V posledním roce se do popředí pozornosti dostaly konspirační teorie. Přispěla k tomu jednak covidová pandemie, jednak události v USA spojené s hnutím QAnon a s koncem funkčního období prezidenta Trumpa.

Konspirace jsou nejčastěji líčeny způsobem, který má vlastně velmi blízko k tomu epidemiologickému: jsou popisovány jako svého druhu virová nákaza na zdravém těle společnosti, jako epidemie iracionality, proti níž je třeba bojovat, neboť ohrožuje základní hodnoty naší společnosti. Ve svém textu bych chtěl nabídnout odlišný, celostnější pohled. Na konspirační narativy se budu dívat jako na zvláštní typ „mýtů“, který má v naší kultuře své místo a něco důležitého nám o ní říká. Pokusím se ukázat, že konspirační příběhy vytahují na světlo něco, co reálně žijeme, ale co máme za normálních okolností tendenci přehlížet.

O čem jsou mýty

Co chci říct, když konspirace označuji za „mýty“? Když se dnes řekne „mýtus“, vybavíme si buď posvátné příběhy o bozích a hrdinech, jak je známe ze starověkých společností, nebo smyšlené báchorky a „desinformace“, jak je známe ze společnosti naší. Na první pohled jsou tyto dva významy slova „mýtus“ zcela protikladné. Přesto ale můžeme konspirační narativy chápat jako „mýty“ v obou těchto významech: v očích konspiracistů jde o příběhy vyjevující pravou povahu reality, v očích většiny intelektuálů o „pouhé mýty“, které jsou protikladem „faktů“. Z hlediska religionisty platí oba pohledy. Mýty jsou příběhy, jejichž podstata není faktická a které opravdu bývají „vymyšlené“. Jsou ale vymyšlené způsobem, který pro určitou skupinu lidí vyjadřuje něco zásadního. Co to je?

Velmi zjednodušeně můžeme říci, že mýty často v lidských společnostech plní dvě základní funkce:

1) Mýty jsou příběhy, jimiž lidská společenství vyjadřují a předávají svou kolektivní identitu: vyprávějí si o tom, odkud pocházejí, jaké místo ve světě jim náleží, jaké hodnoty vyznávají a jaký řád ve světě spatřují. Mýty tyto základní hodnoty umí vyjádřit způsobem, který má obrovskou autoritu. Mýty umí člověka oslovit do hloubi duše, dokáží vzbudit dojem něčeho zásadního, nadčasového a posvátného. Umí členy dané komunity mobilizovat k jednání. Proto se na ně napříč věky mohou odvolávat například politici ve svých proslovech: „Již naši dávní hrdinové zastavili kdysi invazi temných sil do naší země, a proto i my musíme nyní být věrni jejich odkazu a v boji proti nepřátelům znovu zjednat vítězství řádu nad chaosem.“

2) Mýty však ústřední hodnoty a kategorie dané společnosti nepomáhají jen pozitivně vyjadřovat a předávat. Dokáží také tematizovat jejich meze a vnitřní rozpory. Každá kolektivní identita je totiž v něčem omezená, jednostranná a rozporuplná. Každý sociální řád vzniká tím, že ze všech možných vzájemných vztahů mezi věcmi vybere dané společenství jedno uspořádání a všechna ostatní vyloučí. Každá společnost nastavuje nějakou hierarchii, v níž někteří skončí nahoře, jiní dole. Dělá si nárok na nějaké území, a tedy ho upírá svým sousedům. Razí nějaké hodnoty (např. práva jedince), a tedy odmítá hodnoty jim protikladné (např. zájmy rodiny a rodu). Na tuto svou omezenost pak každý řád naráží. Vždy je formulován na úkor jiných společenství, vždy je pro někoho méně výhodný, vždy něco zakrývá a vytěsňuje. Neexistuje řád, který by se těmto jednostrannostem dokázal vyhnout – jakkoli usilovně se o to snaží. Ani naše „humanistická“ společnost není výjimkou.

