Mělo by být bydlení podmiňováno využíváním služeb, nebo by se to mělo dít na dobrovolném základu? Jak vybírat kandidáty pro sociální bydlení? Rozhovor s Volkerem Busch-Geertsemou

Rozhovor Jana Snopka a Štěpána Ripky z Platformy pro socální bydlení s Volkerem Busch-Geertsemou, který se dlouhodobě zabývá výzkumem bezdomovectví a vyloučení z bydlení v Německu a v Evropě.

Mohl byste se na úvod představit, říct čím se odborně zabýváte?
Jsem výzkumník s dvaceti pěti lety zkušeností s výzkumem bezdomovectví a vyloučení z bydlení v Německu a v Evropě. Jsem koordinátorem Evropské observatoře pro bezdomovectví a zároveň jsem koordinoval projekt Housing first Europe. Mám zkušenosti jak s přístupem housing first, tak s různými vícestupňovými systémy a s bariérami, které brání v přístupu k bydlení, a zároveň jsem součástí projektu realizovaného ve dvaceti osmi evropských státech, který se zaměřuje na předcházení vyloučení z bydlení.

Přijal jste pozvání na konferenci, která se má zabývat dilematem přístupů housing first a housing ready. Co je to tedy housing first v evropském kontextu?
V rámci tohoto přístupu je lidem bez domova okamžitě poskytnuto bydlení a nepřerušovaná podpora. Z hlediska historického vývoje systému sociálního zabezpečení v Evropě housing first sleduje řadu trendů. Jedním z těchto trendů je deinstitucionalizace a decentralizace poskytování sociálních služeb. Cílem je normalizovat podmínky bydlení, jak jen to je možné. Podobně jako v řadě jiných odvětvích sociálního zabezpečení, které se zaměřují třeba na lidi s hendikepem nebo na mentálně postižené.

Usilujeme o to, abychom své služby co nejvíce individualizovali a přizpůsobili potřebám konkrétních lidí. Také v mnoha dalších odvětvích sociálního zabezpečení můžeme pozorovat posun od služeb, které jsou vázány na určité místo směrem ke službám, které se zaměřují na konkrétního klienta. Dalo by se to popsat jako posun od podporovaného bydlení k podpoře poskytované v bydlení. V případě, že klient už podporu nepotřebuje, tak podpora odejde. Není třeba, aby se přemisťoval klient.

Můžete říct, čím se od přístupu housing first liší přístup housing ready, nebo také vícestupňové bydlení?
Housing first je postaveno jinak než systémy vícestupňového bydlení. Představuje alternativu k názoru, že napřed je potřeba člověka na bydlení připravit. Podle tohoto přístupu musí klient nejprve dokázat, že si zaslouží bydlení, že je schopen ho zvládnout. Co tedy je systém vícestupňového bydlení? Model vícestupňového bydlení je uplatňován v řadě zemí Evropy.

Podstatou modelu je, že procházíte několika stupni, až se dostanete k poslednímu stupni, jímž je standardní samostatné bydlení. Tam už máte plnou zodpovědnost, klasickou nájemní smlouvu a zároveň je to bod, kde už nepotřebujete žádnou další podporu. V nižších stupních, ať už jde o azylový dům, sdílené bydlení nebo individuální, avšak časově omezené bydlení, máte méně osobního prostoru, méně soukromí, méně autonomie a méně normality. Zároveň v nižších stupních jste více kontrolováni. Postupně se míra kontroly snižuje. Problém je, že jednotlivé stupně jsou často křehké a klient se mnohdy propadne a musí stoupat znovu nahoru.

