Návrhy MMR v oblasti sociálního bydlení doposud spíše směřovaly ke konzervování současného stavu. Apelujeme na vedení resortu, aby nastavený trend změnilo a sociální bydlení se stalo nadějí, a ne prokletím.

Kdy platforma, kterou reprezentujete, vznikla a co je jejím cílem?

Platforma pro sociální bydlení vznikla v dubnu tohoto roku. Platforma je uskupením nevládních neziskových organizací, odborníků a zástupců veřejnosti věnujících se tématu sociálního bydlení a lidských práv. Naše platforma zahrnuje především organizace, jež se dlouhodobě zabývají přímou prací s lidmi, kteří přišli o bydlení, hrozí jim jeho ztráta anebo žijí v bydlení nekvalitním. Na základě této praktické zkušenosti považujeme stávající právní a institucionální rámec pomoci lidem ohroženým bezdomovstvím nebo vyloučením z bydlení za nedostatečný a zasazujeme se o jeho změnu. Vnímáme, že v diskusi o sociálním bydlení již bylo řečeno vše podstatné, ale veřejná správa se dosud odmítala doporučeními odborníků a veřejnosti řídit. To chceme změnit.

Jsme přesvědčeni, že důstojné bydlení je základním lidským právem každého člověka, jež by nemělo být za žádných okolností nikomu upíráno nebo podmiňováno. Zajištění práva na důstojné bydlení by mělo být na základě individuálních potřeb podpořeno kvalitní a adekvátní sociální službou, která pomáhá k udržení bydlení. Diskriminace na trhu s byty způsobuje vylučování velkého počtu Romů a dalších skupin do situace bytové nouze. Sociální bydlení musí pomáhat všem lidem v bytové nouzi, ale samotnou diskriminaci neřeší. Proto je třeba současně posilovat antidiskriminační opatření, která vylučování z bytového trhu zamezí.


Čemu se nyní věnujete?

Aktuálně třem tématům: ubytovnám, které dlouhodobě obývají rodiny s dětmi, a související státní koncepci sociálního bydlení. Zde systematicky upozorňujeme, že podpora ubytoven nemůže být za žádných okolností prvkem sociálního bydlení. Také prosazujeme zákon o sociálním bydlení. Naším hlavním cílem je definovat a zavést sociální bydlení v ČR tak, aby již nebyly odebírány děti do ústavní péče kvůli špatným bytovým podmínkám jejich rodičů, nebo aby lidé, kteří jsou schopni samostatného života, nemuseli žít zavřeni v ústavech. Jsme jedinou platformou, která v oblasti sociálního bydlení reprezentuje zájmy veřejnosti, lidí bez domova a lidí, kteří žijí v nevyhovujících podmínkách.


V našem listě jsme zaznamenali happening vaší platformy před budovou Ministerstva pro místní rozvoj (bylo to 10. června), kdy jste upozorňovali na rostoucí nedostupnost bydlení a na zodpovědnost státu za bydlení jeho občanů. O čem jste s již bývalým ministrem hovořili?

Ukázalo se, že nic z toho, co jsme si slibovali od závěrů setkání, se nevyplnilo. Pan ministr řekl, že podpoří zákon o sociálním bydlení, ale pouze pokud ho předloží MPSV. To byl však úkrok stranou, protože záhy jsme se od představitelů MPSV dozvěděli, že i kdyby chtěli, jen tak zákon připravovat nemohou kvůli vymezení kompetencí.

Dále jsme se zajímali o přípravu komplexního řešení sociálního bydlení. Analytickou část tohoto dokumentu kritizovala celá řada odborníků na setkání, které organizovalo ministerstvo. My jsme se účastnit nemohli, ale například zástupci stavebních firem ano. Každý subjekt dostal pět minut na vyjádření svých připomínek. Potom zástupci ministerstva všem zdvořile poděkovali, zaklapli desky a řekli, že tím jsou připomínky vypořádány. Na kritiku, která na setkání zazněla, však nijak nereagovali. Pan ministr nám řekl, že jde o omyl a že připomínky budou zapracovány, záhy však ministerstvo podalo opačnou informaci Svazu měst a obcí. Žádal jsem po panu ministrovi vysvětlení tohoto rozporu a dostal jsem odpověď, že dokument je opravdu uzavřený. Pan ministr nás informoval chybně.