Toto kulturní vytěsnění vytváří napětí, které je pro danou společnost potenciálně ohrožující. Každá společnost si proto potřebuje vytvořit nějaké mechanismy, které jí umožňují se s mezemi svého vlastního uspořádání nějak konstruktivně vyrovnávat. A mýty jsou právě jedním ze základních kulturních nástrojů, který k tomu společnosti používají. Na jednou stranu daný kulturní řád pomáhají pozitivně zaštítit a podepřít: vytvářejí například dojem, že hierarchie, v níž je část společnosti v podřízené pozici, je přirozená a od věků daná. Na druhou stranu se ale stále potřebují vypořádávat i se znepokojivou možností, že by společnost mohla být uspořádána úplně jinak.

Kriticko-reflexivní funkce mýtů

Jak mýty toto tematizování sociokulturních hranic dělají? Typicky tím, že mýty do svých příběhů dokáží zapracovat nejen ústřední hodnoty daného společenského řádu, ale i jeho hlavní meze a rozpory. Právě toto, jak ještě uvidíme, dělají v naší kultuře konspirační narativy. Než se však na ně podíváme, bude vhodné si nejprve celý princip předvést na starořeckých mýtech, které většina z nás alespoň trochu zná, ale zároveň jimi nežijeme, a tedy je pro nás snazší o nich přemýšlet z odstupu.

Základní princip vidíme dobře na různých řeckých hrdinech. Ti na jednu stranu platili za tvůrce kulturního řádu. Působili na jeho samotném počátku, kdy ještě svět byl plný různých nebezpečných oblud. Hrdinové, jako byli Héraklés, Théseus či Perseus, tyto obludy pomáhali porazit a následně ustavit základní kulturní a společenské instituce.

Většina těchto hrdinů však nebyly žádné mirkodušínovské postavy. Typický hrdina vybočoval z konvenčních škatulek. Pomáhal ustavit společenské konvence, ale sám je nedodržoval, a dokonce se dopouštěl různých prohřešků a zločinů. Nápadně často například dochází k tomu, že hrdina nechtěně zabije svého blízkého příbuzného: otce (Oidipús, Théseus), dědečka (Perseus), syna (Théseus), manželku a děti (Héraklés). V patriarchální řecké kultuře se mnozí na první pohled mužní hrdinové převlékají za dívky (Achilleus, Théseus, Héraklés). Když už naopak dávají svou sílu plně najevo, činí tak nezřídka přehnaným způsobem, který vede i ke smrti nevinných lidí. Moderní českou obdobou takovýchto znepokojivých hrdinů by byli bratří Mašínové – právě na nich ale také vidíme, jak jsou pro nás mýty tohoto typu znepokojivé a nevíme si s nimi rady.

Proč mytičtí hrdinové tak často narušují společenské normy? Jde o zvláštní způsob, jímž lidská společenství dokáží reflektovat hranice a paradoxy svého kulturního řádu. Nejedná se o přímočarou intelektuální reflexi, která by dané problémy jasně a otevřeně pojmenovávala. To by většinou bylo příliš nebezpečné a hrozilo by to rozkladem společenského řádu. Aby takovýto rozklad nenastal, volí většina společností zvláštní reflexivní okliku: nereflektují své meze přímo, nýbrž prostřednictvím symbolických obrazů, které nás oslovují na jiné než intelektuální rovině. Tyto obrazy jsou zabudovány do paradoxních mytických příběhů. Když pak lidé tyto příběhy vyprávějí a poslouchají, setkávají se s danými paradoxy v hlubší vrstvě své mysli, aniž by o nich museli přemýšlet vědomě.

