Veronika je prvotinou těch, kdo uchovávají otisk Kristových ran, jeho tváře, neboť „sňali roušku ze svého srdce“ a podali ji trpícím. Milosrdní vidí Kristovu tvář v těch, kdo trpí a sami ji zjevují světu tím, že trpícím prokazují účast, lásku a pomoc.

V liturgii hodin připadá na Bílou sobotu čtení z prastaré homilie, na které se těším celý rok. Začíná větou: Hodiae magnum silentium est in terra. Dnes je Velké ticho po celé zemi. Nejen v tomto roce, ale odedávna je v křesťanské tradici Bílá sobota dnem ticha a usebrání; žádné bohoslužby se nekonají, v mysli věřících doznívá drama pašijí a zároveň se připravují na slavnost Velké noci.

Otevřené a prázdné svatostánky katolických kostelů na Bílou sobotu připomínají dva hluboce propojené symboly - obnaženou Velesvatyni chrámu a Ježíšovo srdce, otevřené kopím římského setníka.

Chtěl bych se v tento den vrátit k několika úvahám, které jsem před řadou let napsal v knížce Dotkni se ran. Chtěl bych se s Vámi zamyslet nad úlohou žen ve velikonočním příběhu.

Když přišel Vzkříšený k učedníkům, ještě sevřeným strachem, smutkem a zklamáním, sklíčeným stínem kříže i vlastního selhání, k mužům, kteří ho zbaběle opustili a utekli, oslovil je nejprve řečí svých ran. A co ženy?

Ty ho neopustily, neutekly, doprovázely ho na křížové cestě a vytrvaly pod křížem do poslední chvíle – a také první objevily prázdný hrob, otevřené lůno tajemství velikonočního rána.

Evangelium zaznamenává jména některých z nich, středověké velikonoční hry mluví o třech Mariích a nespočet obrazů a soch, zobrazujících po mnoho staletí ukřižování, ukazuje především dvě – panenskou Matku a také bývalou prostitutku z Magdaly, z níž Ježíš vyhnal sedm ďáblů, která ho nesmírně milovala a byla velmi blízká jeho srdci. Evangelia, zejména evangelium Janovo, přiznávají, že Marie Magdaléna se stala „apoštolkou apoštolů“ a první zjevení Vzkříšeného platilo právě jí.

Ježíš jí však po vzkříšení nedovoluje, aby se ho dotkla.
Ježíšovo naléhavé „Nedotýkej se mne! Nezadržuj mne!“, bránící se při setkání s Magdalénou její náruči, nápadně kontrastuje s výzvou Tomášovi: „Vztáhni prst a vlož jej do mého boku!“ Nedočteme se však nic o tom, zda se Tomáš Ježíšových ran poté skutečně dotkl. Snad tím má být řečeno, že nyní se Ježíše můžeme dotknout jen svou vírou.

Dokonce i sebevášnivější láska a touha bude v tomto světě, podobně jako náruč Magdalény, vždy napomenuta, aby nechtěla dotykem plně strhnout roušku tajemství a podržet si je jako předmět vlastnění.
I naše víra zůstává zároveň naším lidským aktem, poutnickou vírou, která se po čas našeho putování v tomto světě a v tomto těle nikdy nemůže úplně vymanit z šerosvitu pochybností, úplně se vyprostit z omezení našeho rozumu, jazyka, zkušenosti i představ. Víra, je-li živá, bude znovu a znovu zraňována, vystavena krizím, ano, někdy i „zabíjena“. Jsou chvíle, kdy naše víra (či řečeno mírněji, její dosavadní podoba) odumírá – aby mohla být znovu vzkříšena.

Ano, jen zraněná víra, na níž jsou patrné „jizvy po hřebech“, je věrohodná, jen ta může uzdravovat. Obávám se, že víra, která neprošla nocí kříže a nebyla zasažena do srdce, tuto moc nemá.
Víra, která nikdy neoslepla, která nezakusila temnotu, stěží může pomoci těm, kteří neviděli a nevidí. Náboženství „vidoucích“, farizejské, hříšně sebejisté, nezraněné náboženství podává místo chleba kámen, místo víry ideologii, místo svědectví teorie, místo pomoci poučování, místo milosrdenství lásky jen příkazy a zákazy.

Vraťme se však k ženské tváři velikonoc.
Jednu ženu evangelia nejmenují; avšak dobře ji znají legendy a hluboká intuice lidové zbožnosti: ta jí dokonce věnuje jedno ze čtrnácti zastavení křížové cesty. Veronika, žena, která podala Ježíšovi svůj závoj, aby otřel krvavý pot a rány své tváře, dostala na věky památku, která se podivuhodně hluboce vtiskla do dějin křesťanské představivosti: Ježíš vtiskl do Veroničiny roušky jako pečeť obraz své tváře.

