Když slavná primatoložka, antropoložka a také posel míru OSN Jane Goodallová v roce 1974 zjistila, že v Národním parku Gombe v Tanzánii probíhá vyhlazovací válka mezi dvěma klany šimpanzů (Pan troglodytes), tak to pro ni bylo naprosto zdrcující. A nejen pro ni. Najednou už nebylo možné přičítat veškeré lidské násilí, vraždění a válčení civilizaci a pokroku, jak bylo do té doby velmi oblíbené.

Konflikt mezi klany Kasakela a Kahama, který zahrnoval nevyprovokované útoky, úkladné vraždy, únosy, znásilňování a záměrné vyhlazování, nečekaně nastavil našemu lidství pozoruhodné zrcadlo. Dodnes není úplně jasné, jestli to byla dobrá či špatná zpráva. Má nás těšit, že za své sklony k násilí vděčíme genům a evoluci a nikoliv civilizačnímu pokroku anebo nás to má děsit? Není divu, že se mnozí s pozorováním Goodallové a dalších odborníků nevyrovnali. Obvykle se ho snaží smést ze stolu tvrzením, že válčení a vyhlazování není šimpanzům vlastní, ale že je k tomu žene tlak všudypřítomného lidského osídlení, nebo že ho snad okoukali od lidí.

Jenže to není tak snadné. Antropolog John Mitani z Michiganské univerzity v Ann Arbor a spolu s ním tři desítky odborníků z celé planety publikovali v nedávném čísle prestižního Nature závěry výzkumu, které rozhodně nepodporují představy o šimpanzech zabíjejících kvůli stresu z lidí, odlesňování, nezřízeného přikrmování či napodobování akčních filmů.

Vědci jsou přesvědčeni, že zabíjení mezi šimpanzi je základní evoluční taktikou, kterou mají šimpanzi ve své biologické výbavě. Vraždění, válčení a genocida mezi šimpanzi je podle nich adaptivní strategií, která vítězícím šimpanzům přináší víc základních zdrojů, jako jsou území, potrava anebo samice. Vyvozují to z pozorování 18 společenství šimpanzů, trvajících obvykle dlouhá desetiletí.

Prakticky ve všech zdokumentovaných případech jsou útočníky samci ve skupinách, zatímco oběťmi jsou hlavně osamocení samci nebo kojená mláďata jiných klanů, kteří nebyli blízce příbuzní útočníkům. Zabitá mláďata někdy vyrvali matkám, které ale agresoři nezabíjeli.

A jak ovlivňovalo zabíjení mezi šimpanzi přikrmování tlup šimpanzů, velikost chráněných území, v nichž dotyční šimpanzi žijí, anebo narušování či odlesňování jejich domoviny?

Ukázalo se, že nijak významně. Nejvíc se vraždí šimpanzi ve východoafrických tlupách, které jsou nejméně ovlivněny lidskou přítomností. V jedné ze zdejších komunit se samci rádi sdružují do gangů, v nichž podnikají vražedné nájezdy na soukmenovce. Šimpanzi z lidmi nejvíce ovlivněného území v západoafrické Guineji se naproti tomu navzájem prakticky nezabíjejí.

Hledat v přírodě poučení nebo snad i vzory pro lidské chování není úplně moudré. Šimpanzi jsou ovšem podivuhodnou výjimkou, protože to jsou naši nejbližší příbuzní na této planetě. A mnohé z toho, jací jsme, máme právě se šimpanzi společné, protože jsme to zdědili od našeho společného předka. Je dobré to brát s nadhledem, ale i tak se o sobě od šimpanzů můžeme leccos dozvědět.

Analýza vraždění ve společenstvech šimpanzů nám sděluje dvě zásadní věci. Sklony k vraždění se mezi jednotlivými skupinami šimpanzů v Africe podstatně liší. Podle všeho není vraždění nevyhnutelné. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by se lidé museli navzájem zabíjet a že agrese je jediným možným řešení sporů mezi sousedy.

Snad ještě důležitějším poznatkem je, že šimpanzi na válečné stezce nejsou vražední maniaci. Naopak, podle všeho své vraždění a válčení hluboce promýšlejí a velmi pečlivě zvažují možná rizika a ztráty. Zaútočí vlastně jen tehdy, když jsou v pohodlné přesile a když neočekávají, že by se napadení mohli účinně bránit. Pokud se obránci drží urputněji než se čekalo, snahy agresorů se začínají drolit. Jak důvěrně to zní.

Budiž toto velkým poučením pro současnou realitu v Evropě. Pacifismus, odzbrojování a lenost jsou sice líbivé a uživatelsky atraktivní, jejich geopolitické důsledky ale mohou být zcela devastující. Hrozivým způsobem nás vydávají na milost či nemilost budoucím útočníkům. Jaké jsou vyhlídky kdysi hrdé středoevropské země, která po dobrovolném rozpadu území a zhroucení obranného průmyslu disponuje třiceti tanky a čtrnácti pronajatými gripeny, je nabíledni. Naše armáda je sice početně velmi skromná, oproti nedávným dobám má ale skvělou pověst v zahraničí a kupodivu i doma. Měli bychom se vzpamatovat a rozvíjet její síly a vlastní sebevědomí, než bude pozdě. Rubl asi nebude padat věčně.

Podobný článek vyšel na serveru OSEL.cz