Když jsem se vracela ze šňůry autorského čtení v Německu a z nočního vlaku přesedla do auta, abych se dovezla k volbám a nepřišla o možnost změnit v naší obci status quo, zaslechla jsem v rádiu smutnou zprávu. Zemřel herec a dramatik Pavel Landovský.

Lanďák, bohem nadaný, umanutý, někdy dost nesnesitelný a přitom něžný a křehký, jednoznačný člověk s jednoznačným, nahlas vysloveným názorem, který si vždycky tvrdě odnesl.
A tak se mi to sobotní dopoledne druhého dne komunálních voleb propojila minulost se současností, angažovanost a odvaha se sprostotou, otevřený, upřímný a často osobně nevýhodný postoj jedince, proti kterému se použijí intriky a pomluvy. Rozvine se taktika strachu, protože strach je jedním z nejdůležitějších způsobů jak lidi srovnat do latě – a sprosťáci to dobře ví.
U nás tak o vládu nad sto padesáti obyvateli „bojovali“ ti, co se na ní dvacet let podíleli, a ve své malé moci se dokonale zabydleli. Neštítili se ani osobních pomluv protikandidátů. Starosta s místostarostou je tiskli v obecním zpravodaji (nejspíš za obecní peníze) a vytrvale je vylepovali na obecních nástěnkách v přesvědčení, že koho tou špínou nezastraší, toho aspoň znechutí a donutí k beznázoru, protože jinak bude pomluven a očerněn on.
Jenže i v malé obci, kde se každý s každým denně potkává, musí být také ti, kteří mají odvahu se tomu vzepřít. Nebojí se angažovat, riskovat, vyslovit svůj jiný názor. Můžou to odnést a prohrát. Anebo kupodivu vyhrají. Pak musí dokázat své moci nepodlehnout!

(vyšlo 14.10. v deníku Metro)