto i u něj nalezneme týž symbolický vzorec – pouze je naplněn jiným obsahem. Základní téma je zde obecně civilizační. Je jím problém stále se měnícího globalizovaného postmoderního světa, v němž je čím dál těžší se orientovat a v němž se komplikuje platnost řady tradičních hodnot. Takový stav je výhodný pro flexibilnější část společnosti, u řady lidí však vyvolává frustraci a nejistotu. Na to čím dál více světových politiků reaguje vizí návratu k tradiční společnosti. Zeman na tento širší světový trend navazuje specificky českým umírněným způsobem a propojuje ho s lokálními socioekonomickými problémy plynoucími z vývoje ČR po revoluci.

V Zemanově příběhu jde opět o záchranu duše národa. Zatímco Havel však její čisté jádro spatřoval u morálně jednajících elit a ohrožení vnímal ze strany nízkých „Čecháčků“, pro Zemana je jejím nositelem právě obyčejný lid se svými běžnými zvyklostmi. Hlavním nepřítelem je naopak elitní „pražská kavárna“. Ta zosobňuje progresivistické ideologické výstřelky, které přirozený svět deformují a ničí. Zemanův mýtus je díky tomu stejně jako masarykovský a havlovský silně hodnotově zakotvený – významně se však mění obsah těchto hodnot. Zeman se napojuje na oblíbený český mýtus pragmatického realismu, který nabízí „selský“ rozum jako zdravou alternativu k sociálnímu inženýrství.

Zemanovo převrácení role lidu a elit se na první pohled může jevit jako zvláštní výstřelek, ve skutečnosti má však v Čechách dlouhou tradici. Motiv elity odrodivší se od autentických národních hodnot nacházíme je již u Palackého, v jehož českém národním mýtu tuto roli hrála poněmčená pobělohorská šlechta. Zeman se na tento mytický motiv vědomě napojil při první prezidentské volbě, kdy proti němu stanul právě představitel této „zdegenerované“ šlechty.

Stejně jako u Masaryka má hrdinovu úsilí o pozvednutí národa i mezinárodní dimenzi. U Masaryka byli (v návaznosti na Palackého) hlavním nepřítelem rakouští Němci. Zeman ve své přestřelce s Karlem Schwarzenbergem protiněmeckou kartu použil také, ve skutečnosti však dobře ví, že symbolický potenciál Němců je dnes již jen malý. Mnohem významnějším nebezpečím jsou islámští teroristé. Právě muslimské země jsou proto v Zemanově mýtu nebezpečným Jiným světem, který nás ohrožuje. Díky uprchlické vlně přitom podle tohoto příběhu islámské nebezpečí není již zdaleka tak vzdálené, jak by se na první pohled zdálo. Začíná pronikat do nitra evropské civilizace a ohrožovat ji zevnitř. To vše v situaci, kdy je Evropa stále více rozkládána důvěřivým multikulturalismem a pacifismem a ztrácí schopnost se bránit. Tím spíše je důležité mít alespoň u nás v Čechách svého hrdinu–vládce, který v duchu českého realismu dokáže ideologickou zaslepenost západní Evropy prokouknout a nebojí se islámskému nebezpečí čelit.

Jako správný hrdina kombinuje i Miloš Zeman „královský původ“ s lidovostí: patří mezi významné členy polistopadové elity, do svého prezidentského úřadu však ze své chalupy na Vysočině přichází na způsob pohádkového chasníka a na Hrad přináší náležitou dávku lidové jadrnosti. Ve svých proslovech lidovost evokuje, odmítá hodnoty elity a identifikuje se s obyčejným člověkem, který je autentický a přirozený. Občas do svého projevu dodá symbolickou špetku buranství, ale nedělá to zdaleka tak často, jak si myslí jeho odpůrci (kteří zpravidla jeho projevy nesledují a zaznamenávají pouze ony řídké výstřelky).

