Minulý týden vzbudila zájem veřejnosti symbolická akce členů Milionu chvilek, kteří na památku obětí covidu namalovali smývatelným sprejem tisíce křížků na Staroměstském náměstí. Akce měla značný ohlas a média z ní přinesla řadu působivých fotografií. Staroměstské náměstí se následně stalo pietním místem, na něž po celý týden stovky lidí přicházeli spontánně zapalovat svíčky a psát k nim křídou jména svých zemřelých blízkých. I tyto pietní úkony byly v médiích bohatě zdokumentovány.

Je nesporné, že se jednalo o jednu z nejsilnějších symbolických akcí ve veřejném prostoru za poslední roky. Tím spíše by pro mnohé z nás mohly být obtížně pochopitelné komentáře pod mediálními reportážemi. Většina z nich je silně negativní. Mohli bychom nad tím bezmocně povzdechnout a prohlásit to za známku buranství a necitlivosti popíračů covidu. Možná je ale spíše na místě vzít i negativní reakce vážně a zamyslet se nad tím, co nám chtějí sdělit. Klíčovou vlastností symbolů je konec konců právě jejich schopnost vyvolávat emoce, a proto je důležité si všímat i těch negativních. Protože i ty k významu symbolické akce patří.

Politické zarámování

Negativní komentáře lze rozdělit zhruba do tří skupin. První z nich reagovaly na politický rozměr celé akce. Milion chvilek ji totiž ve svém průvodním textu primárně zarámoval jako protest proti „Vládě zmařených životů“, která v důsledku svého „totálního amatérismu“ epidemii nezvládla zkrotit. Akci doprovázela i výzva k podepsání dopisu Andreji Babišovi, který jej vyzýval, „aby ustoupil z cesty a nechal pracovat ty schopnější“.

Podobný přístup je u spolku zaměřeného na politický aktivismus pochopitelný, ale v mnoha ohledech je nešťastný. Komplexní obraz, který měl potenciál oslovit různé skupiny lidí, byl takto jednostranně zredukován na jediný úzký význam, který zdaleka nesdílí každý. O své blízké přišli při pandemii i mnozí skalní voliči Andreje Babiše, kteří tím pádem mohli právem zúženou interpretaci Milionu chvilek vnímat jako politické zneužití svých osobních tragédií.

Není proto překvapivé, že u mnoha uživatelů sociálních sítí vyvolával tento černobílý politický výklad odpor. „Nechutné, zneužívat zármutek druhých k politice“, shrnul problém jeden z nich. Pieta za zemřelé je citlivou záležitostí, která se mnoha lidí osobně dotýká. Činit z ní zbraň v politickém boji je proto problematické. Jak se vyjádřil jeden z komentujících: „Jsem podporovatel Milionu chvilek, jenže tohle se mi prostě taky moc nelíbí. Ne že by to nebylo hezké gesto, ale dle mě platí jedna zásada. Politika se nikdy nedělá na emocích, ... hrát na emoce lidí je podle mě vyloženě přízemní chování“.

Symbol zde naštěstí vůči politickému zneužití prokázal dostatečnou imunitu. Zatímco fotografií křížů byly sociální sítě plné, jejich omezující politický výklad u nich takřka nikdo neopakoval a v průběhu týdne do velké míry zapadl. Hlavní pozornost přitahovala pieta jako taková.

Oficiální covidový narativ a jeho stín

Problematický ale nebyl jen černobílý politický výklad symbolického obrazu. Na ještě základnější rovině byl symbol silně polarizující v tom, že dokázal oslovit pouze tu část společnosti, která přijímá oficiální covidový narativ. Ten vidí jako prioritu záchranu co největšího počtu životů a je připraven v jejím zájmu sahat k drastickým opatřením omezujícím běžný život. V komentářích pod články velkých mediálních serverů naopak velmi silně vystupoval pohled těch, kdo daný narativ nepřijímají. „A na jiné nemoci se neumírá? Za tyto oběti křížek není, proč se tak vyzdvihuje jenom korona?“ „Co takhle udělat křížek za každého kdo vlivem covidu skončil na dlažbě, či úplně zkrachoval a taky bych nechal místo na křížky, kteří spáchají sebevraždu....“

Řada lidí pochopitelně s podobnými komentáři polemizovala a jejich autory obviňovala z neúcty k zemřelým. Tím ale situaci dále polarizovali. Z nadhledu je zřejmé, že pravdu mají obě strany. Ať už lidé s lockdownem souhlasili či nikoli, covid zasáhl všechny. Pandemie má řadu tragických dopadů, přičemž oběti na životech jsou jen jedny z nich. Neméně významné jsou oběti sociální, ekonomické či psychické. Brát jako jediný významný parametr celkový počet zemřelých je jednostranné. Rozzlobení komentátoři v rámci kolektivní dynamiky tuto jednostrannost vyvažují.

