Ministryně Marksová předkládá vládě novelu, která zkrátí dávky těm nejchudším rodinám na ubytovnách. Předkládám příběh dvou konkrétních matek samoživitelek, které stále ještě mají, co ztratit - své děti.

Paní Mlynaříková pochází z města. Bydlela tam s manželem, Romem (ona sama Romka není), a třemi dětmi v panelákovém bytě u soukromého majitele, rodina měla nájemní smlouvu na dobu určitou, která se jim pravidelně prodlužovala. Jednou se však stalo, že paní Mlynaříková přišla domů a všechny věci z jejich domácnosti byly vyhozené na chodbě. Majitel rodině oznámil, že byt prodal a že se mají odstěhovat. Po přivolání policie byl majitel donucen dodržet nájemní smlouvu a nechat rodinu bydlet v bytě do konce roku. Paní Mlynaříková se však majitele začala bát, byl nepříjemný na děti. Proto se rodina odstěhovala k sestře paní Mlynaříkové, sestru však kvůli tomu z bytu vyhodil majitel. Šla proto bydlet k sousedce, tam se však již Mlynaříkovi nevešli.

Dva dny spali venku. Děti chodily v té době do školy. Po dvou dnech se podařilo najít přechodné řešení v azylovém domě pro matky s dětmi. Zde zůstala paní Mlynaříková s dětmi půl roku, vedle přístřeší zde dostávala i potřebnou psychologickou podporu a děti chodily nadále do školy. Pan Mlynařík však s rodinou bydlet nemohl. Chodil dále do práce, přespával v autě a sháněl byt. Jeden sice sehnal, nebyla tam však ani tekoucí voda. Nakonec se podařilo přes příbuzné sehnat místo na ubytovně v K., kam se rodina přestěhovala. Pan Mlynařík začal na ubytovně pít. V K. našel práci, ale brzy o ni přišel, protože jeho zaměstnavatel zjistil, že pije na pracovišti. Muž si začal půjčovat peníze a věřitelé chtěli po paní Mlynaříkové, aby dluhy splácela ona. Nastaly konflikty a nakonec ho paní Mlynaříková vyhodila – nechtěla žít s alkoholikem.

Na ubytovně bydlí paní Mlynaříková spolu se třemi dětmi v jednom větším pokoji – každý má v jednom rohu pokoje své místo. Nejmladší dceři je pět let, druhé dceři je 12 let a synovi 15 let. Celkově tu strávili už pět let, první rok bydleli spolu s manželem ještě v menším pokoji, poslední čtyři roky mají pokoj větší. Kuchyň, koupelnu a záchod mají společné s ostatními ubytovanými. Mají zde hlášené trvalé bydliště. Ubytovna se nachází asi 2 km od centra města v zástavbě rodinných domků, v zimě je však složité se sem dostat, protože ubytovna je na kopci. Ubytovna nemá ve městě dobrou pověst, vedle dvou rodin s dětmi zde bydlí například aktivní uživatelé drog. 70 % ubytovaných zde bydlí natrvalo, ale někteří zde bývají krátkodobě. Polovina ubytovaných jsou Romové, nikdo z ubytovaných nemá zaměstnání.

Preference matky ohledně bydlení jsou jednoznačné, na ubytovně zůstávat nechce:

„T: Takže... ja by som sa chcela zeptat o vašom živote tuna v K., že jak dlouho tady bydlíte, jak sa vám tu žije...
M: No tak já jsem tady už pátej rok, a jsem na ubytovně proto, že stejně jako, chtěla bych větší byt, jako kvůli dětem, protože mám tři děcka, co chodí ještě do školy, a mám nejmladší pětiletou, no ale zase nemám na to finančně, protože většinou oni chtějí třeba kauci, a co já beru, já beru 11 tisíc, tady zaplatím sedm a půl nájem, a co my zbývá, nezbývá mi nic. Tady když nezaplatím tak mě okamžitě vyhodí na ulici. Tak já nevím jestli nějak to ... Právě ty kauci (nesroz.), jinak já už bych dávno tady nebydlela na tý ubytovně, nedá se tady být, dětem se tady nelíbí. Za prvý daleko to mají do školy, a taky jako, takovou dálku potom nahoru. A v zimě je to ještě horší, kolikrát promočený boty. A kolikrát nemůžu koupit dětem nic, jako oblečení, nebo něco. (...) Já nevím co bych ještě řekla, to bylo tak na rychlovku ta (má příbuzná)...

