Tato dějinná situace je zkouška dospělosti. Je to cvičení k překonání strachu.



Dnes vstupujeme do předvelikonoční doby pokání, čtyřicetidenní cesty k liturgické účasti na velikonočním dramatu utrpení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista.
Naše současné dějiny, které se dějí před našima očima v těchto dnech a hodinách, nás vtahují do dramatu ukřižování nám blízkého národa, utrpení ohromného množství mužů a žen, starců i dětí, kteří zločinnou agresí vražedného režimu přicházejí o životy a zdraví, o své nejbližší i o své domovy. Včera mi kolega ze semináře slovanských studií vyprávěl, že jeho dva studenti, Ukrajinec a Rus, dostali povolávací rozkazy a vracejí se domů - kamarádi, kteří ještě včera seděli vedle sebe v jedné posluchárně a chodili spolu na pivo, nyní dostanou zbraně, aby stříleli jeden na druhého. Jakoby ožívaly pradávné biblické příběhy – o Abelu i Kainovi, o válkách a vražděních, exilu, o vyhlazování měst a zboření chrámu; jakoby ožívaly historické hry a válečné filmy, jako by se vracely děsivé obrazy, o nichž jsme si mysleli, že se už nikdy nevrátí z pekla minulosti. Krev Ukrajiny volá k Hospodinu zástupů.
Svět je jiný, než byl před týdnem a my se musíme učit v něm žít, porozumět těmto znamením doby, odpovědět na tyto výzvy. Jedním z velkých pozitivních darů této tragické doby je velká morální jednoty a duch solidarity.
Papež František vyzval všechny v tento den k postu a modlitbám za Ukrajinu. Naše dnešní bohoslužba je odpovědí na jeho výzvu, sestupujeme k prameni, z něhož čerpáme sílu a inspiraci k všem dalším formám pomoci, které budou potřeba.

Za malou chvíli si necháme na čelo sypat popel. Říkáme tím, že se zasvěcujeme pro dílo pokání, obrácení.
Tento obřad na rozdíl od mnoha liturgických obřadů je jedinečný, koná se jen jednou v roce. Má hlubší význam, než si patrně připouštíme - a právě v těchto dnech, v tomto roce, ho můžeme hlouběji pochopit.
Je to konfrontace se smrtí, s pomíjejícností. Připomíná nám smrt, naši konečnost. Je nám řečeno Hospodinovo slovo k Adamovi: Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš.

Tento obřad má hlubokou příbuznost se starými, ještě daleko předkřesťanskými obřady iniciace do dospělosti. Mladík na přechodu z dětství do dospělosti byl konfrontován se skutečností smrti. Tím se stal mužem, bojovníkem, zralým a odpovědným člověkem, schopným čelit strachu.
To byl zřejmě význam i onoho temného obřadu z vyprávění, které nás často děsí, z Abrahamova obětování Izáka. Jak Izák, tak patrně i jeho otec Abraham, museli projít okamžikem strachu, blízkostí smrti, oběti a sebeoběti.