Přitom by nebylo nemožné tento aspekt vzít v potaz a akci rámovat komplexnějším výkladem, který by do obětí započítával i ty sociální. „Dejte křížek i hospodám a dalším v okolí co umřeli, nebo umírají taky... včetně jejich zaměstnanců,“ jak se vyjádřil jeden z komentujících. Reagovat na podobný komentář pohoršením nad tím, že někdo hospody klade na rovinu životům, není na místě a vede to nakonec jen k tomu, že jedna část společnost zakouší pocit nadřazenosti nad druhou. Cílem by spíše mělo být přiznat závažnost všem typům negativních dopadů a nepouštět se do ponižujícího soutěžení v tom, kdo trpěl víc. Je jasné, že při konkrétních pandemických opatření je často nutné vyhodnocovat závažnost různých ztrát a dát některým větší prioritu. O to důležitější je pak ale jednostrannost takovýchto rozhodnutí umět vyvažovat jinde.

Podstata a síla symbolů spočívá právě v tom, že dokáží oslovit různé strany s různými výklady, a tím je na nějaké základnější rovině propojují a umožňují jim se vzájemně setkat. Tento sjednocující potenciál se Milionu chvilek naplnit nepodařilo.

Emocionální vydírání

Řada komentářů šla v této souvislosti ještě dál a Milion chvilek obviňovala z emocionálního vydírání: „Už neví jak strašit lidi tak malují kříže všem na oči.“ „Nešiřte už strach a paniku, tisíce lidí, hlavně těch starších, psychicky strádá.“

Podobný pohled je přirozenou reakcí na oficiální postoj, který v zájmu minimalizace dalších přímých obětí líčí dosavadní situaci v co nejtragičtějším světle. Počet nakažených je podle tohoto narativu u nás tak vysoký z toho důvodu, že lidé závažnost situace dostatečně nereflektují, nebezpečnost covidu bagatelizují, a málo proto dodržují epidemiologická opatření. Média se tuto údajnou necitlivost často snaží nabourat pomocí dramatických reportáží, které barvitě líčí umírání lidí v přeplněných nemocnicích. Někteří vlivní společenští aktéři k tomu přispívali působivými předpověďmi o „mrazácích na mrtvoly“ v důsledku exponenciálně rostoucích počtů zemřelých.

Tento přístup se nicméně míjí účinkem a řadě lidí spíše znemožňuje brát oficiální covidový narativ vážně. Mnozí to opět vnímají jako nemístnou redukci všech tragických dimenzí covidové situace na jediný její rozměr. Snahy změnit postoj části veřejnosti tím, že ji vystavíme emocionálnímu otřesu, nemohou fungovat právě proto, že mají povahu citového vydírání. Každý, kdo pandemii nebere dost vážně, z nich vychází jako bezcitný nelida. Je pochopitelné, že lidé na takovýto emocionální útok reagují obranou. Ta se v komentářích obecně projevovala výsměchem a bagatelizováním. I v tomto případě bychom podobným přístupem neměli pohrdat, ale chápat ho spíše jako legitimní součást širší společenské dynamiky. Dobrá symbolická komunikace by měla pracovat s celou společností, nikoli jen s jednou její částí.

Symbol přerůstající záměry svých tvůrců

V těchto ohledech tedy symbolická akce Milionu chvilek měla i řadu stinných stránek. Zároveň je ale na místě si povšimnout, že tyto stinné stránky se týkaly pouze mediálního působení daného symbolu, kde se s ním lidé setkávali v podobě dramatických fotografií doplněných textovým komentářem. Velmi odlišná byla situace na samotném Staroměstském náměstí, kde symbol mezitím žil svým vlastním životem.