Nenalezli jsme shodu v otázce, zda má stát platit zřizování a provoz ubytoven. Pan ministr pouze opakoval argument, že je potřeba ubytovny podporovat, protože na nich bydlí čím dál více lidí. Pro nás je to však argument, proč se má podporovat sociální bydlení, které bydlení na ubytovnách umožní předcházet. Vláda nyní rozhoduje o tom, zda se bude prohlubovat segregace chudých lidí a lidí s kombinovanými hendikepy ze společnosti. Doufali jsme především, že naše setkání nastartuje spolupráci Platformy s MMR. Ministr si od nás vyžádal programový dokument, který rozpracovává naše pojetí sociálního bydlení. Dokument jsme poslali, ale nemáme žádnou reakci. Když jsme panu ministrovi psali po setkání email s tím, že se jedná o urgentní záležitost, dostali jsme od jeho náměstka odpověď po měsíci. Takový způsob komunikace nám prakticky nedovoluje s ministerstvem spolupracovat, potřebovali bychom se s odpovědnými zaměstnanci scházet každý týden, a ne od nich dostávat odpověď na mail po měsíci.


Vaše platforma považuje bydlení za základní lidské právo, podobně jako např. komunisté. Spolupracujete s levicovými politickými subjekty, vč. KSČM, která má své zástupce v obcích, městech i krajích?

Bydlení je lidským právem a základem pro účast člověka ve společnosti. Stát dlouhodobě podporoval vlastnické bydlení na úkor bydlení nájemního. Jsme přesvědčeni, že podpora by se nyní měla soustředit právě na zvýšení dostupnosti bydlení pro nízkopříjmové domácnosti. Nevycházíme z našich osobních politických pozic, ale z reálných potřeb lidí, kteří se obracejí na naše organizace o pomoc, a lidí, které potkáváme na ubytovnách. Nespolupracujeme specificky s žádnou politickou stranou a mezi našimi členy se objevují lidé s různými politickými názory, kteří se ztotožňují s naším programem. Spolupráci se samosprávami však vnímáme jako klíčovou pro rozvoj sociálního bydlení a stojíme o kontakt se všemi zainteresovanými zástupci samospráv.


Vidíte nějaké systémové chyby, které nastaly při transformaci bytového hospodářství a bytové politiky po r. 1989? Co způsobilo podle vás vznik bezdomovectví a sociálně vyloučených lokalit?

Systémových chyb se stala celá řada a velká část z nich má základ v bytových politikách před rokem 1989. Segregace Romů není otázkou let 90., ale začala na lokální úrovni daleko dříve. Už v 80. letech prodávaly samosprávy svůj bytový fond, u kterého nechtěly či nemohly platit rekonstrukci. Myslím, že to byla právě nedostupnost bydlení před rokem 1989, která po převratu způsobila, že každý v ČR chtěl vlastní byt. Lidé úplně ztratili důvěru k nájemnímu sektoru a tlačili na privatizaci bytů, ve kterých bydleli. Stát převedl byty na obce, které je často úplně neřízeně rozprodaly, pod cenou a na úkor těch, kteří neprivatizovali. Jakmile obce přišly o byty, přišly i o nástroj regulace svého obyvatelstva. Věc vzali do rukou překupníci a realitní kanceláře a začali stěhovat nové nezaměstnané do strukturálně znevýhodněných regionů. To je prokázáno například v litvínovském Janově, že realitky sem sestěhovávaly Romy z pražských činžáků.

Nedávno jsem se ptal paní, která pracovala od r. 1967 až donedávna na domovní správě jednoho malého města v západních Čechách, jak u nich probíhala privatizace. Panelákové byty se prodávaly v 90. letech za 50–60 000 Kč. Ti z nájemníků, kteří si byt nekoupili včas, mají dnes s bydlením obrovské problémy a jsou to právě oni, kdo se dnes stěhuje kvůli bytové nouzi po celém regionu.