Nesčetné legendy budou líčit další osudy tohoto zobrazení a „obraz nezhotovený lidskou rukou“ bude nejen vystavován, uchováván, kopírován a uctíván po celém světě, nýbrž stane se významným prvkem teologie křesťanského umění. V protikladu k modle, která je „lidskýma rukama a podle lidské fantazie vyrobený bůh“, projekce lidských přání – je ikona „oknem“, otevírajícím svět a hmotu k věcem, které lidské oko nespatřilo a jímž se na tomto světě ještě plně nasytit nemůže. Je skulinou v zamčených dveřích tajemství, je místem, odkud proudí dostatek světla na to, aby náš svět byl viděn jako závoj Tváře, jejíž úsměv nás dostatečně povzbuzuje neochabnout ani tehdy, když budeme muset kráčet údolím nejdelších stínů.

Pro křesťany svět není „závoj Májin“, není to jen iluze. Svět, hmota, tělo jsou dobrým stvořením Božím. Do tohoto světa byla navěky vtištěna tvář Kristova – však její pečeť obdrží jen ten, kdo rozprostře roušku soucitu a milosrdenství pro ty, kdo nesou kříž.
Pravou Ježíšovu tvář uvidí jen Veronika a ti, kteří ji budou následovat. Tam, kde passio (utrpení) nalézá compassio (soucit), tam ten, který vešel do hlubin utrpení, vtiskuje soucitu pečeť pravosti, takříkajíc „podpisuje jej krví“.

Ježíšovu tvář nelze vtesat do mramoru tvrdých srdcí. Nalezneme ji u milosrdných, u těch, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha a milosrdenství dojdou. Milosrdní dvojím způsobem předjímají konečné spočinutí v jasu Boží tváře: vidí Kristovu tvář v těch, kdo trpí a sami ji zjevují světu tím, že trpícím prokazují účast, lásku a pomoc.

O mnoha svatých, kanonizovaných i nekanonizovaných, se traduje, že nosili na těle stigmata, viditelné znamení Kristových ran. Veronika je prvotinou těch, kdo uchovávají otisk Kristových ran, jeho tváře, zraněné a políčkované zlobou všech věků, uvnitř, neboť „sňali roušku ze svého srdce“ a podali ji trpícím.
XXX
Ještě jednu meditaci připojme k úvaze o ženské stránce Velikonoc. Ještě jeden obraz hluboce souvisí s oním časem ticha mezi odpolednem Velkého pátku a velikonočním ránem: pieta, předposlední zastavení křížové cesty a námět nesčetných výtvarných děl (od citově vroucích neumělých prací lidových řezbářů až po poněkud nelidsky chladnou krásu Michelangelovy Piety u vchodu vatikánské baziliky) – matka s mrtvým tělem syna na klíně. Před těmito zobrazeními se často nemohu se ubránit tomu, abych nevnímal jejich „vibrace“, uvážím-li, čím vším je tento obraz „nasycen“: kolik matek – zejména ve válkách uplynulého tisíciletí – asi před ním klečelo, vkládalo do této scény svou bolest a hledalo v ní sílu přijmout svůj vlastní úděl.

„In gremio matris sedet sapientia Patris“ – na klíně matky spočívá Moudrost Otcova, tato věta doprovází mnoho středověkých obrazů Madony s děťátkem na klíně. Maria je sama mystiky vnímána jako Sapientia, symbol oné tajemné moudrosti, která podle deuterokanonických knih Starého Zákona doprovázela Boha při jeho stvořitelském díle a „hrála si před ním.
Dřív než je tělo Syna uloženo do klína země, spočine na chvíli v klíně Matky.

Mystické komentáře k tajemství Bílé soboty rozvažují o tom, co se odehrává „v hlubinách země“, v „pekle“, do něhož Spasitel sestoupil svým utrpením a kde se jeho kříž stal zbraní, prorážející brány temnot. Co se však v tu chvíli odehrává v hlubinách matčina srdce, v pekle její bolesti?
Velikonoční utrpení matky líčí strhující latinský hymnus Stabat mater, který inspiroval bezpočet skvělých hudebních děl. Ale právě při poslechu těchto děl se nemohu ubránit otázce: nejedná se tu o estetizaci utrpení? Není to jeden ze způsobů, jimiž chceme krásou otupit hrot bolesti?
Nejsme blíže tajemství Piety, předposledního zastavení křížové cesty, v místech, jimiž vede křížová cesta dějin, cesta trpících včerejška a dneška, tam, kde je tvář země skutečně umáčená krví jako Mariin klín pod křížem?

Myslel jsem na to v jeruzalémském chrámě Božího hrobu, kde se ukazují místa Ježíšovy smrti a vzkříšení - chrámě, který ti, kteří přišli „osvobodit Boží hrob z rukou nevěřících“, naplnili krví až po uzdy svých koní.
Myslel jsem na to v Hirošimě, v ono časné letní ráno – v den svátku Proměnění Páně v jasném oblaku na hoře Tábor – kdy jsme si s věřícími sedmi náboženství připomínali výročí dne, kdy toto město zahalil smrtící mrak atomového výbuchu.
Myslel jsem na to v Osvětimi, v cele Maxmiliána Kolbeho, v prostorách popraviště a plynových komor a v kapli sester karmelitánek, kde se koná ustavičná modlitba smíru, pokání a prosby za mír a uzdravení světa.
Myslel jsem na to na místě „Ground Zero“ na Manhattanu, kde po hrdě vztyčených prstech mrakodrapů zůstává zející rána v zemi a naše prsty se spínají k prosbě a přísaze.
Myslím na zvláště nyní, kdy ze všech kontinentů přicházejí zprávy o rostoucím počtu obětí zákeřné choroby.