Zemanův návrat do politiky byl svého druhu oběť. Na Vysočině byl spokojený, na Hrad se dle svých slov „nijak nehrnul“ a s radostí by zůstal „v lesích na Vysočině“. Teprve široká podpora občanů ho přesvědčila, že by měl svůj důchodcovský klid obětovat a vydat se hrdinně hájit zájmy prostého lidu, jehož starosti dobře zná. Po svém zvolení slíbil, že bude „prezidentem dolních deseti milionů“, a nikoli „prezidentem kmotrovských mafií, které parazitují na této společnosti a vysávají z jejího těla krev, aniž by jí vracely jakoukoli hodnotu“. Jeho prezidentství je tak zároveň bojem proti těmto kmotrům spojených s předchozím establishmentem. Zeman je pochopitelně sám příslušníkem tohoto establishmentu, díky svému exilu na Vysočině však vstupuje na Hrad jako nový člověk, který stojí jakoby mimo běžnou politiku.

Mýtus Andreje Babiše

Babišův mýtus se Zemanovu v mnohém podobá, ale je přímočařejší. Hrdina v něm vystupuje jako obyčejný člověk z lidu, který se svou pílí vypracovat na miliardáře. Svůj lidový rozměr důsledně rozvíjí: vystupuje tu jako venkovský strejda v zmijovce, tu jako drsný chlápek v americké kšiltovce, který odmítá hovořit nepřirozeně škrobeným slovníkem elit (jakkoli k nim ve skutečnosti sám patří). Tento obyčejný člověk ale své úžasné podnikatelské vize může obtížně rozvíjet, protože politici posledních 30 let řídili stát neefektivně a rozkrádali ho. Právě tito politici z tradičních vládnoucích stran se stanou jeho symbolickým nepřítelem.

Vysokou politiku popisuje Andrej Babiš jako divoký Jiný svět ovládaný temnými silami korupce, do nějž se hrdina vydává s jistým sebezapřením, aby hájil zájmy lidu. „Byl jsem politikou nezkažený“, píše ve své reklamní brožuře, „spolu se svými kolegy jsem do ní vlítl rovnýma nohama, na nějaké velké rozkoukávání nebyl čas. Byl to pro mě úplně jiný svět. Svět plný pokrytectví, nevraživosti, lží a manipulací.“ Brilantně Babiš tento mytický příběh rozvíjí ve svém nedělním facebookovém hlášení „Čau lidi“, v němž se neustále se od politiků distancuje a mluví o sobě, jako by byl mezi nimi jen na dočasné nebezpečné výpravě, z níž se však alespoň o víkendu může na chvíli vrátit domů mezi „lid“, kam patří. Tímto způsobem vlastně rituálně obnovuje své „panictví“, takže v pondělí ráno může na svou výpravu do Jiného světa špinavé politiky opět odcházet jako neposkvrněný jinoch a takto osvěžen neúnavně bojovat proti temným silám korupce a pokrytectví.

Svůj odchod do politiky Babiš prezentuje jako oběť a tvrdou, asketickou práci. Vlastně se politikem nikdy stát nechtěl, i premiérem je v podstatě proti své vůli. Jeho pocit odpovědnosti za stav země je ale příliš velký, a proto nakonec politické břímě na svá bedra neochotně vezme a nese dál svůj kříž. Někdy tento obětní vzorec přechází až do vzorce mučednictví. Když v roce 2018 Piráti upozornili Evropskou komisi na problematické čerpání dotací Agrofertu, označil je Babiš za udavače, kteří poškozují Českou republiku (s níž tak sám sebe symbolicky identifikoval). Řada jeho příznivců pak tento „udavačský“ akt na sociálních sítích přirovnávala k prozrazení parašutistů, kteří spáchali atentát Heydricha. Babiš tak v jejich očích představuje hrdinu, který provedl výsadek do země ovládané temnými silami, přičemž je zrazován právě těmi, pro jejichž blaho pracuje.