Svět starých Řeků byl například silně patriarchální. Ženy byly podřízeny mužům, neměly občanská práva, nemohly se účastnit politického života, měly trávit většinu času doma a starat se o dům a výchovu dětí. Řekům podobný stav připadal přirozený, ale byl možný jen za cenu kulturního vytěsnění jakýchkoli alternativ – například možnosti, že by ženy mohly být politicky aktivní. Toto vytěsnění vytvářelo nevědomé napětí. Řekové je uvolňovali tím, že se s alternativními možnostmi uspořádání setkávali ve svých mýtech. Když poslouchali znepokojivé příběhy o tom, jak jejich nejmužnější hrdina Héraklés po tři roky sloužil královně Omfalé tím, že pro ni v ženských šatech vykonával domácí ženské práce, mohli jejich prostřednictvím na chvíli bezpečně nahlédnout za hranice svého kulturního řádu a koutkem oka zahlédnout jeho jednostrannost. Zároveň se tím ale celý problém tematizoval jen nepřímo a nehrozilo, že by řecké ženy takovýto extrémní mytický obraz vzaly doslova a chtěly na jeho základě své podřízené postavení reálně změnit.

V tomto smyslu mýty fungují podobně, jako podle Freuda sny. Psychoanalýza předpokládá, že vědomí neustále kontroluje veškeré naše vnímání a vytěsňuje všechny vjemy a představy, které by v nás vyvolávaly pocit nelibosti, protože by byly v rozporu se společenským řádem, jehož principy sdílíme. Toto vytěsňování ovšem stojí energii a vytváří napětí. Sny nám od něj ulevují tím, že nám umožňují se s vytěsněnými obsahy nevědomí konfrontovat. Činí tak ovšem nepřímo, přes snové obrazy, jimž na vědomé rovině často nerozumíme (ani si je po probuzení nemusíme pamatovat). Díky tomu nakonec nějaký kontakt s nevědomím navážeme, ale bez rizika, že se zboří hranice mezi vědomím a nevědomím a budeme zavaleni „nepřijatelnými“ obrazy. Podobně i v mýtech se daná kultura setkává se svými temnými paradoxy, navazuje s nimi kontakt, ale děje se tak bezpečně a jen zpola vědomě.

Zkrocení tradičních mýtů

Výše popsané fungování mýtů nacházíme v nejčistší podobě tam, kde má mytologie ještě podobu živého, orálně předávaného kolektivního systému. V něm se mýty předávají prostě tím, že si je lidé vyprávějí mezi sebou. Tímto předáváním se příběhy postupně mění tak, že se ztrácejí rysy specifické pro jednoho jedince, a naopak se posilují rysy společné celé kultuře – a to včetně rysů temných, divných, paradoxních. Teprve tím se z příběhů stávají mýty, tj. příběhy zrcadlící kolektivní zkušenost dané kultury. Pokud v sobě daná kultura obsahuje nějaký paradox, pak v průběhu kolektivního předávání do sebe mýtus tento paradox vstřebá a obrazně ho vyjádří – například tím, že jinak mužný patriarchální hrdina se občas nepochopitelně převlékne za ženu a vykonává ženské práce. Takto ústně vytvářená mytologie tvoří nesmírně komplexní a dynamický systém, který neustále věrně zrcadlí stav dané společnosti, včetně všech jeho vnitřních rozporů.

Situace se ale začne měnit ve chvíli, kdy se mýty dostanou pod kontrolu elit (vzdělanců, kněží, aristokratů a jimi podporovaných básníků). Ty mají často tendenci z nich rozpory odstraňovat. V mírné podobě můžeme tento proces sledovat tam, kde daná kultura začne své mýty zapisovat a udělá z nich literaturu. Ta sice většinou alespoň nějakou míru paradoxnosti v příbězích zachová, ale přece jen má tendenci ji dosti zmírnit. Ukázkou jsou právě antické mýty, které známe především v jejich literární uhlazené podobě (byť naštěstí máme i dostatek zpráv o ústní mytické tradici, která nám umožňuje literární mýty doplnit o řadu znepokojivých detailů).