Víme, že nejste příznivcem systému vícestupňovému bydlení. Co tomuto přístupu nejvíce vytýkáte?
Uvedu několik kritických připomínek k tomuto systému. V prvé řadě je třeba zmínit, že vícestupňové bydlení způsobuje klientům mnoho stresu tím, že jsou neustále přemisťováni z jednoho místa na jiné. V počátečních stupních mají klienti velice málo soukromí a autonomie. Klientům se nedostává možnosti volby řešení, jaké jim vyhovuje. Vzniká zde skupina klientů, kteří tím systémem prochází neustále dokola. Dalším problémem je, že dovednosti, které si klienti musí v rámci tohoto strukturovaného systému osvojovat, nejsou často dovednostmi, které potřebují k tomu, aby si mohli udržet samostatný nájem.

Jedním z největších problémů je, že konečný posun k nezávislému bydlení může trvat celá léta, případně k němu nemusí nikdy dojít. A příliš mnoho klientů se cestou k cíli ztratí. V některých případech tyto systémy vedou spíš k nárůstu bezdomovectví než k jeho útlumu nebo řešení. Často vedou k tomu, že jsou rozšiřovány kapacity služeb na nižších úrovních, různých nocleháren a azylových domů. Na druhé straně pak je problém úzkého hrdla, kterým neprojde zdaleka každý.

Například ve Švédsku se po zavedení vícestupňového bydlení zjistilo, že bezdomovectví vzrostlo. A nevzrostlo o tolik v těch městech, kde tyto systémy nebyly zavedeny. Jiným příkladem je Vídeň, která je známá tím, že má velice strukturovaný, dobře zavedený systém vícestupňového bydlení. Kapacity nižších stupňů vzrostly mezi léty 2005 až 2011 o 80 %. Tento systém stojí Vídeň 43 milionů euro ročně. Problémem je, že když máte takový systém, běžní pronajímatelé často tyto riskantní nájemníky odmítají a rovnou je odkazují na tento systém, na sekundární trh s bydlením.

Takže to funguje naopak, než jak předpokládala původní idea, podle které měl systém pomáhat překonávat bariéry, které stojí lidem bez domova v cestě při hledání bydlení. Systém bariéry nesnižuje, ale naopak zvyšuje. Pronajímatelé často vyžadují certifikát potvrzující, že klienti jsou připraveni na bydlení. Nebo nechtějí pronajímat byty lidem bez pravidelného příjmu, což je například švédská zkušenost. Jedním z největších problémů systémů vícestupňového bydlení je, že úspěch v jejich rámci často znamená, že klient musí zpřetrhat kontakty, které si vytvořil v komunitě v prvním místě, kde bydlel. Musí se neustále přesouvat z místa na místo a budovat si nové kontakty.

V čem se tedy liší přístup housing first od vícestupňového bydlení, jak jste ho teď popsal?
Hlavní myšlenkou housing first je, že všechny nižší stupně přeskočíte a jdete z bezdomovectví rovnou k samostatnému bydlení, kde má klient podepsanou standardní nájemní smlouvu, s tím, že bydlení je doplněno o flexibilní podporu. Housing first je založeno na myšlence, že pokud to klienti potřebují, učí se v průběhu bydlení. Můžeme použít jednoduchou analogii: plavat se naučí člověk lépe ve vodě než na suchu. Stejně tak – udržet si nájem se naučíte nejlépe, pokud nějaký máte. Housing first je založeno na snaze ukončit bezdomovectví spíše než jeho zvládání. Udržení nájmu je samozřejmě spojeno s několika výzvami.

Hlavní je požadavek pravidelného placení nájemného a plateb za energie a další služby. Hospodaření s omezenými finančními zdroji, regulace dluhů, pokud klient nějaké má. Dále sem patří vytváření dobrých vztahů se sousedy, uklízení, nakupování. Důležité jsou také strategie zvládání samoty, přijímání návštěv a „kontrola dveří“, což znamená, že přijímáte jen ty návštěvy, které skutečně chcete. Je to také o tom, aby si byl klient schopen stanovit nějaké své cíle a pak je sledovat a zároveň aby nalezl něco smysluplného, co by mohl dělat.

