Rozhovor s Robertem Aldridgem, výkonným ředitelem organizace Homeless Action Scotland. Proces přípravy skotské legislativy sociálního bydlení je popisován jako nejúspěšnější v Evropě.

Robert Aldridge je výkonným ředitelem organizace Homeless Action Scotland, střešní organizace sdružující poskytovatele služeb zabývající se problémem bezdomovectví. Zároveň je dvacet devět let zastupitelem města Edinburgh. Jako člen skotské Homelessness Task Force se na přelomu tisíciletí podílel na rozsáhlé změně legislativy sociálního bydlení ve Skotsku. Proces přípravy skotské legislativy je popisován jako nejúspěšnější v Evropě. U jeho zrodu stálo poučení z tehdejší legislativy sociálního bydlení, která oddělovala a prioritizovala různé cílové skupiny. Nová legislativa vymezení různých cílových skupin opustila a definovala univerzální nárok na sociální bydlení pro lidi nacházející se v bytové nouzi ne z vlastní vůle.(pozor, neplést s vlastním zaviněním)

Rozhovor vedli při příležitosti vystoupení pana Aldridge na workshopu „Zkušenosti z koncepce sociálního bydlení ze Skotska a Anglie“ v Praze dne 14. 5. 2014 Jan Milota a Štěpán Ripka z Platformy pro sociální bydlení

Co je základem úspěchu při tvorbě systému sociálního bydlení?
Zaprvé musí být jasné proč dělat sociální bydlení, pro koho, a kdo by měl být upřednostněn. Toto je základ a další elementy následují. Zadruhé je důležité se soustředit na win-win aspekt. Myslím, že každý aktér může najít určité výhody, ze kterých bude těžit. K úspěchu je tedy důležité zahrnout do řešení všechny. To není jednoduché a mnohdy se může zdát, že zájmy jednotlivých zúčastněných jsou v konfliktu, ale můžete se vždy snažit jednotlivé zájmy přemostit a zajistit alespoň omezený konsenzus. Třetí princip je trpělivost, není zkrátka možné předpokládat, že tu z ničeho nic vznikne velký sektor sociálního bydlení přes noc, důležité je spíš zajistit dobré informace pro širokou veřejnost a výhody demonstrovat na jednotlivých příkladech.

Můžeme se nějak inspirovat skotským příkladem při přípravě systému sociálního bydlení? Mnozí lidé namítnou, že skotský systém je velmi nákladný a ČR na něj nemá. Co byste jim odpověděl?
Řekl bych, že nákladný v důsledku není. Pokud uděláte přesnou cost-benefit analýzu a podíváte se na všechny veřejné útraty určené na řešení důsledků bezdomovectví, zjistíte, že skotský systém je v konečném součtu šetrný. Systém integruje lidi zpět do bydlení a společnost profituje z jejich zapojení, z jejich schopnosti platit daně i z většího bezpečí. Jsou menší náklady na řešení kriminality, práci soudů, zdravotnictví a ostatní státní výdaje, které se stále navyšují v případě, že se nesnažíme přetrhnout začarovaný kruh vězení – bezdomovectví – a jiná institucionální péče.

Kdo a za jakých okolností může vstoupit do systému sociálního bydlení ve Skotsku?
O sociální bydlení může požádat kdokoli. Máme národní rámec pro přidělování sociálního bydlení, který říká, že místní samospráva nebo/a bytová asociace musí upřednostnit lidi bez domova, vícečetné rodiny, lidi v nevyhovujících bytových podmínkách a nemocné lidi. Kromě toho ale každé město může vyvinout svou vlastní bytovou politiku, ale sociální bydlení je především a ve svém základu pro lidi v bytové nouzi. Vše je tedy hodnoceno na základě principu bytové nouze, není to záležitostí ostatních potřeb. Ještě bych dodal, že ve Skotsku (na rozdíl od ostatních částí Velké Británie) má každý od šestnácti let právo požádat o sociální bydlení. A provozovatel sociálního bydlení nesmí zohledňovat věk žadatelů.

