Měl jsem ohromující příležitost, díky mému příteli Janu Kaslovi, potkat se mnohokrát s prezidentem Václavem Havlem. Zásadně rozporuji, že jsme 10 let bez Havla. Žijeme už 85 let s Havlem. My stárneme, ale jeho ideje a knihy jsou tu s námi.


Naše země dala světu v uplynulém století několik výjimečných jmen. Namátkou prezidenta T. G. M., Karla Čapka, kardinála Špidlíka, Jana Patočku, Toyen. A taky Václava Havla. Prezidenta lidských práv, prezidenta‚ zájmu o každého jednotlivce.

Václav Havel mi kdysi osobně podepsal dvě knihy. Ústavu a úsměvnou historku Prase. Během jedné večeře sám došel během povídání k Ústavě, a hned ji také vytáhl v malém kapesním vydání z kapsy odloženého kabátu. Jako doktoranda práv mne to tehdy zastihlo dost nepřipraveného.

Viděno dnešním pohledem, v diskusi o hodnotě a iluzi volné soutěže politických stran měl Václav Havel tehdy v roce 2006 neuvěřitelně přesný nadhled k tehdejší dominanci dvou hlavních stran. Moje stesky k zapouzdřenému systému výstižně vyvrátil syntézou – občané a Ústavní soud takový stav nepřipustí. Může nastat zkrat, ale na systém už dnes dohlíží reální hlídači.

A k tomu Praseti. Včera večer jsem znovu tu vesnickou taškařici se sklenkou vína přečetl. A zase se u toho moc dobře bavil.

Děkuji Vám za vše, pane prezidente.