Jak to vidím já
Dnes končí vzpomínkový týden na Jana Palacha. Když se v lednu 69 upálil, bylo mi dvanáct. Osobní reflexi z těch dnů nemám. Ale pamatuju si léta potom.
S národem, který měl být sebeupálením probuzen z letargie, se dvacet let nedělo nic. Byl až na výjimky dokonale znormalizován. Při Palachově výročí a při výročí srpna, kdy na vlnách rádia Svobodná Evropa či Hlasu Ameriky vysílali zvukové záznamy statečného odporu českých lidí ze dnů okupace a z tryzny za Jana, jsem si říkala: Kam se poděli?
Za dvacet let Palachův odkaz ožil. Doba u nás, ale i ve světě, ke změně nazrála, a tak se stal lednový týden 89 prvním opravdovým střetem s mocí, kterou tu držely ruské tanky. Letos uběhlo od Janova sebeupálení pětačtyřicet let. Čím jsem starší, tím víc ve mně sílí názor, že se ten čin nemá interpretovat jako hrdinský, ale „jen“ jako tragický!
Není nic horšího, než obětovat život za pochybný ideál, romantickou představu, že tím změním lidi, svět! Kolik smutku a trýzně přinesl Jan své rodině. Jeho bratr v každém rozhovoru říká, že kdyby tušil, udělal by všechno proto, aby mu v tom strašném činu zabránil. Jak nevýslovně musela trpět maminka! A jestli se sametové revoluce dožila, její hoře nad tak strašnou ztrátou syna to jistě neumenšilo. (Stejně na tom asi byli blízcí druhé živé pochodně, Jana Zajíce.)
Teď se má ve Všetatech zbudovat Palachovo muzeum. Interaktivní. Co se tam bude ukazovat? Já bych tam napsala: Nikdy nic takového nedělejte! Žádný národ za to nestojí.
(vyšlo 21.1. v deníku METRO)