Jaký je standard sociálního bydlení – s ohledem na zařízení prostor pro bydlení?
Máme novou legislativu týkající se standardů kvality bydlení, která bude platná od příštího roku. Ta je dost velkým posunem oproti předcházejícímu rámci. Dosud se standardy v zásadě týkaly toho, zda bydlení bylo větru a vodě odolné, jestli bylo vybaveno teplou a studenou tekoucí vodou, a zda byl jeho součástí záchod s koupelnou. Od nového roku budou standardy podstatně přísnější, budou sledovat také energetickou bilanci budovy/bytu (tedy otázku, zda si lidé budou moci dovolit byt vytopit). Máme také stanoveno, kolik pokojů by měla mít k dispozici rodina určité velikosti, máme legislativu ošetřující přeplněnost bytů. Ta uvádí, že normálně by měl mít pár jeden pokoj k dispozici, když má dvě děti do věku dvanáct let, očekává se, že budou sdílet pokoj, pokud jsou rozdílného pohlaví, měl by každý z nich mít po dvanáctém roce svůj samostatný pokoj.

Ve Skotsku je tedy nejdříve nutné projít procesem registrace, aby se mohl pronajímatel stát sociálním pronajímatelem, co vše musí splnit?
Všichni pronajímatelé kromě měst, na něž platí jiná opatření, musí být registrovaní sociální pronajímatelé. To znamená, že se musí registrovat u Skotského bytového regulátora. Regulátor je čas od času kontroluje, provádí inspekce. Frekvence inspekcí je určena mírou rizika, že tito nevyhovují požadavkům. Každý z nich ale jednou za pět let projde inspekcí. Také se kontroluje, jestli vyhovují Chartě sociálního bydlení, sadě principů, podle kterých by mělo být sociální bydlení poskytováno.

Můžete se dotknout těchto principů?
Principy jsou následující: transparentnost, zodpovědnost k nájemníkům a k žadatelům o bydlení, také rychlost, se kterou reagují na ohlášené závady a jak dobře udržují dům v dobrém stavu. Zkrátka se jedná o celou řadu očekávání.

Tito pronajímatelé umožňují bydlení jen lidem, kteří mají nárok na dávky na bydlení?
Není to tak přesně, protože registrovaný pronajímatel sociálního bydlení má přístup k podpoře výstavby nového bytového fondu, kapitálové podpory, také se od nich očekává, že budou udržovat nájemné pod tržní úrovní, ale v našem, mimochodem velmi komplikovaném systému, kdokoli kdo nemá dost peněz, aby si mohl pronajmout byt či dům, má nárok na státní podporu umožňující pronájem sociálního nebo soukromého bydlení, samozřejmě do určité výše nákladů.

Jaké je tedy běžné nájemné, například v Edinburghu za byt o velikosti sedmdesát metru čtverečních?
Skotsko má v rámci Evropy vcelku unikátní postavení, jelikož nájem neodvozujeme od velikosti bytu (v metrech čtverečních), ale spíše od lokality, v níž se byt nachází. Takže v dobré lokalitě jsou ceny vyšší a v horší nižší. Stejně tak je cena odvislá od kvality bytu, jeho vybavení. Přesto, jednotlivec sdílející dvoupokojový byt s dalším člověkem platí zhruba 450 liber měsíčně.

To je pro jednotlivce docela dost…
Ano, je to však dost svázané s výší dávek na bydlení.

