V první části textu jsem mapoval vývoj českých národních mýtů od 19. století po rok 1989. Nyní se podíváme, jak se příběhy české identity vyvíjely od roku 1989 do současnosti, a zamyslíme se nad tím, co se se současnou mytickou polarizací dá dělat.

Porevoluční vývoj: Ve znamení univerzalismu

Prozápadní univerzalistický mýtus vyvinutý v prostředí disentu se po roce 1989 stal oficiálním mýtem české identity. Jeho nejvlivnějším zastáncem byl Václav Havel se svou porevoluční vizí českého návratu do náruče demokratického Západu, svým důrazem na univerzální humanistické hodnoty a svou podporou jejich vojenského šíření. Není náhoda, že Havel obhajoval americkou invazi v Iráku a zásah NATO v Kosovu. Ruku v ruce s tím šlo Havlovo vyhlášení nemilosrdného boje „českému provincionalismu, izolacionismu a egoismu, všem iluzím o jakési lišácké neutralitě, své tradiční krátkozrakosti, jakož i všem typům českého šovinismu“ s nimiž odmítáme brát na sebe „svůj díl odpovědnosti za osud svého kontinentu a světa jako celku“ (Projev k Parlamentu ČR 9. 12. 1997).

Havel nehodlal českou identitu rozpustit v nadnárodní identitě západní Evropy. Národní identita pro něj byla stále klíčová, vymezoval ji však striktně univerzalisticky. Jak v roce 1992 uvedl v rozhovoru s Adamem Michnikem, základem české jednoty pro něj byl „pocit jakési širší odpovědnosti. Když byla česká politika egoistická, tak byla neúspěšná. Když pochopila, že stabilita a prosperita českých zemí je možná jenom na pozadí jakési stability středoevropské a evropské, tak byla úspěšná. Ten pocit vnitřní odpovědnosti, ten pocit, že věc česká je věc lidská, všelidská, ten se objevuje od sv. Václava, Karla IV., Jiřího z Poděbrad, Komenského, Masaryka, Patočky. Vždy znovu se v českých dějinách vrací.“ V prvních porevolučních letech Havel dokonce věřil, že Češi dokáží svou zkušenost komunistického útlaku přetavit v obecnější morální poselství pro Západ ukolébaný konzumerismem, postupně však podobné ambice v Havlově myšlení slábnou.

V 90. letech byla zprvu tato vize českého návratu na Západ široce přijata. Palackého národní mýtus byl naopak komunistickou propagandou natolik zdiskreditován, že se na čas stáhl do pozadí. Nacionalismus se nám v té době jevil jako problém minulosti, jemuž v dnešní době podléhají jen méně rozvinuté země (např. Jugoslávie či Slovensko). Při zpětném pohledu se ve skutečnosti již v 90. letech dají vytušit zárodky budoucího sporu. Proti Havlovi stál jako protipól Václav Klaus, který již tehdy do svých projevů zapojoval i řadu partikularistických prvků. V první polovině 90. let však i u Klause převládal mýtus univerzalistický, totiž příběh návratu do anglosaského světa volného trhu. Teprve postupně se Klaus začal profilovat jako „eurorealista“ a ochránce národních zájmů před levicovým globálním progresivismem.

Počátkem nového tisíciletí již proti sobě Havel a Klaus stáli jako představitelé zcela opačných pohledů na svět. Havel nadále reprezentoval mýtus univerzalistický, jeho síla však už zdaleka nebyla taková jako v 90. letech. Očekávané dohnání Západu nenastalo. Stále větší část společnosti se začala cítit podvedena a začala mít pocit, že naděje Sametové revoluce jim vládnoucí zkorumpované elity ukradly a v rámci divoké privatizace umožnily zplundrování země. Je ironií, že symbolem těchto ukradených nadějí se stal právě Havel, a nikoli Klaus, který měl divokou privatizaci na svědomí. Z mytologické perspektivy je to však pochopitelné. Zatímco Klaus hrál na strunu národních zájmů, Havel byl vnímán jako představitel prozápadních elit, které nad svým národem upřednostňují zájmy globálního kapitalismu. Havlův vznešený humanistický slovník se začal jevit jako zrádná pravdoláskařská clona, která měla rozkradení země umožnit.