I v těchto dnech je náš svět vyveden z rozmazlené změkčilosti, z iluzí mnoha dosavadních pozemských jistot. Dunění války zaléhá až k nám, smrt se nám dívá přes rameno.
Nejsme suverénními pány světa a dějin, neumíme poručit větru a dešti – a to zakusí brzy i ti dědici sovětské zpupnosti, kteří tuto válku rozpoutali.
Ještě si pamatuji, jak jsem v prvním roce sovětské okupace naší země sledoval v televizi první kroky člověka po Měsíci, viděl první záběry Země z Měsíce a uvědomil si, že všichni bydlíme společně na té malé modré lodičce v nekonečném prostoru. Dnes se tato lodička kymácí jako málokdy dříve v dějinách: člověk bez svědomí chřestí kufříkem s klíči od strojů k zničení světa.
Letos můžeme slova dnešní liturgie procítit až na dřeň: Jsme nicotní jako prach a můžeme se obrátit v prach. Jsou chvíle, kdy se cítíme bezmocní vůči přesile zla.
A přece to není a nesmí být poslední slovo.
Tato dějinná situace je zkouška dospělosti. Je to cvičení k překonání strachu.
Jsou chvíle, kdy jen tupý člověk by nepocítil strach, obavy, úzkost. Můžeme ho pocítit, avšak musíme touto zkouškou, tímto pokušením strachu, projít, nesmíme pustit strach ke kormidlu našeho života.
Ukrajina a její statečný prezident nás a celý svět mnohému učí. Naštěstí i my nyní máme premiéra a vládu, která klidně a jasně ukazuje správným směrem, která zmateně a ustrašeně neblekotá, nemění postoje jako korouhvička ve větru momentálních nálad. Nebýt zodpovědnosti určitého počtu občanů v posledních volbách, mohlo tomu být úplně jinak. Ano, mnozí lidé v zátěžových chvílích rostou a zrají.
Jako svědek smutného vývoje po obdivuhodné jednotě společnosti ve dnech ruské okupace v srpnu 68 nemám iluze, že nynější jednota a velkorysá solidarita vydrží v naší zemi na dlouhé časy; obávám se, že sobectví (osobní i národní sobectví) a šiřitelé strachu, poplašných zpráv a fake-news všeho druhu vylezou brzy zas ze svých děr. Jak tehdy zpíval Karel Kryl: Tato noc nebude krátká! Připravme se na to.

Na počátku postní doby slyšíme: jsi prach a popel.
Po skončení postní doby slavíme Velikou noc vítězného překonání smrti a strachu ze smrti, kdy se můžeme ptát: Smrti, kde je tvé vítězství?
Písmo nám říká: Strachem ze smrti jste byli drženi v otroctví. Jsme však povoláni k svobodě, také k svobodě od strachu. Úkol doby postní je vnitřní proměna, je to příležitost k osvobození, k znovustvoření.
Obrazné líčení stvoření člověka v Bibli nám říká, že člověk je velký paradox: je vzat z nicoty, z prachu země – a je oživen Božím duchem. Prach a popel jsou symbolem nicoty: je to látka, která nepodrží žádný tvar, je hned rozváta větrem, k ničemu se už nehodí. Jen Bůh může tvořit z nicoty. Jen on může dát něčemu tak nicotnému formu, tvar, tvář a smysl: svého Ducha. Tak se člověk, zranitelný a pomíjející, stává mocí Božího ducha obrazem a výrazem Boží svobody a tvořivosti.
Když člověk zneužije dar svobody, když se před vanutím Božího ducha uzavře do skořápky svého sobectví – a této uzavřenosti říkáme hřích – upadá zas do nicoty. V knize žalmů čteme: Odejmeš-li jim ducha, navracejí se do svého prachu. Avšak žalmista vzápětí mluví o pokání, o obrácení – jako o znovustvoření: navracíš jim Ducha a jsou stvořeni.
Právě o tento obrat od nicoty, od hříchu uzavřenosti jakožto duchovní smrti, obrácení jakožto vzkříšení, jakožto procitnutí k plnému a svobodnému životu, je smyslem postní doby.
Postem se připravujeme na vstup do velikonočního dramatu vítězství nad smrtí, nad vinou a strachem. Je třeba vzkřísit naši víru, naši lásku, naši naději.
Nezesměšňujme tuto postní Boží výzvu tím, že z ní uděláme odřeknutí si čokolády a nadměrného utrácení. Odříkání v materiálních věcech a skromný životní styl nám příští roky přinesou dostatečně samy. My se máme učit náročnější askezi:
svobodě od strachu, svobodě od zhýčkanosti a zbabělosti, svobodě od sobectví.
Velikonoce, na něž se připravujeme dobou postní, nám připomínají: Žádný kámen není tak velký, aby jednoho rána nemohl být odvalen.