Kolik jizev a kolik ještě nezhojených ran, o nichž nikdo neví a k nimž nikdo nepřichází pietně postát, nese tvář „matky Země“?

Mnohé z nich jsou takové povahy, že jim nedokážeme zabránit ani čelit, přicházejí z oblastí, které skutečně leží mimo naši režii, mimo dosah naší moci. Někdy o nich nevíme, nevidíme je anebo nechceme vidět; jindy jsou jimi natolik přesyceny stránky novin a televizní obrazovky, že je už ani nedokážeme vnímat.
Zlo nad námi nevítězí jen tehdy a tím, když přebíráme jeho metody, nýbrž i tím, že si na něj zvykáme. Ano, i k utrpení druhých přestáváme být vnímaví, pokud se nás bezprostředně nedotýká. K nejnebezpečnějším pokušením naší doby patří otupělost a lhostejnost z přesycení záplavou informací; často opakovaný jev pak jen kvůli své statistické četnosti v očích veřejnosti ztrácí lidskou tvář, propadá se do anonymní uniformity statistik.

Někdo musí bdít jako Maria, někdo musí tyto bolesti „brát do svého klína“, někdo jim nesmí dovolit usnout v zapomnění, někdo je musí „uchovávat ve svém srdci“, i když jim nerozumí – někdo je musí v klíně a v srdci přenést ze stínu Kalvárie až k rozbřesku velikonočního rána.


Ve staré židovské legendě, v níž rabín posílá své žáky mezi zraněné a malomocné před brány Jeruzaléma, aby tam našli skrytého mesiáše, čekajícího, až bude rozpoznán? A znamení, podle kterého ho poznají, je toto: všichni ostatní obvazují své rány, jen jeden jediný obvazuje nejdřív rány druhých. To je On, to je mesiáš.

Možná i na našich srdcích – i když mu horlivě říkáme „Pane, Pane“, i když na zdech našich příbytků visí jeho svaté obrazy – leží rouška, dokud ji jako Veronika nesejmeme, nevyjdeme za hradby a nestaneme se skutečně jeho žáky na obvazištích malomocného světa.
Kde jsou ta obvaziště našeho světa? Jistě ne jenom v exotických dálkách či na bojištích, momentálně nasvícených televizními kamerami. Jsou všude kolem nás. Zvláště dnes, v této době: jsou všude kolem nás.
Bolest je blízko, na dosah, můžeme se jí dotknout.

Doteky mají svou vlastní řeč, obejdou se beze všech slov; to vědí milenci a stejně i zranění vojáci a lidé umírající. I většina svátostí se uděluje dotekem.

„Kdo se mne to dotkl?“ ptá se Ježíš, obklopený davem zvědavců. A učedníci si neuctivě klepou na čelo: „Tolik lidí se na tebe tlačí, a ty se ptáš, kdo se tě to dotkl!“ Ale pro Ježíše žádný dotek není anonymní; dobře rozezná dotek touhy a důvěry ženy, trpící krvotokem.

I naše teologie se může dotknout nanejvýš „lemu jeho roucha“; a bude zbavena svých neduhů jen tehdy, bude-li tento dotek dostatečně uctivý a zároveň toužebný a odvážný. Dotknout se Boha – to je přece protimluv! Ale ten, který skrze tajemství Vtělení je paradoxem paradoxů, to připouští, umožňuje tento dotek – zejména, jak jsme si již řekli, „na obvazištích světa“, a to nikoliv jen na obvazišti tělesných zranění. Tam se ho můžeme dotýkat, tam ho můžeme držet v rukou jako chléb při eucharistické hostině.

Náš kontakt s Kristem osciluje mezi „Nedotýkej se mne!“ (slovem k Magdaléně) a „Vztáhni svůj prst!“ (slovem k Tomášovi). Nesmíme se ho dotýkat, pokud bychom ho chtěli zadržet na cestě k Otci, pokud bychom si ho chtěli přivlastnit. Smíme a máme se ho dotýkat při jeho návratu, při jeho „druhém příchodu“, který začíná už teď a tady v „nejmenších“ a vyvrcholí v okamžiku, kdy jeho dotud anonymní přítomnost v nejmenších se stane evidencí: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili.“

Jsem dosud příliš málo prostý a čistý, abych rozuměl řeči andělů. Avšak slyším jeho řeč v ranách světa, slyším tam jeho volání a tepot jeho srdce: nemohu nerozumět, nemohu předstírat hluchotu. A stále znovu – a stále ne dost – se učím jazyku doteků, které by odpovídaly na jeho volání, umění doteků dost jemných, aby do těchto citlivých míst vnesly utišení.