2013: Mytický konflikt se vyhrocuje

Prozápadní elity tento vývoj dlouho nebraly vážně a pokládaly ho za málo významnou úchylku. O to větším šokem pro ně byl rok 2013, kdy se konflikt mezi oběma mýty plně vyjevil v rámci prvních přímých prezidentských voleb. Ty se zvláště ve svém druhém kole staly polarizujícím kolbištěm mezi univerzalismem, reprezentovaným kosmopolitním šlechticem Karlem Schwarzenbergem, a partikularismem, jehož zástupcem byl Miloš Zeman. Ten se na předvolební pohlednici rozeslané před druhým kolem do schránek českých občanů označoval za českého kandidáta, „který se v České republice narodil, celý život tu žil“, „Českou republiku nikdy nezradil“ a její zájmy „vždy hájil vší silou a nepodvolil se žádným cizím tlakům“. V průběhu svého výkonu funkce Zeman tento mytický diskurs ještě více posiloval.

Konkrétní obsahy národních mýtů se pochopitelně oproti Palackému proměnily a aktualizovaly. Jejich hlavní látkou již nejsou středověké dějiny, ale spíše dějiny 20.–21. století. Základní mytické vzorce však zůstaly tytéž. V roli elity odrodivší se od národa byla poněmčená pobělohorská šlechta vystřídána neméně odcizenou „pražskou kavárnou“. V roli symbolického nepřítele byli pro změnu Němci nahrazeni islámskými teroristy, před nimž prezident naši zemi chrání v rozporu s bezhlavou otevřeností Západu. Pro stále větší část populace však dnes roli nepřítele hraje i Evropská Unie. V univerzalistické verzi mýtu jsou pro změnu hlavním nepřítelem Rusové. Konflikt partikularismu a univerzalismu se navíc napojuje na analogický světový rozkol mezi kosmopolitním progresivismem a lokálním identitářstvím. Hlavním nepřítelem už v partikularistickém mýtu není konkrétní etnická skupina, nýbrž nezodpovědné sociální inženýrství globálních elit, které ohrožuje místní tradice.

Prezidentské volby z roku 2013 byly zlomovou událostí českého politického vývoje. Proti sobě se v nich ostře postavil mýtus partikularistický a univerzalistický, přičemž každý z nich má zhruba stejně příznivců. Naplno se tím rozvinul světonázorový rozštěp české společnosti, který nebude jednoduché překlenout.

Protikladné mýty se navzájem posilují

Většina českých intelektuálů stojí v současnosti na straně univerzalistického mýtu. Partikularistický mýtus naopak pokládají za projev nebezpečného nacionalismu, který je postaven na strachu a xenofobii a uzavírá nás do české malosti a provinčnosti. Svůj úkol proto spatřují v co nejsilnějším propagování univerzalismu v naději, že se druhé části populace podaří její „omyl“ rozmluvit. Tato snaha ale nemá moc velkou šanci na úspěch. Je jistě možné, že při příštích prezidentských volbách se podaří kyvadlo tentokrát o několik procent vychýlit ve prospěch univerzalismu, mytický konflikt v české společnosti to ale nijak dlouhodobě nevyřeší.

Oba mýty jsou v současnosti do sebe pevně zaklesnuté a navzájem se posilují. Čím větší tlak vyvíjí jedna strana, tím větší odpor v sebeobraně klade ta druhá. Takovou situaci z principu nelze vyřešit tím, že jedna strana druhou přesvědčí o své pravdě. Zvláště když žádný z mýtů nebere druhou stranu vážně jako svébytného partnera v dialogu, a tedy ji nemá čím oslovit.