Pokud pronajímatel nesplňuje podmínky, co s tím můžete jako město dělat?
Pokud se jedná o registrovaného pronajímatele sociálního bydlení, může město upozornit regulátora. Regulátor provede inspekci, a pokud shledá nedostatky, vypracuje zprávu, ve které pronajímateli uloží nápravu pochybení a nedostatků do určitého data. Po třech měsících se provádí nové kontrola, při které se zjišťuje, zda došlo nápravě. Pronajímatelé sociálního bydlení běžně vše napraví. V extrémních případech, kdy pronajímatel nápravu odmítne, nebo není kompetentní, má regulátor právo převzít správu nad bytem či domem. Zkrátka převezme správu bytů a stará se o nápravu, aby mohly být poté spravovány pronajímatelem.

Co to znamená v praxi? Mají města odbory, která spravují byty problematických pronajímatelů?
Ne, v sektoru sociálního bydlení opravdu není mnoho takových případů. Naopak, všichni se snaží poskytovat co nejlepší služby. Chápu, běžně se očekává, že se budeme převážně zabývat těmi nejhoršími případy, kterých bude hodně. Ale pokud jste registrovaný pronajímatel sociálního bydlení, ve většině případů nezisková organizace naplňující své principy podle nejlepšího svědomí, potom je pravděpodobnost, že narazíte na špatného pronajímatele docela nízká. Přesto se nekvalitní pronajímatele vyskytují v sektoru soukromého pronajímání, což je mnohem více komplikovaná problematika.

Můžete zasahovat i v privátním sektoru pronajímatelů?
Ano, ale s jinými pravidly a nástroji. To je však také velice komplikované. Jak jistě víte, v každé zemi je velice komplikovaný legislativní rámec. Pokud soukromý pronajímatel pronajímá byt či dům rodině, musí být registrovaný u místního úřadu a jednou z podmínek registrace je, že musí být trestně bezúhonný zejména v oblastech, jako jsou nelegální vystěhovávání, násilí, organizovaný zločin nebo sexuální zločiny. Je nelegální vybírat jakékoli nájemné, pokud nemáte registraci. Pokud se jedná o byt, který sdílí více lidí bez rodinné příslušnosti, existuje další regulační rámec a tito pronajímatelé musí mít licenci – licence pro sdílené bydlení (House for multiple occupation license). Získání této licence předpokládá splnění velice dlouhého seznamu kvalitativních standardů, jako jsou bezpečnost plynových a elektrických zařízení, jak často jsou kontrolovány ohřívače nebo speciální požární bezpečnostní pravidla. Druhá důležitá stránka této problematiky zkoumá, zda je pronajímatel správnou a bezúhonnou osobou („fit and proper person“) pro takovýto druh podnikání. Zde tedy znovu přichází na řadu otázka, zda může být řádným pronajímatelem někdo, kdo byl odsouzený za sexuální trestný čin a podobně. Taková osoba licenci nedostane a pronajímatelem musí tedy být osoba bezúhonná.

Můžete popsat nejběžnější trajektorii lidí v bytové nouzi – od požádání o pomoc až po bydlení?
Jistě, když se někdo nachází v bytové nouzi, což může znamenat, že se mu rozpadá vztah nebo se musí odstěhovat nebo za jiných okolností, nabádáme k co nejrychlejšímu kontaktu s úřady. Postižená domácnost projde takzvaným interview možností bydlení, zkrátka v rozhovoru s pracovníkem proberou své možnosti. Sociální bydlení může být mnohdy řešením, ale může zabrat dost času, než bude možnost nějaké získat. Takže jsou prověřovány další možnosti, které lépe vyhovují dané situaci. Probírá se tedy možnost soukromého pronájmu nebo přesun do jiné lokality (s ohledem na možnost vídat děti, pokud se jedná o rozpad rodiny s dětmi) nebo jiné možnosti. Úkolem pracovníka místního úřadu je projít celou paletu možností a zajisti tu nejlepší z nabízených.