T: Klidně mluvte, všetko ma zaujíma.
M: No tak jsem sama jako, bez jejich otce, protože s nim jsem se rozešla, protože to byl alkoholik, nebudu s takovým člověkem, že jo. No a na všechno jsem byla sama, že jo. On taky, do práce sice chodil, no ale s penězma těžký to bylo. Kolikrát on si půjčoval peníze, jsme potkávali lidi, tak jsem musela povracet, abych se s lidma nehádala, jsem musela vracet, a tak mi nic nezbylo. Alimenty taky, co má soudně udělaný, patnáct set mi dává na tři děti, to je taky málo. Za prvý to je málo i na jedno dítě, někdy dá, někdy nedá. No (...) já nevím jestli (...). Já jsem kdysi jako na tu nejstarší holku, já mám sice čtyři děti, ale mám dospělou holkou, no ale vychovávám teď tři, ona už má taký svůj život. No a na ní jsem dřív brala alimenty, jako přes sociálku, že sociálka mi to vyřídila, sociálka mi to posílala, no prostě když dlužil, tak prostě šel sedět nebo to. A já nevím, jestli to ještě teď jde, právě, že bych si to udělala přes tu sociálku, to vy nevíte, že jo?

T: To já nevím, ja to práveže...
M: Já se budu muset na to zeptat, to je hodně... tady je dost vysokej nájem, no ale tak co mám dělat, musím někde bydlet s těma děckama, že jo. (...) Nevím co teď, ňáký otázky...?

T: No... však ja čakám, čo poviete vy, viete. Takže, tých pět let jak ste v K., tak pět let ste tady na ubytovně?
M: Pět let tady na ubytovně, no.

T: A odkiaľ ste prišli do K.?
M: Z (menšího města poblíž). (...) Tam jsem sice bydlela v paneláku, no ale tam (nesroz.), tam jsme bydleli u jednoho, ale to byl sice podvodník, kterej vlastně byt prodal. Napsal nám sice smlouvu, tak to jsme si jako i vyřizovali potom i soudně. On nam napsal sice smlouvu, platili jsme nájem, všechno, no a já jsem šla pro děti do školy, a najednou jsem měla všechen nábytek venku na chodbě. A řekl jakože, ten byt prodal. Tak potom jsme museli volat policajty, že to takhle nemůže udělat, a ten policajt sám potom řekl, jakože se máme nazpátek nastěhovat, že máme do konce roku smlouvu, no tak prostě jsme tam zase bydleli. No a... pak jsem bydlela na (azylovém domě) (...) No a potom vlastně jsem šla sem. (...)

T: Čo ste říkali, že na (azylovém domě) ste bývali...
M: V Roli, no, pro ty svobodný matky. (...) Protože z toho bytu, jak jsem právě mluvila, s tím podvodníkem, tak jsme byli na ulici. Tak jsme neměli… sice děcka chodily do školy, musela jsem je dávat do školy, protože jsem nechtěla mít problémy se sociálkou, no ale prostě na ulici jsme byli. Pak mi jedna známá právě sdělila, že bych mohla zkusit tu charitu, tam jsem bydlela asi půl roku na charitě. No vlastně pak jsme šli (nesroz.). (3s).

T: A teda ten váš príjem máte, sociálne dávky, plus máte teda od manžela, ešte niečo máte?
M: Na bydlení beru ... a ty sociální dávky. A to děla dohromady jedenáct a půl. Ale to tak mi stačí, když tady dám, pomalu osmičku zaplatím, no a na tři děti co ještě do školy choděj, tak každou chvíli něco musím koupit, něco poplatit ve škole. (3s)

T: A děti sú aké staré?
M: Tak patnáctiletého kluka mám, dvanáctiletou holku, a potom pětiletou malinkou. No a nejstarší, tý je devatenáct, ta už má dvě děti. (...)

T: A tady na tej ubytovne je to ako s tou pani majiteľkou napríklad? (...) Jak sa vám tu žije?
M: Tak já nemám jako problémy s ní. Já si zaplatím, mám klid. Jako já nevím, já s ní problémy nějak nemám. (5s) S ní se musí na rovinu, že jo. Když nezaplatím, tak to je jasný, nebudu oblbovat, že třeba mi peníze nepřišly nebo to. Ona si to stejně zjistí. Zavolá si na sociálku a zjistí si. (chvíľu sa rozpráva s dcérkou)

T: A z toho priestorového hľadiska, alebo takého materiálneho, ako to tu zvládate na tej ubytovni?
M: No tak… musím to zvládat, že jo. Když nic lepšího se mi nenašlo dole ňějaký to bydlení, tak musím to zvládat tady. Já si to zaplatím, a to co mi zbyde, z toho nějak žijeme. Sice… jako snažím se, když děti něco potřebujou nebo to, tak nakoupím. Já mám dobrý děti, že oni snědí všechno, že nejsou vybíraví, tak jsou tak naučení, že jo. Ale jako taky... byla bych radši kdybych bydlela jinde (dieťa prerušuje)...radši bych byla kdybych bydlela jinde, ale tak co mám dělat, když nemám příležitost někam jít. (...) Tam jsou v ubytovnách problémy, když třeba zjistí, že beru jenom sociální dávky, tak taky mi nebudou chtít, a s tolika dětma. Tady právě nic takovýho, kromě tý ubytovny, nic levnějšího není, to je všechno tak nastejno. Sice tady dole je ještě jedna ubytovna, ale to je samý, okolo Cikán a zas tam taky s děckama nemůžu bejt.