Jednou z výhod mnou nabízené mytologické perspektivy je, že nám od dílčích mýtů umožňuje poodstoupit a uvědomit si, že v rámci jednoho kulturního systému nejsou mýty nikdy izolované, vždy na sebe reagují, vymezují se vůči sobě navzájem a často stojí ve vzájemných opozicích, jejichž oba póly se ale paradoxně navzájem posilují.

To je i případ naší dnešní mytologické scény. Oba její dominantní mýty stojí na černobílém obrazu vnitřního nepřítele, proti němuž je třeba bojovat. V partikularistickém mýtu jsou jím odcizené elity, které proti národu hájí zájmy globalistického Západu, v mýtu univerzalistickém jsou jím xenofobní „Čecháčci“, kteří náš národ stahují do malosti a vydávají ho na pospas Rusku a Číně. Tím oba mýty společnost rozdělují a nutí druhou stranu, aby se bránila protiútokem.

Jak jsme navíc viděli, oba mýty mají v českých moderních dějinách řadu předobrazů. Oba jsou bytostnou součástí naší kolektivní identity. A o partikularistickém mýtu toto platí ještě více než o mýtu univerzalistickém. Je proto naivní si představovat, že se od něj nějakým zázrakem dokážeme oprostit.

Reflektovat mytičnost svých světonázorů

Existuje z této mytické polarizace nějaké cesta ven? Na první pohled by se mohlo zdát, že řešením je se od mýtů osvobodit a přestat komplexnost politického a sociálního života redukovat na černobílá schémata. Něco podobného je však sotva možné v situaci, kdy už polarizace vypukla naplno. Ba co víc, není to možné z principu. Mýty jsou pro život společnosti nepostradatelné. Lidé potřebují nějaké smysluplné příběhy, které jim umožňují se ve světě orientovat a účinně v něm jednat. Jedině velké příběhy dokáží opravdu propojit hodně odlišných lidí ve společném úsilí, vymezit nějaké společenství a vytvořit pocit přináležení k němu. Za těchto okolností není řešením se mýtů zbavit, nýbrž učit se je reflektovat a kultivovat.

Prvním krokem může být reflexe toho, že naše světonázorové pozice mají mytickou povahu. Mýty jsou kulturní konstrukty, napojují se však na hlubinné struktury lidské psychiky, a proto dokáží budit dojem výsostné skutečnosti. Na tom na jednu stranu není nic špatného: právě díky tomu nám mýty dokáží dávat silné vize, pro něž jsme ochotni hodně obětovat. Je-li však výsledkem bezvýchodná mytická polarizace, stojí za to občas od svých mýtů i poodstoupit a alespoň na chvíli nahlédnout jejich nesamozřejmost. Když si uvědomíme, že partikularistický ani univerzalistický mýtus nejsou výpovědi o pravé povaze bytí, ale jen naše nejisté pokusy o zorientování se v komplexním toku dějinných změn, bude pro nás snazší přijmout, že protistranu náš velký příběh neoslovuje a vytváří si jiný.

Propojenost obou mýtů

V této souvislosti je užitečné si uvědomit, že oba mýty vznikly na sklonku 18. století současně a šly dlouho ruku v ruce. Jak jsme viděli, národní identity, které se v té době v Evropě i Americe začaly stávat novým základem státnosti, stály na dvou pilířích: na národu vymezeném svým jedinečným kulturně historickým dědictvím a na univerzálních hodnotách svobody, rovnosti a politických práv, jež se v tomto jedinečném dědictví měly manifestovat a všem členům národa měly dávat podíl na politické moci. Různé národy v závislosti na své specifické historicko-politické situaci kladly větší důraz tu na jeden, tu na druhý z těchto pilířů. Vždy však byly ve hře oba dva. Palackého husité byli navzdory své české specifičnosti nositeli univerzálních hodnot. A podobně například Francouzská revoluce byla navzdory své hodnotové univerzálnosti vnímána jako výsledek specifického národního vývoje, který Francouze jasně odlišuje od jiných národů.