Klíčové je, že útoky starých zkorumpovaných politiků nejsou jen východiskem, ale neustálým hnacím motorem Babišova mýtu. To má ten geniální důsledek, že jakékoli útoky na Babiše ho u jeho příznivců ve skutečnosti posilují a jeho mýtus potvrzují. Dobře to bylo patrné v listopadu 2018 v souvislosti s aférou Babišova syna, které vedly k řadě protestních demonstrací a volání po premiérově demisi. Babiš reagoval brilantním symbolickým tahem: situoval se do mučedníka, natáčení svého syna označil za hnusný „vrchol hyenismu“ a apeloval na nedotknutelnou intimitu složitých vztahů mezi rodiči a dětmi. Jeho strategie byla úspěšná: nejenže ho protesty neoslabily, ale naopak po nich jeho předvolební preference vzrostly o 5,5 procenta. Babiš sám v té souvislosti prohlásil, že demonstrace mu „dodávají sílu“, aby „bojoval za pravdu“. Z tohoto důvodu je nepravděpodobné, že by Babišovu moc mohly zlomit sebesilnější protesty proti němu. Je-li základem Babišova mýtu boj proti hydře starého establishmentu, jsou jakékoli protesty vnímány jako nárůst hydřiných hlav, jemuž je třeba čelit o to větší podporou hrdinova úsilí.

Babišův mýtus se však nevyčerpává jen bojem proti starým pořádkům. Jeho neméně klíčovou součástí je hrdinův triumfální návrat spojený s konstruktivní správou země. Jeho mýtus je optimistický. Je příběhem prosperity a efektivní státní správy. Chce lidi nabít pozitivní energií a u mnoha z nich se mu to daří. Dovedně využívá toho, že hraje současně roli mladého hrdiny, který teprve s drakem bojuje, i dospělého krále, který již svého draka zabil a nyní na tomto základě může legitimně spravovat zemi. V tomto svém královském modu umí dokonce působit velmi konstruktivně: ačkoli je boj proti tradičním stranám hnacím motorem jeho mýtu, sám často deklaruje, že proti nim vlastně nic nemá a je připraven spolupracovat i s nimi. Tradiční strany tak z jeho příběhu vycházejí jako umanutí nekonstruktivní kritici, kteří sami nic pozitivního nenabízejí, a tím Babišův mýtus potvrzují.

Jako slabina Babišova mýtu by se mohl jevit fakt, že jeho protagonista sice svádí boj proti nebezpečným oligarchům, avšak sám je v jedním z nich. Tato zdánlivá slabina je však ve skutečnosti Babišovou výhodou. Má-li hrdina v souboji s drakem obstát, musí sám v sobě kousek draka mít, musí sám být tak trochu „sígr“. V tomto smyslu byl Masaryk „enfant terrible“ české předválečné politiky, který i na univerzitě často končil před disciplinární komisí, Havel pak byl bohém napojený na rebelský underground. Analogicky i Babišovi příznivci dobře vědí, že se jejich hrdina občas dopustí nějakého toho dotačního podvůdku, berou to však jen jako projevy onoho potřebného sígrovství, díky němuž je hrdina schopen čelit těm opravdovým zloduchům. V tom jsou zásadně hendikepováni všichni „hodní hoši“ české politiky (např. Jan Čižinský nebo Vít Rakušan): ti v očích řady lidí působí jako dobromyslní naivkové, které si jakýkoli drak hravě obtočí kolem ocasu.

Jedinou opravdovou slabinou Babišova mýtu je absence hodnotového zakotvení. Ve svém počátku byl sice postaven na boji proti korupci, nikoli však ve jménu vyššího hodnot, nýbrž efektivity státní správy. Příležitostně se zaštiťuje vágními tezemi o tom, že politik má být slušný, šikovný a moudrý, tváří v tvář všem svým dotačním aférám nakonec musí sázet spíše na ekonomickou prosperitu a fungující stát, díky nimž mu jeho voliči jeho prohřešky prominou. To mu zajišťuje trvalou třicetiprocentní podporu, znemožňuje mu ji to však významněji překonat. Vzepnutí k vyšším hodnotám je významnou součástí hrdinského vzorce – ať už jde o hodnoty spíš havlovského prozápadního typu, nebo třeba o ty zemanovské, zaměřené více na národ a jeho přirozenou identitu. Pokud by proto Babiš kandidoval v prezidentských volbách, nemohl by v nich s takovýmto hodnotově slabým příběhem uspět a nejspíš by mu nezbylo než se přiblížit k národoveckému příběhu Zemanovu. Kampaň před evropskými volbami 2019 ukázala, že si již Babiš tuto cestičku pomalu osahává. Je ale otázkou, zda by pro všechny současné Zemanovy voliče takováto Babišova konverze byla věrohodná.