Jak vyhledáváte lidi ohrožené bezdomovectvím?
Ve Skotsku je vcelku dobře zavedený systém, místní úřady poskytují bydlení již zhruba sto let (prvními případy sociálního bydlení bylo bydlení pro vojáky vracející se z 1. světové války). Lidé jsou celkem dobře obeznámeni, že se v tísni mají obracet na místní úřady, aby jim byla poskytnuta pomoc. Kterákoli poradna nejdříve doporučí, aby člověk navštívil úřad, nechal prověřit svoji situaci a postupoval dále podle společného uvážení.

Existují nějaké prioritní domácnosti, jimž je pomoc nabízena v jiné, větší míře, než ostatním (rodiny s dětmi nebo rodiče samoživitelé)?
V zásadě se tato otázka týká různých právních rámců. Co se týče rámce bezdomovectví, je nelegální jakákoli prioritizace. Legislativa říká jasně, že pokud jste bez domova a tento stav jste si svévolně nezavinil sám, máte nárok na bydlení. Přesto, když někdo žádá o sociální bydlení a není bez domova, většinou bývají uplatňována pravidla, která si pronajímatelé sociálního bydlení vytváří sami. Jedná se ve stručnosti o bodovací systémy zohledňující do jaké míry je vaše stávající bydlení nadále nevhodné.

Pokud už se stane, že někdo má děti v institucionální péči, může získat sociální bydlení, aby se mohly děti vrátit domů? V českém kontextu se totiž mnoho dětí nevrací z institucionální péče z důvodu, že jejich rodiče nemají zajištěno bezpečné bydlení.
Taková situace se ve Skotsku nemůže stát. Může být případ, kdy jsou děti odebrány z rodiny například z bezpečnostních důvodů (zneužívání apod.), to vždy v nejlepším zájmu dítěte. Vždy je také hlavním zájmem a cílem dítě vrátit do rodiny. Rozhodně se však nemůže stát, že by se děti nevracely do rodiny z důvodu, že rodiče nemají bydlení. Zkrátka nemohou nastat okolnosti, jež by vedly k takové situaci.

Mohl byste velice stručně, v hlavních bodech popsat dnešní setkání s komunálními politiky na Britské ambasádě a jejich odezvu?
Moje prezentace se nejvíce vztahovala k situaci v Edinburghu, kde jsem členem zastupitelstva a jak je zde naplňováno právo na bydlení. Zdůrazňoval jsem hlavně skutečnost, že zejména spolupráce a partnerství na všech úrovních (NNO, úřady, soukromí pronajímatelé atd.) vedla k vytvoření strategie, která snížila počet lidí bez domova a to i u lidí, kteří o podporu žádali opakovaně, na polovinu a zároveň se dramaticky snížila počet lidí na ulici. Zdá se, že systém funguje, že jde o správný přístup, ale je vždy třeba najít politických konsensus, jelikož lidé nyní uznávají, že pokud mají lidé adekvátní bydlení a pracuje se na dalších, mnohdy skrytých problémech, aby se mohli integrovat do společnosti, jedná se vždy o win – win strategii. Je to zkrátka vždy levnější a vytváří to zároveň vždy lepší komunitu. Máme nyní většinovou společenskou shodu, že tato strategie je správná. Na druhou část otázky by bylo asi lepší se dotázat účastníků (smích).

Co vás zaujalo v diskusi?
Zaujala mě zdejší situace. Ve Skotsku žije 5,5 milionu lidí a máme třicet dva místních úřadů. Jak jsem však pochopil, tak vy máte při dvojnásobném počtu obyvatel více než šest tisíc obecních úřadů. V našem případě bylo jednodušší vyvinout národní strategii, protože jsme mohli jednoduše se všemi komunikovat, posadit k jednomu stolu. Myslím, že dojít ke konsensu při tak velkém počtu obcí a jejich rozdílné velikosti bude poměrně složité. To byl můj původní závěr, ale jedná se beztak jen o závěr cizince neobeznámeného se situací do detailu.