Mohl byste vyjmenovat hlavní principy přístupu housing first?
Projekt housing first, jak byl původně vyvinout v New Yorku, má osm základních principů. Prvním principem je, že bydlení je považováno za základní lidské právo. Samostatné bydlení by podle něj mělo být poskytnuto prakticky okamžitě bez podmínky, že člověk musí být napřed připraven na bydlení. Druhým principem je, že poskytovatel sociálních služeb musí ke každému klientovi přistupovat s respektem, vřelostí a soucitem. Dalším principem je závazek poskytovat klientovi podporu tak dlouho, jak to potřebuje. Čtvrtým principem je, že bydlení je rozptýlené, nikoliv kongregované.

Pátý princip říká, že bydlení by mělo být odděleno od sociálních služeb. Služby jsou poskytovány na dobrovolném základě. Pokud klient nechce, nemusí je přijmout. Klient musí akceptovat jen pravidelné týdenní návštěvy. Velmi důležitým principem je, že klient má možnost volby. Je jasné, že možnosti klientů jsou omezené, že například nemohou bydlet v drahé vile, ale měli by mít možnost rozhodovat například o tom, jak si byt vybaví. Tento princip se týká nejen bydlení, ale i poskytované podpory, toho, jaké služby potřebují, jaké cíle si klient stanoví a jakými prostředky je bude naplňovat. Sedmým principem je orientace na uzdravení a osmým princip snižování rizik (harm reduction) s tím, že nepožadujeme po klientech, aby byli zdraví (například ve smyslu zbavení se závislosti) před tím, než dostanou bydlení.

Definoval jste principy přístupu housing first. Mohl byste ho vymezit ještě negativně, tedy říct, které projekty nelze považovat za housing first?
Co housing first není? Například všechny přístupy, které zahrnují jakoukoliv přípravu, požadavek předchozí terapie či abstinence. To není housing first. Stejně tak housing first není program, který by nabízel přechodné, časově omezené bydlení, například v závislosti na době využívání podpory. Otázka, zda housing first může být sdílené bydlení, závisí na místním kontextu. V západních zemích není příliš obvyklé, pokud si to sami klienti sami nepřejí.

Housing first zároveň není přístupem, ve kterém se vystěhovávají nájemníci z jiných důvodů, než jaké jsou běžnými důvody pro vystěhování. Trochu kontroverzní je otázka, zda považovat za housing first projekty realizované v kongregovaném bydlení. Ten původní newyorský projekt každopádně pracoval výhradně s rozptýleným bydlením, což je věc, kterou také doporučuji.

Mohl byste představit projekt Housing first Europe, který jste v uplynulých třech letech koordinoval?
Tento projekt byl financován evropskou komisí a byl realizován v letech 2011 až 2013 v pěti testovacích místech: Amsterdamu, Budapešti, Kodani, Glasgow a Lisabonu. Cílem projektu bylo testovat přístup housing first v různých evropských kontextech. Závěrečnou evaluaci, stejně jako zprávy z jednotlivých testovacích míst, najdete na internetu na adrese, kterou si snadno zapamatujete: www.housingfirsteurope.eu. Jedním z testovacích míst byla, jak jsem zmínil, Budapešť, která ukazuje problémy, se kterými se housing first potýká ve státech, které nemají příliš vyvinutý systém sociálního zabezpečení. Budapešťský projekt se zaměřoval hlavně na vyčištění tamního lesa od lidí, kteří v něm přespávali. Finanční podpora byla velmi omezená. A i intenzita sociální podpory poskytované lidem bez domova byla velmi omezená.

Úspěšnost klientů ve všech ostatních testovacích místech (tedy podíl těch, kteří si po dva roky udrželi své bydlení) byla poměrně vysoká. V Amsterdamu to bylo přes 97 procent, v Kodani téměř 90 procent, v Glasgow 93 procent, v Lisabonu téměř 80 procent. Jen v Budapešti uspěla méně než polovina klientů, kteří byli do projektu zapojeni. S výjimkou Budapešti tedy máme vysokou úspěšnost udržení bydlení v projektech housing first. Navzdory rozdílům v cílové skupině a navzdory rozdílným potřebám klientů data potvrdila výsledky amerických a kanadských randomizovaných výzkumů, které pracovaly s robustními vzorky.