Mýtus Mikuláše Mináře

V souvislosti s mýtem Andreje Babiše nelze opomenout ani příběh antibabišovský, který je neméně mytický. Východiskem je podobná symbolická struktura, jen s invertovanými prvky: Česká republika má opět velký potenciál, ale tentokrát je to Andrej Babiš, kdo ho dusí a chce si ho přivlastnit. Babiš je v rámci tohoto mýtu je líčen jako padouch vskutku kosmických rozměrů, který má své prsty všude a hrozí naši krásnou republiku veskrze zamotat do svých pavoučích sítí. Oproti výše probíraným mýtům je v tomto příběhu mytický nepřítel ještě důležitější než hrdina sám.

V mýtu tentokrát opět silně vystupuje mravní rovina. Babiš je nenáviděn nejen pro svou oligarchickou rozpínavost, ale především pro svou absenci hodnot, spolupráci s STB či zneužívání syna ke svým majetkovým čachrům. Protibabišovské demonstrace jsou svolávány primárně z důvodů mravních. Babiš svou absencí morálky své oponenty provokuje tím spíš, že vlastně sám původně z mravního protikorupčního mýtu vyšel, důvěřivým aktivistů z Rekonstrukce státu ho však ukradl a překroutil ve svůj prospěch. Vize obnovy státu, kterou ve svém reklamním snáři nabízí, je vlastně impozantní a řada demonstrantů z Letné by její dílčí body podepsala. Tím spíše jsou rozčarováni tím, že byla tato vize zneužita temnou stranou Síly.

Demonstrace samotné se opět odehrávají v napětí mezi elitností a lidovostí. Řečníci, kteří na nich vystupují, a hodnoty, které hlásají, patří do sféry elity a vysoké morálky. Demonstrace samotné jsou však jakýmisi tábory lidu (jak trefně na Letné řekl Zdeněk Svěrák) a silně se opírají i o mimopražské regiony, včetně řady malých měst a vesnic. Obrovské množství demonstrantů mávajících vlajkami a inzerujících na transparentech města svého původu dává zakusit pocit, že se na Letné sešel celý český národ, že zlý vůdce Babiš stojí proti autentickému českému lidu a jeho zájmům.

Na demonstracích je opět důležitý rozměr oběti. Mikuláš Minář na pojmenoval demonstraci na Staroměstském náměstí 29. 4. 2019: „Pokud nám na svobodě a demokracii skutečně záleží, musí každý z nás pro ni něco obětovat. ... Vy dnes obětujete svůj čas a pohodlí. … Mě osobně postavila Babišova snaha ovládnout justici před rozhodnutí buď dokončit své studium, anebo školu ukončit a mít tak dostatek času na obranu demokracie.“

Vedle toho mají však demonstrace i rozměr obětního beránka: Babiš ztělesňuje všechny problémy země a požadavek na jeho demisi je vlastně požadavkem na jeho obětování, které má navodit společenskou očistu. Nejedná se samozřejmě o realistický politický požadavek. Pokud by Babiš někdy odstoupil, sotva by tak učinil v reakci na nátlak Milionu chvilek (ale spíše v reakci na problémy s dotacemi pro Agrofert). Požadavek demise je především symbolický úkon. Na demonstracích je performován jako rituál, při němž je symbolicky předjímán Padouchův konec. V tradiční společnosti bychom na tomto místě veřejně propichovali Babišovu voskovou figurku, moderní doba si žádá subtilnější ztvárňování tohoto starého vzorce. Nelze jistě vyloučit, že tento magický rituál zafunguje a opravdu povede k Babišovu zhroucení. Realističtější je však jeho základní účinek spatřovat v demonstrantech samotných: pomáhá je mobilizovat a zároveň každého z nich vyzývá, aby analogickou mravní očistu provedl i v sobě samém. Kdyby Mikuláš Minář před listopadovou Letnou provedení tohoto kolektivního rituálního ultimáta v médiích neslíbil, počet demonstrantů by byl patrně nižší.