Jakým způsobem se vyrovnáváte s dluhy na bydlení (na nájemném), které jsou v ČR vnímány jako velký problém a překážka?
Jistě, v každém systému sociálního bydlení jsou lidé, kteří z jakéhokoli důvodu neplatí nájemné nebo prostě nemohou platit nájemné. Klíčové je v našem systému intervenovat v zárodku problému, když vidíme, že plné nájemné není hrazeno. Úředník, nebo zástupce pronajímatele okamžitě kontaktuje nájemníka (ať už textovou zprávou nebo telefonem nebo osobně při návštěvě), aby zjistil co se děje, jaký je problém. Zkouší najít řešení co nejrychleji, protože jakmile se dluhy začnou hromadit, stávají se neudržitelnými.

V situacích, kdy svévolně nájemník přestane platit nájemné, přestože má dostatek peněz, zkrátka se rozhodne přestat platit, potom se přistupuje k samozřejmě k vystěhování. Když ale zadlužený nájemník spolupracuje s úřady, snaží se najít řešení, například se nastaví a dodržuje nové placení nájemného a alespoň malé splátky dluhu, potom se nepřistupuje k vystěhování, protože je to dražší. Nastává velice složitá situace a je velice složité a drahé člověka zpět integrovat do bydlení. Je to také velice drahé pro provozovatele, protože musí byt vyklidit, najít nového nájemníka, čímž přichází o nájemné za období, kdy v bytě nikdo nebydlí. Obvykle je to mnohem dražší někoho vystěhovat než mu pomoci si bydlení udržet.

V ČR jsou všechny náklady připsány k tíži vystěhovaného, jeho finanční situace se tak v naprosté většině případů stává neřešitelnou…
Ano, máme také nástroje jak řešit předlužení, například bankrot, což je vcelku dramatický a náročný proces, znamená však, že začínáte s čistým štítem. Přesto většina lidí přistupuje na dohodu splácet dluhy. Mnohdy je zřejmé, že celá částka nebude nikdy splacena, význam je spíš ve snaze situaci napravit, mít možnost se navrátit do systému. Protože pokud jsou v systému, je pravděpodobnější, že budou platným článkem společnosti, budou platit daně a další výhody pro společnost jako celek.

Jak společnost vnímá tyto argumenty o cenové výhodnosti?
Většinový názor je, že placení nájemného je samozřejmost, že nájemné se platit musí. Nikdo nechce svým nájemným podporovat někoho, kdo jej neplatí. To je naprosto zřejmé. Ale když se někomu stane závažný životní problém (mnohdy velice závažný), který znemožní placení nájemného, tak je ve většině případů možné vysvětlit, že se jedná o rozumnou podporu a lidé to přijímají jako férové řešení.

Mohl byste zmínit nějaké slabé prvky skotského systému, pokud tedy nějaké vidíte?
Například – existuje určitá tenze mezi pojetím sociálního bydlení pouze pro lidi v bytové nouzi a sociálním bydlením pro širší užití. Protože například v 70. a 80. letech bylo sociální bydlení poskytováno v méně rozvinutých regionech, aby se do nich mohli snadněji stěhovat pracovní síly a zvýšila se pracovní síla těchto regionů, toto však bylo naprosto zrušeno a je zde nebezpečí že kolem sociálního bydlení budou vznikat místa sociální deprivace. V tom tkví konstantní tenze: musíte ubytovat lidi s největšími problémy, ale pokud jsou koncentrováni na jednom místě, stává se lokalita problémovou. Takže je nutné projektovat systém tak, aby existovala jakási rovnováha, aby se udržoval sociální mix. Další problém je, že sociálního bydlení není nikdy dost (úsměv), je zkrátka vždy velký převis poptávky nad nabídkou.

Existují nějaké skupiny diskriminované na trhu s bydlením, které jsou ohroženy bezdomovectvím pro diskriminaci?
Ne v sektoru sociálního bydlení. Města a bytové asociace mají naprosto stejný přístup a bezezbytku musí naplňovat antidiskriminační požadavky.