T: To je tá (druhá ubytovna)?
M: Mhm.

T: A teda keď ste došli do toho K., tak ste si skúšali zohnať iné bydlení, pred tým, než ste šli sem?
M: Jo, snažili jsme se, snažili, ale to právě ta kauce, no. Všude chtěli kauci. (...) Jako já mám děti s Cigánem. A kvůli tomu taky nás třeba nechtěli. Jsem vždycky třeba byty vyřizovala já, to bydlení, a když viděli jeho, tak už odmítli, nechtěli. (...) To je těžký no. (...) No já se musím snažit nějak... sice jako já bych mohla jít i jinam na ubytovnu, ale zase to by bylo úplně to samý, stejnou částku by platila, a za jednu místnost, to je tak jako docela dost. (...) Takhle společný záchody, společná kuchyň, a sedm a půl za jednu místnost, to je dost. A když jsem měla šanci třeba jít dolu někam do bytu, no ale zase ta kauce. A to je právě ten největší problém, že... A zase půjčku si nemůžu vzít, z čeho bych to platila zase bych vracela půjčku, tak zase by mi nezbývalo na to živobytí. (...) To nejde taky tak. Tak musím se nějak držet tady.

T: Takže keby ta kauce nebyla, tak by... myslíte že by sa vám aj podarilo si nájsť nejaké=
M: =No to jo, kdyby nebyla ta kauce, to jo. Jako hned okamžitě bych šla jako s těma děckama. (...) To radši budu dávat tuhle tu částku, co platím tady, tak radši budu dávat za větší byt, třeba i 1+1 by mi taky stačilo, ale že by to vlastně bylo... by jsme měli svůj záchod, ne takhle jako společnej, koupelnu svojí.“



Paní Mlynaříková není výjimkou, na ubytovnách v K. je několik dalších rodin s dětmi, které zde bydlí i sedm let. Finanční nedostupnost bydlení, rozpad rodiny zapříčiněný do velké míry právě ztrátou bydlení, diskriminace na bytovém trhu a neexistence dostupných alternativ, to vše zapříčiňuje, že rodiny s dětmi bydlí dlouhodobě na ubytovnách.

Někteří komunikační partneři, včetně rodin s dětmi, bydlí na ubytovnách v extrémní chudobě. Nízkonákladové bydlení není k dispozici a příjmy zvýšit nemohou, takže naprostou většinu svého příjmu dávají do bydlení. To způsobuje situaci, kdy nemohou pokrýt základní životní potřeby. Pan Kos dostává dávky 6 000 Kč a 5 700 zaplatí za pokoj na ubytovně. Paní Jiřičková je sama se dvěma dětmi, podle vlastních slov bere dávky 7 300 Kč a z toho 7 000 platí nájemné na ubytovně . S přežitím jí vypomáhají starší děti, které už s rodinou nebydlí:

„Akorát bych chtěla… oni říkaj, ubytovny nejsou pro svobodný matky s dětma. Je to pravda, protože to tady máte všechno společný. Tak prostě ať nám dají takový byt... třeba když ta ženská má opravdu jenom každý měsíc těch 7000, tak ať nám dají byt, aby jsme se se vším všudy vešli alespoň do těch 4000 nebo 5000. Aby z těch 7000 tý ženský zbylo na ostatní věci. Hlavně základ, aby měly ty děti co jíst. Aby měly svačiny do školy. A to prostě nemáme. Kolikrát syn jde bez svačiny do školy. Kolikrát třeba tři dny ho nechám doma, jdu do školy za paní učitelkou a prostě jí řeknu, že nemám na svačinu, že si kluka nechám doma. Ano, dobře, jim se líbí, že člověk řekne pravdu.

Z toho musíte kupovat boty, z toho prostě úplně všechno. Podívejte se, klukovi jsem dala pátek minulý týden na boty, tady tomu jak tady seděl ten 14-letej, a včera mi přišel... nový boty! A tuhle patu to má celou rozbitou. A teď já nemám, abych mu mohla dát na boty! Teď zase musím čekat do příštího měsíce, až mi přijdou peníze, abych mu mohla koupit boty. Ten starší syn, on má tady dvoje, oni mají sice stejnou velikost, ale nesmí mu na ně šáhnout, prostě on mu boty nedá. Takže kde má na to člověk brát. Já kolikrát přemejšlím, že opravdu si vezmu... já to říkám tak, jak to je... člověku občas přeskočí a říkám, já sežeru prášky, a bude po mně protože... abych já se tady na to dívala, jak moje děti musí trpět.... A támhle ve vládě si žijí jako prasata... to né. Kolikrát já si takhle sednu a brečím, a kluci přijdou a říkají, mami co ti je? To je šílený, šílený, kdyby nám aspoň přidali. Ale oni na nás kašlou, oni nám spíš ještě berou. Támhle dostanu 610 korun přídavek na dítě, ale za to mu koupím jenom boty.“