Dnešní zastánci univerzalistického mýtu mají tendenci si jej idealizovat a chápat ho jako vznešený hodnotový protipól přízemního mýtu partikularistického. Partikularismus má vést k jazykově-etnickému nacionalismu, který základem státu činí jedno jeho etnikum, jež se tím dostává do konfliktu s jinými etniky v témže státě. Univerzalismus má naopak jít ruku v ruce s nacionalismem politickým, který v němž jsou si všichni občané rovni před zákonem nezávisle na své národnosti, což usnadňuje jejich soužití. Tento protiklad je často zároveň čten jako kontrast mezi civilizovaným Západem a barbarským Východem, jak jsme to viděli například u Patočky.

Podobné černobílé pojetí je ale neudržitelné. Je pravda, že Francie, Anglie a USA skutečně od konce 18. století shodou historických okolností kladly o něco větší důraz na univerzalistický mýtus a na politický nacionalismus, zatímco východoevropským národům, jež byly součástí mnohonárodnostních říší, nezbylo než více zdůrazňovat svou identitu jazykově-etnickou. V obou typech nacionalismu však vždy existoval i ten opačný. Hodnotově zakotvený politický nacionalismus byl sice vůči národnostním menšinám v něčem vstřícnější, většinou se je ale zároveň snažil asimilovat tím, že je nutil přebírat kulturu dominantní etnické skupiny. Takto například Francie po revoluci z roku 1789 svou snahou o univerzálnost ospravedlňovala tvrdý boj proti regionálním jazykům ve jménu spisovné pařížštiny (francouzsky tehdy hovořila jen asi polovina obyvatel). Britská (politická) identita se pro změnu do té míry kryla s identitou anglickou (etnickou), že jsou dnes Anglie a Británie víceméně synonyma. Podobně v SSSR se sovětská (politická) identita do velké míry kryla s identitou ruskou (etnickou) – což zároveň zpochybňuje představu politického nacionalismu jako něčeho bytostně západního a ve své podstatě mírumilovného.

Každý mýtus má svůj stín

Ještě důležitější je si uvědomit, že každý z těchto mýtů má jak své silné stránky, tak své slabiny. Dobře je opět můžeme vidět při pohledu do historie. Partikularistický mýtus vedl v 19.–20. století k nevraživosti mezi etnickými skupinami, umožňoval nicméně také obrovskou kulturní a politickou mobilizaci, jak můžeme dobře vidět na našem národním obrození. Univerzalistický mýtus umožňoval rozdíly mezi etnickými skupinami překlenout, ale jeho stínem byla často násilná homogenizace obyvatel, arogance vůči „zaostalejším“ sociálním či jazykovým skupinám a typicky i snaha o imperiální šíření našich vznešených hodnot mezi jiné, méně vyvinuté národy – ať už evropské (Napoleon), nebo neevropské. Máloco dávalo Angličanům, Skotům a Velšanům možnost tak silně zakusit sdílenou Britskou identitu jako společná služba v koloniálních úřadech.

V tomto světle můžeme lépe zahlédnout i stinné stránky současného českého univerzalistického mýtu. Dobře jsou vidět jeho radikální Patočkově verzi. Jak ve své knize Češi o Češích upozornila Eva Hahnová, Patočkovo rozlišení mezi „velkými“ západními národy, šířícími civilizaci a univerzální ideály, a „malými“ národy východními, jimž nezbývá než se tomuto šíření podrobit a předávat ho dál, se nepříjemně podobá německým národním mýtům z 30. let. 20. století. Týž vzorec ostatně vidíme i v komunistickém mýtu, pouze se tentokrát civilizační pokrok šíří od „velkého národa“ z východu na západ.