Co to znamená v praxi – jak dosahujete antidiskriminačního jednání?
Monitorují žadatele, je zde etnický monitoring (stejně tak gender sexualitu apod.) a tento monitoring poskytují regulátorovi. Takže je možné lehce zjistit kolik žadatelů, ze které skupiny dostalo bydlení. Je naprosto zřejmé, že dochází někde k diskriminaci. Soukromí sektor je velice odlišný. Měl by být řízen antidiskriminační legislativou, ale je velice složité ji zajistit. Soukromý pronajímatel, zkrátka řekne, že byt už byl pronajat a nelze to jednoduše vyvrátit. To se děje. Ve Skotsku nežije mnoho Romů, ale stává se to jiným etnickým menšinám.

Vraťme se k sociálnímu sektoru, vy tedy pravidelně zjišťujete pozorováním, zda k diskriminaci nedochází?
Ano, každé tři měsíce odcházejí čísla regulátorovi a ten srovnává různé faktory a vyhodnocuje různá rizika diskriminačního jednání.

Co se děje, pokud zjistíte, že diskriminují?
V tom případě regulátor provede hloubkovou inspekci praxe pronajímatele sociálního bydlení, vydá doporučení a poskytne pronajímateli dobu na nápravu. Po třech měsících je provedena inspekce znovu, a pokud nevyhoví požadavkům, mohou být uplatněny další nástroje na nápravu, v extrémních případech převzetí správy nad bytovým fondem.

Má sektor sociálního bydlení nějaký vliv na privátní sektor, chování pronajímatelů na trhu?
Ne úplně, soukromý sektor je trhem sám pro sebe, ale i ten má své podkategorie (jako je sektor pro studenty, pro příjemce dávek pro bohaté atd.). V sektoru pro lidi odkázané na sociální dávky jsou zpravidla ceny odvozeny od maximální výše těchto dávek.

Jak jsou vysoké nájmy sociálního bydlení/ jaké výše dávky dosahují?
Je to nyní podstatně méně než v minulosti. Bývalo to odvozeno (pro bytové asociace) od grantů na výstavbu. Původně byly granty ve výši 100 %, takže nájmy byli velice nízké. Granty se však snížili na 25 % a nájmy se tak zvýšily, aby se z nich dali pokrýt půjčky z kapitálového trhu.

To znamená, že sektor sociálního bydlení byl ve Skotsku vystavěn ze státních peněz?
Města byla hlavními investory do infrastruktury bydlení od 2. světové války, a vznikl velmi rozsáhlý sektor veřejného bydlení. Po změně bytové politiky vznikla právo odkoupit sociální byt se slevou, což je podle mých informací dost podobná zkušenost i v ČR. To vedlo k velké privatizaci nejkvalitnějšího bytového fondu, který je dnes v soukromých rukou. Sektor sociálního bydlení se tedy velice zmenšil a k tomu se jedná o byty horší kvality, s horší energetickou bilancí a v méně populárních lokalitách. Přesto existuje stálý přísun zdrojů do sociálního bydlení, jen už není schopen nahradit celkový fond, který byl před privatizací.

V ČR se stále více domácností potýká s dluhy na energiích a mnohdy je zastaven přívod plynu nebo elektřiny. Co podniká pronajímatel ve Skotsku, pokud se s takovou situací setká?
Nemáme mnoho domů vytápěných společnými výtopnami, to znamená, že dluhy na energiích se nedotýkají ostatních nájemníků, je to zkrátka osobní problém dlužníka. Pokud má někdo problém s odstřižením od energií, má energetická společnost povinnost asistovat a pokud je dluh vysoký, instaluje dodavatel speciální měřicí přístroj, který za každou jednotku energie vyžaduje okamžité zaplacení (automat na mince), to je však dražší forma přístupu k energiím.