K ještě větší cenzuře mýtů dochází tam, kde se navíc kulturní elity profilují jako racionální intelektuálové. I tento proces můžeme pozorovat v antice, kde byl ale naštěstí dosti neúspěšný: řečtí filosofové sice mýty kritizovali za jejich „nemravnost“, ale mimo akademické kruhy tato kritika neměla velký dopad. Podobně neúspěšní byli dlouho i křesťanští vzdělanci: místní kazatelé se dlouho pokoušeli vymýtit lidové pověrčivé „povídačky“, ale bez valného úspěchu. Lidový sklon k tvorbě a předávání barvitých příběhů je příliš silný a kritika pana faráře s ním mnoho nezmohla.

Zlom přichází až v době osvícenství. Teprve tehdy se intelektuálům pomocí povinného základního vzdělání podařilo svůj nárok na racionalitu ve společnosti šířeji prosadit. Na začátku 19. století se tak zdálo, že se moderní lidé ve jménu rozumu od mýtů oprostí úplně. Brzy se ale ukázalo, že to nebude tak jednoduché. I moderní lidé potřebovali vytvářet nějaká společenství s jasnou kolektivní identitou a hodnotovým rámcem – a to se úplně bez mýtů dělat nedá.

Bylo proto třeba najít způsob, jak mýty vyprávět novým způsobem, aby vyhověly osvícenskému požadavku na faktičnost a racionalitu. Látkou moderních mýtů se tak stala historická fakta, politické ideologie a vědecké poznatky a teorie. Nejlépe to vidíme na historických mýtech. V těch se opíráme o dějinná fakta, která ale uspořádáváme do dramatických příběhů s mravní pointou. S těmi pak zacházíme jako s mytickými předobrazy, s jejich pomocí se snažíme pochopit současnost a přenést na ni i emocionální náboj, který v nás původní historické události evokují: „Jako nás Rusové zradili v roce 1968, stejně tak zrádní jsou i dnes, a proto s nimi nesmíme navazovat žádné politické spojenectví.“ Stejnou mytickou sílu ale mohou mít i různé ideové hodnoty: demokracie, lidská práva, genderová rovnost, ekologie. Působivé příběhy o demokracii či lidských právech tak donedávna dokázaly ospravedlňovat například vojenské invaze do „nedemokratických“ zemí, do nichž morálně vyspělý Západ přinášel světlo vyšší civilizace.

Moderní proměny kriticko-reflexivních mýtů

V tomto smyslu tedy i naše doba své mýty má a řídí se jimi. Z mýtů tradičních společností tímto způsobem ale převzala jen jejich první funkci: mýty jsou pro ni pozitivními mobilizujícími předobrazy. Jejich druhá funkce, která společenský řád problematizuje a ukazuje jeho hranice, se oproti tomu do post-osvícenských mýtů už většinou nevejde.

Přesto ani naše společnost se bez reflexe svých mezí a vnitřních rozporů neobejde. I my se potřebujeme nějak vyrovnávat s napětím, které každé vytěsňování alternativních možností generuje. Naše společnost si navíc jako jeden ze svých mytických principů zvolila neustálý pokrok, a proto potřebujeme hranice vlastního řádu reflektovat i proto, abychom jej mohli pozvolna měnit. Tím ale vzniká další napětí mezi starým a novým, které opět potřebujeme uvolňovat. Jak to děláme?

Dominantně tak činíme pomocí intelektuální společenské kritiky. Asi žádná společnost neinvestovala nikdy tolik prostředků do živení tolika tisíc akademiků, jejichž hlavní náplní práce je problematizování našeho sociokulturního řádu. Intelektuální kritika má ale i své nevýhody. Nejenže je pro řadu lidí obtížně srozumitelná (což je ostatně hlavní důvod, proč si dnešní státy mohou její podporu s klidem dovolit), ale především jí často schází emocionální apel, který by jí umožnil proniknout hluboko do srdcí lidí a reálně změnit jejich chování. Pouze s intelektuální kritikou si proto náš kulturní systém nevystačí. I my potřebujeme nějakou formu mytické kritiky a sebereflexe. Jak ji provádíme?