Říkal jste, že bydlení by nemělo být podmiňováno využíváním podpůrných služeb. Můžete to trochu rozvést?
V rámci projektu housing first musí klient akceptovat jen týdenní návštěvy. Nad jejich rámec ale klient není povinen využívat žádné další služby jako třeba terapii nebo medikaci. A není ani povinen abstinovat od drog nebo alkoholu. V řadě evropských zemí by standardní nájemní smlouva ani nebyla kompatibilní s takovými požadavky. I povinnost přijímat týdenní návštěvy by byla v některých zemích poměrně problematická, měla-li být zahrnuta do nájemní smlouvy. Například v Británii nemůže pronajímatel na nájemce takový požadavek vůbec klást. Vysoká míra úspěšnosti udržení bytu klienty potvrzuje, že housing first funguje.

Jak jsou pak klienti motivováni ke spolupráci se sociální službou?
V rámci projektu Housing first Europe jsme se poskytovatelů služeb ptali, jak často je klienti odmítají, jak často jim neotevřou dveře. Zjistili jsme, že se to stává velmi zřídka. Pokud náhodou je návštěva neúspěšná, zkouší to pracovník znovu. Řada studií zaměřujících se na sociální služby říká, že aby služba mohla být úspěšná, musí být výsledkem spolupráce mezi poskytovatelem a klientem. Poskytovatel může radit, jak chce, ale pokud jeho rady klient nepřijme, jsou k ničemu. Poskytování služeb na dobrovolném základě klade na tým samozřejmě specifické nároky. Klíč má klient. Může se rozhodnout, zda dveře otevře, nebo ne.

Velice důležitou složkou poskytované podpory tak je respekt, vřelost a soucit, jež jsou projevovány všem klientům bez rozdílu. Velice důležité pro to, aby byla služba klientem přijata, je zahrnutí jeho preferencí, potřeb a rozhodnutí do toho, jakým způsobem je služba poskytována a na co cílí. Poskytovatelé služby musí být schopni vytvořit s klientem vztah plný důvěry a ten dále rozvíjet. Nabídka služeb musí být pro klienta vždy zajímavá a atraktivní a musí reagovat na jeho konkrétní individuální potřeby. Musí být založena na důvěře v to, že například uzdravení je možné.

Zároveň musíme mít na paměti, že i v housing first musíme naplňovat podmínky stanovené nájemním vztahem. Takže i naši klienti musí platit nájem a za služby. Může se stát, že jim pronajímatel pošle výtku kvůli konfliktům se sousedy. Proto je důležité oddělit roli pronajímatele, který posílá tuto výtku, od role poskytovatele služeb, který s klientem probírá možnosti, jak se vyhnout vystěhování. Například tak, že budou platit nájem přímo pronajímateli, hned jak jim přijde na účet ta finanční podpora. Zároveň, v případě že tam je nějaký konflikt se sousedy, tak pomáhat klientovi hledat cesty, jak to zvládnout. V případě, že klient selže a je vystěhován, měl by dostat vždy ještě druhou, třetí šanci. Míra volby může být nižší, takže si třeba nebude moci vybrat mezi několika byty.

Jsou nějaké projekty, kde je povinnost využívat služby?
U systémů vícestupňového bydlení je to běžné. Ty ale fungují jen pro někoho. Příliš mnoho lidí propadne, takže slíbené odměny – samostatného bydlení – dosáhne jen malá skupina. Domnívám se, že bydlení by nemělo být podmíněno přijetím sociální služby. Pravidla pro nájemníky by měla být pro všechny stejná. Nároky na všechny nájemníky by měly být stejné. Je samozřejmě potřeba zvážit, jak lze umenšit riziko vystěhování. Jedním z takových nástrojů je přímá platba nájmu na účet pronajímateli. Měly by také existovat možnosti, jak zpětně splatit vzniklý dluh.