Antibabišovský mýtus skvěle funguje jako nástroj široké mobilizace, významný problém má ale pochopitelně co do konstruktivního vyústění. Demonstranti se shodnou na odporu k Babišovi, otázkou však je, jakou realistickou alternativu nabízejí. Milion chvilek se nakonec rozhodl onu obrovskou nahromaděnou energii investovat do rozvíjení občanské společnosti zespoda. Přeměnu v politickou stranu naopak odmítl. To je ze symbolického hlediska rozumné rozhodnutí. Kdyby Minář založil politickou stranu, nejenže by ztratil schopnost oslovovat širokou škálu lidí s různými názory, ale především by sám jako politický leader nebyl dostatečně symbolicky věrohodný. Student může dobře symbolicky zosobňovat mladého hrdinu, který teprve pln odhodlání odchází do Jiného světa bojovat s monstry, a probouzí tak národ z letargie (jak jsme to zažili např. u Jana Palacha nebo u studentů v listopadu 1989). Postava politického leadera naopak odpovídá spíše fázi návratu, v níž už hrdina svou udatnost prokázal a nyní se na jejím základě přichází zaslouženě ujmout trůnu. Pokud by se proto někdy Mikuláš Minář pro politickou kariéru rozhodl, z religionistického hlediska mu lze doporučit, aby tak učinil až po nějaké pauze, z níž se bude moci do politického života triumfálně vrátit. V opačném případě by mohl snadno mít podobný problém jako Piráti, kteří sice přesvědčivě zosobňují mladé bojovníky proti zkostnatělému systému, jsou však svým mládím až příliš podezřelí a řada lidí jim vyčítá nedostatek zkušeností. Jak jsme viděli na Babišově příkladu, ideální leader musí umět symbolicky navodit dojem, že je mladým bojovníkem i zkušeným králem současně.

A co s tím?

Jak máme na takovéto mytické vzorce reagovat? Nejčastější reakce intelektuálů spočívá ve snaze všechna mytická schémata „prokouknout“, osvobodit se od nich a uvažovat o politice racionálně a bez emocí, na základě faktů. Podobný přístup je však v mnohém nerealistický. Při nezaujatém pohledu většinou zjistíme, že pokusy o rozbití mýtů často nabízejí spíše náhradu jednoho mýtu jiným (např. babišovského antibabišovským). Škálu výše probíraných mýtů jsem ostatně záměrně zvolil natolik širokou, aby se každý čtenář mohl alespoň s jedním z nich identifikovat, a tím si sám na sobě vyzkoušet, že ani on není vůči síle mýtů imunní.

Na babišovském a antibabišovském mýtu můžeme hezky vidět, jakou sílu mýty mají a jak není možné je rozbít jen tím, že budeme protistraně předvádět fakta či racionální argumenty. Dobře to zná každý, kdo se někdy pokoušel o své pravdě přesvědčit zastánce opačného politického tábora a s úžasem při tom sledoval, jak naše argumenty oponentovi nijak přesvědčivé nepřipadají. Babišův volič většinou dobře ví, k jakým prohřeškům došlo např. v případě Čapího hnízda, ale v rámci jeho příběhu o efektivní správě státu mu tyto prohřešky připadají zanedbatelné ve srovnání s těmi, kterých se dopouštěl předchozí establishment.