Hlavní prostor nám pro ni nabízí literatura, a dnes zejména film. Právě zde bychom našli nejvíce příběhů, které se starým mýtům velmi podobají: předvádějí dobrodružné zkoušky silných hrdinů, odehrávají se často ve fantazijních „jiných“ světech, mohou se v nich vyskytovat i různé nadpřirozené prvky. Mezi těmito příběhy a tradičními mýty je ale jeden zásadní rozdíl: naše filmové a literární příběhy jsou pevně situovány do světa fikce. Tradiční mýty naopak pojmenovávaly základní principy, na nichž svět daných společností stál, a proto byly vnímány jako cosi navýsost skutečného, a často dokonce jako výraz silnější a autoritativnější reality než je ta každodenní. Tuto vazbu na silnější realitu jsme svým literárním a filmovým příběhům upřeli.

Právě díky tomu jsme ale ochotni jim tolerovat i velkou kritičnost. Dobře to vidíme na různých postapokalyptických filmech, které často nabízejí nelítostnou reflexi různých nebezpečných rysů naší globální přetechnizované civilizace. Jelikož tak ale činí jen v rámci „fikce“, nijak tím reálný společenský řád bezprostředně neohrožují. Diváci Matrixu si mohou ve dvou hodinách zažít jakési „gnostické“ prozření, které jim zásadně problematizuje spořádanou každodenní realitu. Po skončení projekce se ale vrací ke svým počítačům do kanceláří, aby zde žili své obyčejné životy. Filmy v tomto ohledu fungují podobně jako freudovské sny: pomocí působivých obrazů nás nechávají na chvilku zahlédnout meze našeho společenského systému, činí tak ale v bezpečném a časově pevně omezeném rámci. Konec projekce je jako probuzení ze snu, po němž znovu vracíme do běžné reality.

Jsou ale situace, kdy podobné „fiktivní“ řešení přestává stačit. Kdy rozpory daného společenského řádu začnou být již příliš silné, a proto je už nelze odbýt jen dvěma hodinami v kině. V takových chvílích začnou kritické příběhy prorážet ohrádku „fikce“ a pronikat do „reálného“ světa. Z příběhů, z nichž by se za jiných okolností staly filmové scénáře, se stávají konspirační narativy.

Konspirace jako živá mytologie

Konspirační příběhy jsou moderní obdobou tradičních „folklorních“ mýtů a pohádek. Stejně jako ony jsou šířeny živelně kolektivním předáváním. Oproti dřívějším dobám už nemusí být předávání ústní, ale probíhá především  na sociálních sítích. Ty se ale orální kultuře v mnohem podobají. Texty na sociálních sítích nejsou redakčně a editorsky vypilované, nýbrž často odrážejí mezilidskou komunikaci v podobě, v jaké ji provozujeme v hospodách či při jiných společenských příležitostech. Oproti běžným rozhovorům vyvstávají ovšem na sociálních sítích přesně ty rysy, které tradičně vznikaly ústním předáváním. Sdělení se při předávání zjednodušují, získávají ostřejší kontury, jsou snadno zapamatovatelná (viz fenomén memů), cílí na vyvolání emocí (měřených počty lajků), mísí fikci s realitou.

Elity často všechny tyto rysy chápou jako problematické. S nostalgií vzpomínají na starý dobrý svět, v němž byly všechny velké společenské příběhy pod dohledem mediálních redaktorů a udržovaly si jistou jazykovou, myšlenkovou i faktickou úroveň. Sociální sítě představují v očích elit nebezpečné médium, které přispívá k rozkladu sdíleného společenského řádu, často za pomocí lží či podpásových argumentů. V tom se dnešní elity podobají středověkým farářům, kteří se svým farníkům pravidelně a neúspěšně pokoušeli rozmluvit jejich „pohanské“ rituály a vyprávěnky o vodnících a strašidlech.