Společně s pronajímatelem a nájemcem vytváříme také strategie, jak redukovat problémy způsobené hlukem. Velice důležitá je také rychlá reakce v situaci nějaké krize. Snažíme se, aby informační toky v rámci našeho systému byly co nejrychlejší. Rád bych zmínil příklad z Nizozemí, kde existuje bydlení poslední šance. Tam jsou nároky na klienta přísněji nastavené. Ale ještě nejsou zhodnocené výsledky.

Většina projektů housing first se zaměřuje na osaměle žijící lidi bez domova. Je housing first vhodným přístupem také pro rodiny bez domova?
Ve Spojených státech někteří autoři tvrdí, že přístup housing first byl původně vymyšlen právě pro rodiny s dětmi. Pokud se jedná o podporu poskytovanou rodinám, které se ocitly na ulici, říká se jim také programy rychlého znovu zajištění bydlení (rapid rehousing). Myslím, že v řadě evropských zemí už nějaký systém housing first, respektive přístupu založeného na bydlení (housing-led approach) existuje. Když se podíváte na skladbu lidí bez domova třeba v severských zemích nebo v Německu, zjistíte, že jde téměř výhradně o osamělé lidi.

V Německu máme řadu měst, kde neexistuje žádné krátkodobé ubytování pro rodiny v nouzi. Je to způsobeno především tím, že pokud se jedná o rodiny s dětmi, je prevence prioritou. Ty rodiny jsou většinou rychle umístěny do nového bydlení. Jiným příkladem je britská legislativa regulující bezdomovectví, která prioritizuje právě rodiny s dětmi a zajišťuje pro tyto rodiny trvalé bydlení. Pokud se jedná o rodiny s dětmi, tak se jim často ani nevěnují poskytovatelé služeb pro lidi bez domova, ale zasahují tam úplně jiné složky systému sociálního zabezpečení, například služby, které se věnují rodinám s dětmi.

Co se děje dále s lidmi, kteří v rámci projektu housing first selžou, tzn. že si neudrží ten nájem?
Musíme mít na paměti, že housing fist se orientuje především na práci s klienty, kteří mají velké potíže. Jsou například závislí na drogách nebo mají problémy s duševním zdravím. Může se zdát překvapivé, že i vzhledem k tomu, jak je ta cílová skupina charakterizována a jaké má nároky na podporu, je procento těch, kteří si nedokáží bydlení udržet poměrně malé. Nejvíce to bývá dvacet procent. V některých městech to bylo jenom pět nebo deset procent. Jak už jsem zmínil, vždy by se těmto lidem měla nabídnout druhá nebo třetí šance. Je důležité, aby ztráta bydlení v rámci projektu housing first nevedla k vyloučení z bydlení celkově. Je velmi důležité hledat příčiny problému, dívat se, proč došlo k tomu selhání. Mohlo se také jednat o selhání sociální služby. Mohlo se taky jednat o to, že klientovy potřeby nebyly vzaty na vědomí, nebyly brány vážně.

Jsou samozřejmě lidé, kteří nedokáží udržet kontrolu nad dveřmi, nebo lidé, kteří neustále obtěžují sousedy, násilníci… Pro tyto lidi – a je jich velice malý počet – je třeba hledat individuální řešení. Pro některé z nich může být řešením právě kongregované bydlení s podporou přímo na místě (třeba v podobě domovníka). Pro některé lidi se našla i neobvyklá řešení. V Dánsku existuje program, který se jmenuje „skaeve huse for skaeve existenser“. Přeložilo by se to asi jako neobvyklé bydlení pro neobvyklé lidi. To je program, který bere na vědomí, že některým lidem může být lépe v nějakých domcích na zahrádkách, v něčem, co si sami dali dohromady, případně na lodích atd. Tyto cesty nesmí být ale nikdy doporučeny jako standardní cesta pro všechny klienty. Mohou však představovat hodnotná řešení pro malé množství z nich.