Jak ví ze své vědecké práce každý akademik, fakta a argumenty jsou sice důležité, ale samy o sobě mnoho neznamenají. Význam získají až ve chvíli, kdy si je zasadíme do nějakého interpretačního rámce, který nám je pomůže nějak smysluplně uspořádat. A mýtus je právě zvláštním hlubinným typem takovéhoto rámce. Proto ho poukazem na fakta nelze vyvrátit. To neznamená, že na faktech nezáleží a že je povoleno lhát. Je jistě naší povinností se lžím vyhýbat a usilovat o faktografickou důvěryhodnost. Zároveň se ale musíme smířit s tím, že v politice jsou často fakta pro veřejnost jen obtížně přístupná, jakákoli jejich prezentace už má vždy mytické rysy, a dokonce i tam, kde jsou fakta jasná, hraje nakonec mnohem větší roli interpretační rámec, v němž je čteme.

Mýty nemohou být vyvráceny kritickou racionalitou, neboť fungují na jiné rovině. Dotýkají se našich emocí a hlubinnějších vrstev naší osobnosti. To je sice v něčem nebezpečné, ale také v něčem výhodné. Mýty nás dokáží nadchnout. Mytický boj s drakem nám dokáže vlít sílu do žil a přimět nás k jednání. A to se nedá nahradit čistě racionálními argumenty. Jistě i racionální argumenty na nás mohou hluboce působit, jak můžeme vidět v každé bouřlivější intelektuální debatě. To je ovšem jen projev toho, že tyto argumenty jsou samy zasazeny do mytického rámce a napojují se na jeho emoční náboj.

Racionalita jako taková je vlastně dosti bezzubá a dokáže vyargumentovat leccos. Skutečnou sílu získává až díky napojení na mytické struktury. To si bohužel velká část intelektuálů neuvědomuje a propadá přesvědčení, že my jsme racionální, zatímco naši protivníci iracionálně věří mýtům. Ve skutečnosti se i intelektuálové v řadě případů rozhodují na základě hlubinných, mimoracionálních vzorců, pouze svou pozici mají více promyšlenou a umí ji lépe racionálně zdůvodnit. Hlubinné archetypické struktury vyjadřované v příbězích jsou bytostnou součástí našeho lidství. Jsou to kořeny, z nichž racionalita vyrůstá a čerpá svou sílu.

Přiznat si svou vlastní mytičnost není žádná ostuda. Pro život společnosti jsou mýty nepostradatelné. Lidé potřebují nějaké smysluplné příběhy, které jim umožňují se ve světě orientovat a účinně v něm jednat. Intelektuální koncepce na to nestačí, nedokáží v nás vyvolat dostatečně silný étos a pohnout nás k jednání (resp. dokáží to pouze za předpokladu, že mají samy mytickou strukturu). Jedině mýty navíc dokáží opravdu propojit hodně odlišných lidí ve společném úsilí, vymezit nějaké společenství a vytvořit pocit přináležení k němu.

Z těchto všech důvodů je možná rozumnější brát mýty vážně a aktivně je kultivovat. Práce s nimi se ostatně s kritickou racionalitou nijak nevylučuje. Naopak, skutečná kritická racionalita spočívá mimo jiné v tom, že si sami uvědomujeme meze svých pozic a jejich mimoracionální zakotvení. Ani takovýto postoj nám neumožní se od této mimoracionální roviny osvobodit, ale dává nám možnost s ní vědomě a konstruktivně pracovat. Kriticko-mytický postoj nám umožňuje lépe reflektovat hranice svých vlastních názorů, a tím i lépe rozumět světu našich oponentů. Uvědomíme-li si mytickou podmíněnost všech silných politických pozic, přestaneme své oponenty vnímat jako hloupé či omezené, a budeme namísto toho moci přemýšlet o tom, proč jim dávají smysl jiné příběhy než nám. Na základě toho pak budeme moci uvažovat o tom, zda nakonec není možné nacházet komplexnější příběhy, které by byly přijatelné pro více stran a dokázaly společnost spojovat, místo aby ji rozdělovaly.

Text byl publikován v Přítomnosti 16. 12. 2019.