Faráři s touto svou snahou začali slavit úspěchy až v 19. století. Nebylo to však proto, že by venkované konečně pochopili pravou duchovní podstatu křesťanství. Šlo naopak o důsledek celkové sekularizace západní společnosti, který nakonec oslabil i oficiální křesťanství. Teprve když byly biblické příběhy nahrazeny sekularizovanými mýty o národech a politických ideologiích, podařilo se na čas výrazně oslabit živé folklórní vyprávění. Namísto něj dostal lid zábavné pořady v rádiu a televizi, které potřebu kolektivně sdílených příběhů dokázaly nasytit efektivněji.

Sociální sítě tento stabilní model opět rozbily, neboť „obyčejným“ lidem znovu daly možnost se na tvorbě předávaných příběhů aktivně podílet. Tento nový folklór ale už nespočívá ve vyprávěních pohádek a strašidelných příběhů. Jelikož se mezitím dominantní látkou oficiálních mýtů staly politické ideologie, folklór se tomu přizpůsobil a začal se rovněž věnovat politickým tématům. Konspirační příběhy jsou jedním z hlavních výsledků tohoto vývoje.

V čem jsou konspirace pravdivé

Že jsou konspirace projevem kolektivně vytvářeného folkloru, má některé zásadní dopady na jejich povahu. V první řadě to znamená, že konspirace zrcadlí nějaký širší stav společenského systému. Nejsou náhodným výtvorem jednoho autora, nýbrž odrážejí pohled a zkušenost mnoha lidí.

Jistě existují zároveň i jedinci, kteří původně nějaké konspirační narativy vymysleli. Ale i oni to udělali v návaznosti na jiné příběhy, které k nim doputovaly, a jejich výtvor je tedy spíše variací na nějaké již sdílené motivy. Navíc i každá nově vytvořená konspirace se opět šíří kolektivním předáváním, a tedy musí rezonovat s naladěním dostatečného množství dalších lidí, jinak by se nerozšířila. Tito další šiřitelé danou konspirační představu při předávání často nějak pozmění, takže výsledný příběh se může v mnohém lišit od toho původně vytvořeného. V nějakém smyslu jde o poměrně „objektivní“ proces. Konspirační příběhy – stejně jako mýty – nelze „ošidit“, nelze rozšířit koncepci, která by v lidech široce nerezonovala. Právě tato rezonance činí z konspirací něco reálného, co je třeba brát vážně.

Existují pochopitelně i vlivní společenští aktéři, kteří se pokoušejí konspiračních narativů politicky zneužívat a vypouštějí je záměrně s cílem získat politickou podporu nebo prostě jen destabilizovat a polarizovat společnost. Jejich moc je nicméně omezená. Uspět mohou jen s takovými narativy, které nějak zrcadlí společenské naladění, tj. které pojmenovávají nějaký reálný vytěsněný „stín“ daného sociokulturního řádu a jeho vyslovením přinášejí úlevu: „konečně to někdo pojmenoval“.

Vypouštěči konspiračních příběhů navíc nemohou předvídat, co se během předávání s jejich narativy stane – klidně se mohou obrátit i proti nim (například když nějaký proruský narativ podcení obecně spíše protiruské naladění české společnosti). Představa obrovské moci Putinem financovaných trollích farem je z tohoto hlediska vlastně také konspiračním mýtem – tentokrát ale šířeným elitami (a tedy plnícím tu první z výše nastíněných dvou funkcí mýtu). Trollí farmy jistě existují a snaží se konspirační příběhy šířit. V reálu ale mohou jen zesilovat již existující společenské nálady, přičemž nad konečným výsledkem nemají žádnou kontrolu. Jak ukazují výzkumy, většina šiřitelů konspiračních narativů jsou obyčejní lidé s vlastními osobními motivacemi, kteří se upřímně pokoušejí se ve světě zorientovat.