Housing first většinou funguje v rámci pilotních, kapacitně omezených projektů? Jak je možné housing first rozšířit? A jaké jsou zde překážky rozšíření?
Existuje příklady států, jako jsou třeba Dánsko nebo Finsko, které aplikují národní strategie řešení bezdomovectví, které jsou založeny na principech housing first. Některé pilotní projekty těchto politik existují ve Francii nebo v Belgii. Politika založená na bydlení funguje také například ve Skotsku. Jsou také některá města, která prioritizují tento přístup, jako je třeba Vídeň. Spoustu housing first projektů, které úspěšně fungují, najdeme třeba v Nizozemí. Ale obecně je rozšiřování housing first na národní úroveň velmi pomalý proces. Proč tomu tak je? Myslím, že jedním z důvodů, proč to tak je, je, že housing first jde proti zájmům některých poskytovatelé sociálních služeb a může pro ně představovat hrozbu ztráty moci. Často zde také chybí politická vůle a to jak na národní, tak na obecní úrovni. V řadě oblastí je třeba dosáhnou změny myšlení. V situaci, kdy je bydlení nedostupné, se často setkáváme s diskusí na téma, kdo si bydlení zaslouží, a kdo ne. Proč si ho tito klienti zaslouží, když si ho nezaslouží člověk, který je zařazený do systému a bez problémů s ním funguje.

Na čem by měly být založeny politiky bydlení pro širší skupiny obyvatel?
Slyšel jsem, že v České republice žijí v substandardním bydlení desetitisíce obyvatel. Co na to říkám? Dejme jim bydlení! Tak, aby ten standard odpovídal. Zaznamenal jsem také, že zde někdo říká, že řada těchto lidí není připravená na samostatné bydlení. Myslím, že to je mýtus. Například ve Východním Německu, které má za sebou také komunistickou minulost, byly dříve velice nízké nájmy a člověk nebyl vystěhován, ani když nájem neplatil.

Po změně režimu jsme měli dlouhé období přechodu, které bylo obtížné. Nicméně nikdy nikdo nepřišel s nápadem, že by tyto tisíce domácností měly být umístěny v nějakém substandardním ubytování. Domnívám se, že neschopnost udržet si nájem, je opravdu mýtus. Přestože řada lidí potřebuje podporu, aby nájem dokázala udržet, tak nelze říct, že toho lidé nejsou schopni.

Jaká kritéria jsou podle vás nejvhodnější pro výběr domácností, kterým poskytnout sociální bydlení?
Věřím, že výběr by měl být založen na individuálních potřebách. Nemyslím si ale, že by mělo být bydlení kategorizováno tak, že by třeba ti nejpotřebnější bydleli na jednom místě. Jsem zároveň velkým kritikem ideologie sociálního mixu, protože tento přístup často omezuje přístup k bydlení pro ty, kdo ho nejvíce potřebují. Ale nemyslím, že segregace chudých v podřadném sociálním bydlení na jednom místě je správnou alternativou. Myslím, že bychom měli nastavit nějaký příjmový strop. A pro ty, kteří jsou nejpotřebnější, bychom měli hledat co nejrychlejší řešení. Proto, aby tyto politiky byly přijaty širší vrstvou společnosti, se také musí zabývat širší vrstvou společnosti. Vícestupňový systém nepředstavuje dobrou alternativu. Nedělejte to. Nefunguje to. A je to velice drahé, velice neefektivní. A zvýší vám počet bezdomovců, místo toho aby ho snížil. Je velmi složité naučit se plavat, pokud se to nemůžete učit ve vodě.


Tento rozhovor vznikl za podpory společného programu EU a Rady Evropy v rámci konference Přístup Romů k bydlení. Dilema konceptů housing first a housing ready, kterou organizoval SPOT - Centrum pro společenské otázky.