Právě na tento aspekt dnes reagují příznivci českého partikularistického mýtu, když Havlovi vyčítají jeho podporu zásahu v Kosovu, nebo když ti radikálnější z nich vidí EU jako dovršení Hitlerova snu o „kolonizaci Východu“ a klimatická opatření pokládají za návrat „sociálního inženýrství“, řízeného tentokrát Bruselem coby „novou Moskvou“. Jakkoli bizarní nám podobné konstrukce mohou připadat, je na místě je brát vážně. Nikoli v tom smyslu, že by byly doslova pravdivé, ale v tom, že obrazným způsobem postihují „stín“ tohoto mýtu. Tento stín ve skutečnosti přestavuje jen latentní tendenci, i o ní je však dobré vědět. Extravagantní obrazy EU jako „čtvrté říše“ či „eurosojuzu“ můžeme číst jako svého druhu snové výjevy, které se přehnaně expresivními prostředky snaží vystihnout jednostrannost kritizovaného mýtu.

Zároveň je třeba si všímat i všech jemných a nenápadných podob, jimiž se tyto stinné tendence univerzalistického mýtu projevují. Zahlédneme je například v tendenci západních zemí EU využívat východních států jako levných montoven pro své drahé koncové výrobky a obecně vnímat svůj systém jako jediný správný recept na demokratický život, který je na Východ třeba exportovat. Jakkoli by jistě velká část liberálních českých intelektuálů s podobným pohledem souhlasila, méně úspěšná část obyvatelstva ho z pochopitelných důvodů vnímá jako pokrytecký. Jak upozorňuje bulharský politolog Ivan Krastev, nástup antiliberalismu ve východně Evropě lze vysvětlit právě jako vzpouru proti západnímu nároku na to, že měřítkem normálnosti je Západ a východní země by ho měly jen co nejvíce napodobovat a svůj úspěch poměřovat dle jeho standardů.

Prozápadní elity jsou samozřejmě schopny proti podobné kritice svůj mýtus hájit množstvím argumentů. Tím ale dialogu s druhou stranou nijak nepomáhají a jen ji provokují ke stále zoufalejší obraně svých pozic. Vztahy západní a východní části EU jsou složité a lze mezi nimi snadno nalézt argumenty jak pro mýtus univerzalistický, tak pro ten partikularistický – záleží jen na zvoleném principu selekce. Proto se pouhým argumentováním ve prospěch svých pozic nemůžeme nikam posunout.

Co v současnosti potřebujeme, není vzájemné přesvědčování o své pravdě, ale spíše vzájemné porozumění. Nepotřebujeme svým oponentům jejich názory vyvracet (to se nám beztak nepovede). Potřebujeme se učit rozumět, proč jim jejich mytický obraz světa dává smysl, na jakou životní zkušenost jim nabízí odpověď. A následně potřebujeme hledat takové příběhy, které tuto zkušenost vezmou v potaz, ale nabídnou na ni odpověď trochu jinou.

Cesta k dialogu

Problémem současné české společnosti není jeden nebo druhý z jejích ústředních mýtů, nýbrž jednostrannost obou těchto mýtů a jejich neschopnost navzájem spolupracovat. Možným řešením je hledání cest k jejich opětnému znovupropojení.

Podmínkou k němu je navázání dialogu. Elity se sice k dialogem často zaklínají, při bližším pohledu ale většinou zjistíme, že jím mají na mysli spíše laskavé přesvědčování o vlastním světonázoru ve stylu „pojedeme do regionů a vysvětlíme lidem, že EU je pro nás prospěšná“. Není překvapivé, že je takovýto přístup málo úspěšný a řadě lidí připadá arogantní. Skutečný dialog bere druhou stranu vážně a chce rozumět jejím pohnutkám a důvodům. Neznamená to, že bereme vážně všechny konkrétní obsahy z jejích mýtů. Znamená to, že tyto mýty pojímáme jako obrazy a snažíme pochopit, na jaké životní frustrace reagují a jaké společenské okolnosti tyto frustrace vyvolávají.