Jelikož konspirace zrcadlí stav společenského systému, znamená to, že jsou v nějakém smyslu pravdivé. Ne nutně ve smyslu doslovném. Konspirace jsou paradoxní obrazy, které ale právě svou paradoxností vystihují něco, co lidé reálně zakoušejí. V tomto ohledu fungují podobně, jako jsme to viděli výše u tradičních mýtů, které pomocí různých paradoxů tematizovaly společenské rozpory. Jsou výrazem něčeho hluboce reálného.

Jako příklad si můžeme vzít narativ o čipu skrytém v covidové vakcíně. Pro většinu z nás jde o faktický nesmysl. Čip ale můžeme číst i nedoslovně jako obraz něčeho, co vakcinace pro jistou část společnosti zosobňuje. Jak jsem ukázal jinde, narativy o čipu ve vakcínách oslovují tu část společnosti, která se neidentifikuje se zavedeným společenským řádem a zakouší ho jako nesmyslný a utiskující. Jelikož je očkování plošné, funguje jako dokonalý symbol pokřiveného establishmentu, který se jedince snaží dostat do své moci. Tato nebezpečná pokřivenost systému může být pak dále rozvíjena dalšími doplňkovými obrazy, jako je čipování či změna DNA. Ty jsou symbolem technicistního odosobnělého řádu, který se establishment snaží do těla jedinců vpašovat, aby je dostal pod kontrolu a „označkoval“ si je. Čip je tak symbolickou zkratkou, která trefně vyjadřuje reálnou zkušenost odcizení v současné společnosti.

Konspirace jako obrazná forma společenské kritiky

Snáze celý princip pochopíme, když si konspirační příběhy srovnáme s vtipy. I ty vyjadřují paradoxnost lidské zkušenosti, přičemž ji většinou vyjevují tím, že v rámci své pointy obracejí běžný řád naruby a ukazují nám jeho absurditu. Příkladem mohou být vtipy typu „Hádá se Američan, Rus a Čech...“, v nichž první dva národy reprezentují dominantní mocenský řád světa, Čech ale nakonec své mocné konkurenty důmyslně převeze, čímž se jejich dominanci dokáže na chvíli vysmát a ukázat ji jako relativní.

V tomto smyslu je vtip zvláštní, obraznou formou společenské kritiky, která odhaluje reálné slabiny systému a ulevuje nám od napětí, jež v nás tento systém vyvolává. Konspirace fungují podobě, liší se však v tom, že působí vážněji a realističtěji. Vtip má jasné časové hranice: v jejich rámci na chvíli ukáže skutečnost v její absurditě, jakmile se ale dosmějeme, svět se vrátí do své běžné podoby (a my máme díky úlevě způsobené smíchem sílu je dále snášet). Konspirační narativ takto časově omezený není: podobá se vtipu, který nikdy nekončí. Proto jsme náchylnější jej číst doslovně a v důsledku toho mnohdy nechápeme, jak něčemu takovému lidé mohou věřit.

Úzký vztah mezi vtipy a konspiracemi (či obecněji desinformacemi) můžeme vidět na tom, jak snadno lidé zprávy ze satirických webů berou omylem doslova a dále je šíří – čímž z vtipů dělají hoaxy. Podobné nerozpoznání žánrů není jen projevem nedůvtipnosti šiřitelů. Je také ilustrací bytostné příbuznosti obou žánrů. Právě to nám může pomoci desinformacím a konspiracím porozumět a brát je vážně. Jako je satirická zpráva o tom, že ANO chce nově řídit stát jako post-apokalyptickou hru, neboť řídit stát jako firmu se ukázalo být neefektivní odrazem reálného životního pocitu, který z řízení státu v době pandemie řada nás má, jsou stejným odrazem i konspirační příběhy, které podobné obrazy berou o něco více doslova.

Můžeme se jistě posmívat lidem, kteří satirickou zprávu „EU chce zrušit písmeno Ř„ nerozpoznají jako vtip, míjíme se tím ale s podstatou podobných „falešných“ zpráv. Ta není faktická, nýbrž obrazná. Desinformace a konspirační příběhy nemusíme číst doslovně jako faktické popisy stavu světa. Můžeme je chápat spíše jako symbolické obrazy, které vyjadřují, jak se lidé ve světě cítí – podobně jako vtipy.