Je jasné, že překotná privatizace bytového fondu byla chybou, otázka je, zda tomu mohlo být jinak, když skoro každý chtěl být ve svém. Platforma si rozhodně nemyslí, že by obce měly znovu všechno postavit. Bytů je, zdá se, celkově v ČR dostatek. Tam, kde není práce, se budou muset časem zbourat, tam kde práce je, přistavět. Ale hlavní problém spočívá v tom, jak do prázdných bytů dostat zpět nájemníky, kteří jsou nyní na ubytovnách či v přeplněných domácnostech. Nebude to jednoduché, ale je to jediné rozumné řešení.


Jak bojovat proti tzv. obchodu s chudobou - tedy provozování ubytoven pro sociálně slabé, které však především znamená penězotok plynoucí ze sociálních dávek pro podnikatele, ubytovatele?

Zaměstnanci ministerstva pro místní rozvoj, kteří mají na starosti bytovou politiku, pod vedením náměstka Kalouse navrhují, aby se pro chudé stavělo něco na způsob vězení. Zde by pod dohledem kamer, se zákazem návštěv a se společným sociálním zařízením spolu žili senioři, rodiče s dětmi, mladí lidé bez práce, lidé, kteří strávili několik let na ulici, aktivní uživatelé drog, lidé propuštění z vězení, lidé, kteří mají problémy s alkoholem. Ministerstvo předpokládá, že všichni tito lidé mají stejné potřeby (střechu nad hlavou) a úkolem státu je poskytnout jim přístřeší. Čtenáři si určitě dokážou představit, kam by asi taková koncentrace problémů vedla.

Platforma se snaží, aby se lichvářské ubytovny nestavěly ze státních, nebo dokonce z evropských peněz. Také je třeba daleko důkladněji kontrolovat kvalitu poskytovaného ubytování. Ubytovna však není k dlouhodobému bydlení. Hlavní úkol spočívá v tom poskytnout kvalitní, dostupné a nesegregované bydlení lidem, kteří se kvůli neexistenci sociálního bydlení musí k bydlení na ubytovně uchylovat. Zde mohou dost udělat obce. Velká část lidí bydlí na ubytovnách, protože nemají na kauci, náklady na bydlení jsou zde však stejné a často i vyšší, než náklady na normální nájemní byt. To nedává smysl. Snažíme se přesvědčovat i samosprávy, aby problematiku sociálního bydlení řešily a aby svoji bytovou politiku podřídily potřebám svých občanů.


Jsou nějaké naděje na zlepšení situace v bydlení příchodem nových ministrů MMR a MPSV?

Ze všech souvislostí vyplývá, že hlavním tvůrcem bytové politiky MMR byl náměstek Kalous (ODS) a jím vedení zaměstnanci ministerstva. Tato skupina projevila nedostatek kompetencí např. spoluautorstvím výzkumné zprávy o ubytovnách, posléze odsouzené řadou odborníků, jako karikatura odborného textu. Sociální bydlení je dnes jedinou možností, jak zajistit cca 150 000 občanům důstojný domov. Návrhy MMR dosud spíše směřovaly ke konzervování současného stavu, jako bychom jej měli považovat za přijatelný. Apelujeme na vedení resortu, aby nastavený trend změnilo a sociální bydlení se stalo nadějí, a ne prokletím.


Vidíte souvislost mezi zaměstnaností lidí a kvalitou bydlení?

Ano, ale pouze do určité míry. Mnoho lidí si není schopno kvůli nízkým příjmům zajistit standard bydlení, velká část z nich však prakticky žádné bydlení nemá. Problém spočívá v tom, že, že veřejná správa toleruje, že mnoho lidí nebydlí, ale jsou pouze ubytováni. U nich o kvalitě bydlení nemůže být ani řeč, jsou to fakticky bezdomovci. Mnoho těchto bezdomovců jsou malé děti a senioři, tzn. nejohroženější lidé. Svými aktivitami chceme dát jasnou zprávu: ubytovny jsou nepřijatelné pro dlouhodobé bydlení a není pro ně prostor v žádné koncepci sociálního bydlení.