Představa Bruselu jako „nové Moskvy“ bude jistě řadě čtenářů připadat absurdní a neobhajitelná. Stejně tak ale bude zase jiným čtenářům připadat absurdní sen o rozpuštění národních identit v kosmopolitní eurofederaci, který část prozápadních elit formuluje jako obranu před domnělou malostí českého nacionalismu. V rámci dialogu musíme tyto své pocity dát do závorek a ptát se, jakou sociální zkušenost daný mytický obraz vyjadřuje, proč je tváří v tvář této zkušenosti námi nabízený mýtus neuspokojivý a jestli by se náhodou nedal nabídnout příběh, který bude dávat smysl z obou perspektiv a bude zároveň pro situaci druhé strany nabízet reálné řešení.

Je důležité si uvědomit, že mýty nejsou žádné objektivní popisy skutečnosti, které lze potvrdit, či vyvrátit fakty. Jsou to kulturně zkonstruované příběhy, jejichž cílem je dát smysl lidskému životu v jeho sociálních souvislostech. Různé sociální situace si ovšem žádají různé příběhy. Venkovský zemědělec či dělník z malého města potřebuje své sociální zkušenosti dávat smysl pomocí jiných příběhů než zcestovalý městský intelektuál. Obyvatele malého města v pohraničí, v němž v důsledku zpackané kuponové privatizace zkrachovala jediná místní fabrika, která za socialismu živila většinu lidí, sotva přesvědčíme příběhem o tom, že řešením je co největší integrace do evropských struktur a snižování světové uhlíkové stopy.

Postkomunistická transformace společnosti umožnila sociální vzestup pouze části obyvatel. Tu druhou část dnes zjevně nelze oslovit jinak než nějakou formou mýtu partikularistického. Společenství vytvářené sdílenou kulturní a historickou tradicí je totiž přístupnější nežli o poznání abstraktnější společenství mezinárodní. Pokud se elity budou nadále od partikularistického mýtu distancovat, ponechávají tím volné pole pro jeho rozvíjení různým politickým podnikatelům, pro něž je výhodné jej prezentovat jako jedinou záchranu před mýtem univerzalistickým. Přitom však není žádný důvod, proč by oba mýty musely jít proti sobě a proč by ten partikularistický musel ústit v xenofobii a ustrašené uzavírání do sebe. Rozumně pojatá evropská integrace nemusí být v protikladu k národní suverenitě. Rozvážná a opatrná klimatická opatření se nemusí vylučovat s péčí o lokální krajinu. Globální hodnoty se dají rozvíjet tak, aby byly v souladu s místními tradicemi.

Je třeba si přiznat, že celospolečenská akceptace univerzalistického mýtu v 90. letech nebyla „návratem k normálu“, jak se většina z nás v té době domnívala, nýbrž dočasnou dějinnou anomálií. V moderních dějinách se partikularismus a univerzalismus vždy různými způsoby navzájem doplňovaly. Je to pochopitelné: lidé pro svůj společenský život potřebují jak příběhy lokální identity, tak příběhy o širších nadnárodních hodnotových rámcích, jejichž jsou lokální dějiny součástí. Pro část společnosti je důležitější ten první typ příběhů, pro část ten druhý. Řešením jsou natolik komplexní mýty, aby dokázaly různými svými prvky oslovit různé skupiny obyvatel a pomáhaly je propojovat ve fungujícím společenství. Zkusme je společně hledat.

(Text je výrazně zkrácenou verzí mého anglického článku „Competing Myths of Czech Identity“, New Perspectives: Interdisciplinary Journal of Central & East European Politics and International Relations 28.1 (2020). V tomto rozsáhlejším akademickém textu lze dohledat i odkazy na všechny prameny.)