Je jistě pravda, že řada šiřitelů konspirací mezi faktickou a obraznou rovinou nerozlišuje. Konspirační narativy v jejich očích nejsou jen metaforou, jsou autentickým výrazem paradoxní povahy světa. Rozlišování mezi „faktem“ a „symbolickým obrazem“ je součástí světa intelektuálů. Je to pomůcka, která nám pomáhá analyticky (rozkouskovaně) rozumět něčemu, co v praxi lidé zakoušejí synteticky (sjednoceně). Ve skutečnosti neexistují žádná čistá fakta jasně oddělená od hodnotových interpretací. Toto oddělení je až našim nesamozřejmým myšlenkovým výkonem, který provádíme v rámci kulturně daného klasifikování reality typického pro moderní vědeckou racionalitu. Konspiracismus je v nějakém ohledu vzpourou proti tomuto modernímu typu klasifikace, a proto realitu člení jinak.

Problém s doslovným či obrazným čtením konspiračních příběhů je podobný tomu, na nějž narážíme u mýtů v tradiční kultuře. I zde je většina lidí zakouší jako výraz reality a nemá potřebu se ptát, čím se tato „realita“ liší od „reality“ empirických faktů. Tuto potřebu mají až intelektuálové, kteří schopnost samozřejmého přijímání mýtů ztratili. Pokud proto mají být schopni mýty nadále brát vážně, musí je chápat jako nedoslovné obrazy, které jsou reálné jiným způsobem než fakta. Neznamená to ale, že by intelektuální popis byl správnější. Je to prostě jen popis zvenčí, který je důležitý pro ty, kdo konspirační narativy jako samozřejmě reálné nezakoušejí. Je to pomůcka, která nám umožní konspirace brát vážně – podobně jako když Sigmund Freud díky svým symbolickým výkladům naučil moderní Evropany znovu brát vážně své sny.

Závěr

Má teze tedy zní, že konspirace představují zvláštní typ moderních mýtů, které plní především tu druhou z obou výše uvedených základních funkcí mýtu: pomáhají tematizovat meze a vnitřní rozpory aktuálního sociokulturního řádu.

Ve skutečnosti toto konspirace nikdy nemohou dělat bez toho, že by zároveň alespoň trochu plnily i funkci první, pozitivně legitimizující. Každá konspirace líčí nějakou hrozbu, která dává smysl jen v kontrastu s „přirozeným“ řádem světa, který je v ohrožení. Konspirace o spiknutí globálních elit tento „přirozený“ stav spatřuje v národních státech, tradiční rodině a dělbě genderových rolí či v ideálu svobody jedince. Stojí za zmínku, že až do 50. let hrály konspirační narativy především tuto pozitivně ochrannou roli a často je vyprávěli vlivní politici (příkladem mohou být mccarthyovské příběhy o komunistických agentech v USA nebo stalinistické příběhy o agentech imperialismu). Teprve od 60. let začínají na Západě převládat konspirace kriticko-reflexivní, jejichž terčem je etablovaný společenský řád jako takový.

Dnes jsou tak v západních zemích konspirační příběhy formou sociální kritiky, která není formulována přímočarým pojmovým jazykem, nýbrž pomocí symbolických obrazů. Ty mají výhodu v tom, že dokáží stručně a zhuštěně vyjádřit něco, co by jinak vyžadovalo složitý a intelektuálně náročný výklad. Symbolické obrazy neoslovují primárně intelekt, nýbrž hlubší roviny naší mysli a bytí. Vyvolávají emoce, rezonují s každodenní zkušeností a dokáží jí dát smysl. Chceme-li tedy konspiračním obrazům porozumět, vzít je vážně a něco podstatného se z nich dozvědět, potřebujeme chápat, na jaké paradoxy v každodenní zkušenosti reagují. Tomuto tématu se budu věnovat ve druhé části svého textu.