Přiznávám, že jsem úplně zděšená z toho, co se ve Francii stalo, ale i z toho, co se děje teď. Nemyslím si, že svoboda slova znamená, že kdokoli může psát cokoli! Pořád přece platí, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Zesměšňování víry jiného pro mě není výraz svobody – ať se kdo zaklíná tím, že měří všem stejně a vysmívá se jednou islámu, podruhé křesťanství.
Dobře si pamatuju, jak jsem nesnášela, když kdysi v časopise Dikobraz karikovali americké imperialisty a jejich české přisluhovače, a stejně tak se mi nelíbí, když se teď zesměšňují naši politici. Je tragédie, že redakce časopisu Charlie Hebdo byla vyvražděna pro karikatury Proroka Mohameda. Ale já si proto nemůžu myslet, že ten časopis bojuje za svobodu slova, když i teď, po nesmyslné smrti svých kolegů, znovu otiskne něco podobného.
Zakladatel časopisu Charlie Hebdo se nechal slyšet (a je za to tvrdě kritizován), že nedávno zavražděný šéfredaktor časopisu neznal hranice a provokoval za každou cenu, znovu a znovu. Nakonec, jeho poslední malůvka na titulní straně jako by si o ten strašný masakr říkala. Je to veliké neštěstí, které však odstartovalo něco, co se bude jen těžko vracet do normálních kolejí.
Ano, svoboda slova je základní, hlavní pilíř demokracie. Nikdo nesmí nikomu cokoli přikazovat či zakazovat, protože to je pak zase politický diktát, manipulace, totalita. Ale v každém, kdo se slovem veřejně pracuje, musí být mravní imperativ nebo obyčejná slušnost, které mu stanoví hranice, za něž se nejde.

(vyšlo 20.1.2015 v deníku METRO)