Pomaleji, níže, poetičtěji
Můj vztah k olympijským hrám je anachronický. Čím více jsem jich zažil a čím lépe jsem je mohl vychutnat, tím méně mě zajímaly. Vlastně, když mám být upřímný, mé nejlepší olympiády mi ve vzpomínkách zůstaly jen jako rozmazaný, nevýrazný, nicméně neskutečně lákavý akvarel.
Prozaické důvody pro tento stav jsou jasné. V době mých nejlepších olympiád jsem byl buď příliš malý, jako Mnichov 1972, nebo jsem je zažíval v v jazykovém prostředí, kterému jsem nerozuměl, jako Montreal 1976. Tyto důvody však nejsou vyčerpávající. Zejména v Mnichově 1972 se pro mě muselo stát cosi hlubšího a závažnějšího, co mě ovlivnilo jako sportovního fanouška, nebo ho ze mě vůbec udělalo, na celý život.
To, o čem takto neurčitě mluvím, se muselo odehrát ve finále baskatbalového zápasu mezi USA a SSSR, kdy, pamětníci budou bezpochyby vědět, díky chybě časoměřičů měl zápas vlastně dva vítěze. Nejdříve se smáli Amaričané, aby se následně ukázalo, že je teba dohrát ještě tři vteřiny, během nichž Alexander Bělov zavěsil a otočil výhru o jeden bod pro svůj tým. Musel jsem strašnjě fandit Američanům, neboť z tohoto obratu jsem měl málem smrt. Dodatečně však musím poděkovat Alexandru Bělovovi, neboť díky jemu a jeho sborné je pro mě vzpomínka na Mnichov 1972 stala pravděpodobně moji nejjasnější vzpomínkou na mé rané dětství a, kdo ví, možná hrála i jistou roli v tom, že jsem později jako značná část mé rodiny začal rovněž hrát basket za bohemku.
Vím dobře, že se můj "mnichovský" zážitek v žádném případě nemůže rovnat s iniciačními zážitky světových velikánů, kdy Tolstoj, pokud se nepletu, se dokonce chlubil tím, že si pamatuje svůj porod. Mně však stačí. Navíc - na rozdíl od Lva Nikolajeviče - mé olympiády ještě nejsou uzavřeny. Snad i proto jsem přijal nabídku portálu Aktuálně.cz, abych pro něj a pro Tebe, laskavý čtenáři, sledoval z Dublinu londýnskou nadcházející olympiádu s tím, že se mi třeba podaří vydolovat jiný, když ne iniciační tak alespoň poetický zážitek.
Three, two, one. The jury is out!
Prozaické důvody pro tento stav jsou jasné. V době mých nejlepších olympiád jsem byl buď příliš malý, jako Mnichov 1972, nebo jsem je zažíval v v jazykovém prostředí, kterému jsem nerozuměl, jako Montreal 1976. Tyto důvody však nejsou vyčerpávající. Zejména v Mnichově 1972 se pro mě muselo stát cosi hlubšího a závažnějšího, co mě ovlivnilo jako sportovního fanouška, nebo ho ze mě vůbec udělalo, na celý život.
To, o čem takto neurčitě mluvím, se muselo odehrát ve finále baskatbalového zápasu mezi USA a SSSR, kdy, pamětníci budou bezpochyby vědět, díky chybě časoměřičů měl zápas vlastně dva vítěze. Nejdříve se smáli Amaričané, aby se následně ukázalo, že je teba dohrát ještě tři vteřiny, během nichž Alexander Bělov zavěsil a otočil výhru o jeden bod pro svůj tým. Musel jsem strašnjě fandit Američanům, neboť z tohoto obratu jsem měl málem smrt. Dodatečně však musím poděkovat Alexandru Bělovovi, neboť díky jemu a jeho sborné je pro mě vzpomínka na Mnichov 1972 stala pravděpodobně moji nejjasnější vzpomínkou na mé rané dětství a, kdo ví, možná hrála i jistou roli v tom, že jsem později jako značná část mé rodiny začal rovněž hrát basket za bohemku.
Vím dobře, že se můj "mnichovský" zážitek v žádném případě nemůže rovnat s iniciačními zážitky světových velikánů, kdy Tolstoj, pokud se nepletu, se dokonce chlubil tím, že si pamatuje svůj porod. Mně však stačí. Navíc - na rozdíl od Lva Nikolajeviče - mé olympiády ještě nejsou uzavřeny. Snad i proto jsem přijal nabídku portálu Aktuálně.cz, abych pro něj a pro Tebe, laskavý čtenáři, sledoval z Dublinu londýnskou nadcházející olympiádu s tím, že se mi třeba podaří vydolovat jiný, když ne iniciační tak alespoň poetický zážitek.
Three, two, one. The jury is out!