Zatímco na fotografiích v médiích působily kříže na prázdném náměstí jako monumentální a poněkud syrový umělecký výtvor, na místě samotném byla čtyři dny po jejich vytvoření atmosféra zcela odlišná. Dramatičnost byla ta tam, náměstí působilo spíše „zabydleně“. I lidé, kteří přišli zemřelé uctít, se chovali uvolněně a často přátelsky konverzovali. Prostor byl vlastně zároveň hřbitovem i náměstím. Byl otevřený a vítal každého ke vstupu. Neměl závažnost hřbitovů. Po křížích bylo možné šlapat. Zároveň ale nikdo po náměstí nepřešel jen bezmyšlenkovitě z jedné strany na druhou. Lidé si byli zvláštnosti místa vědomi a pohybovali se po něm zvláštně kontemplativním způsobem.

Zatímco reportáže v médiích akcentovaly závažnost a působivost individuálního zármutku, v kontextu celého místa působila pieta klidně a smířlivě. Už jen to, že lidé nebyli v černém, nýbrž ve svém běžném oblečení, atmosféru významně proměnilo. Důležitý prvek představovalo malování křídami (místy i barevnými), které bylo pravým opakem monumentální trvalosti hrobů. Malování vnášelo do prostoru hravost, kreativitu a život. Pětice velkých rudých růží s klasickou černou pohřební stužkou působila v těchto souvislostech přehnaně pateticky. Politický rozměr akce chyběl úplně.

Tato atmosféra způsobovala, že se z místa zcela vytratil polarizující rozměr. Zatímco působivé fotografie v médiích mohla snadno část společnosti vnímat jako citové vydírání, pokud by titíž lidé Staroměstské náměstí navštívili, je pravděpodobné, že by jejich dojem byl odlišný. Místo samo v sobě mělo jakousi klidnou celistvost, která propast mezi různými tábory dokázala překlenout a nabízela prostor pro usmíření.

Jak je nebezpečné zacházet se symboly

Kříže na Staroměstském náměstí jsou jednou z nejúspěšnějších symbolických performancí posledních let. Zároveň na nich dobře vidíme nejen výhody veřejného symbolického jednání, ale i jeho úskalí. Milionu chvilek se podařilo vytvořit silný vizuální výjev, který zároveň osvědčil i schopnost živě rituálně fungovat a žít dále svým vlastním životem. Organizátoři nicméně sami plně nenahlíželi závažnost a komplexnost svého počínání. Svým vlastním výkladem potenciál symbolu nepodporovali, ale spíše mu stáli v cestě – a dokonce se pokusili část jeho síly „ukrást“ pro své politické cíle. Na místě samém je ale jejich vlastní výtvor naštěstí přerostl a dokázal fungovat způsobem, který vědomé záměry svých tvůrců překračoval. V mediálních prezentacích (které jsou neméně důležitou rovinou symbolů), nicméně převládl zúžený polarizující rozměr.

Akce mimo jiné ukazuje, jak náročná je symbolická práce se smrtí. Ta se na jednu stranu při podobných akcích přirozeně nabízí. V době „tekuté modernity“ již není snadné se shodnout na jasných společných hodnotách. Právě smrt ale zůstává něčím, co na nás na všechny stále silně působí. Smrt má navíc v sobě vždy jakousi transcendenci. Ve smrti nejjasněji narážíme na hranice našeho světa a lidských možností, a to způsobem, který nelze jednoduše přejít relativizováním. I to jí dává mimořádnou symbolickou sílu.

Právě proto, že se smrt nás lidí tak silně osobně dotýká, je třeba s ní zacházet velmi citlivě. Zatímco dobře symbolicky zpracovaná smrt může být pro společenství posilou, při neopatrné práci s ní může snadno dojít k opačnému efektu. To částečně nastalo i v tomto případě. Milion chvilek vystihl a vytvořil něco mimořádně mocného, sám ale velikosti vzniklého symbolu nedostál. Sotva to lze jeho členům zazlívat. Současná situace je vypjatá a polarizovaná zároveň a není jednoduché nad ní mít nadhled – zvlášť když je člověk aktivním „bojovníkem za dobro“, což mu často jeho zorné pole spíše zužuje.

I tak ale celá akce stála za to. Zúžené motivace tvůrců ji sice brzdily v plném rozvinutí, ale na druhou stranu se nejspíše mohla uskutečnit právě jen díky nim. Omezené aktivistické vnímání vlastní pravdy je často nezbytné k tomu, aby člověk zkoncentroval energii a vůbec se k nějaké symbolické akci ve veřejném prostoru odhodlal. Doufejme, že Milion chvilek bude v podobných akcích pokračovat, ale zároveň se přece jen nechá symboly více vést, a tím jim umožní naplno projevit jejich propojující a léčivý potenciál.