Na desatero se často odkazuje jako na „základ morálky“, druh „etického kodexu“, nebo dokonce „základ naší západní civilizace“. Pokud desateru připisujeme takovou váhu, je důležité čas od času prozkoumat, zda je text správně vykládán. Zda výklady desatera odrážejí skutečně to, co je esencí duchovního a mravního poselství Zákona. Cílem tohoto textu je přinést argumenty pro tvrzení, že přikázání „nepokradeš“ (Ex 20,15 a Dt 5,19) se ve skutečnosti netýká majetku, ale člověka – jeho únosu a nespravedlivého zotročení.


Desatero, jak ho známe z katechismů, vzniklo zkrácením textu, který se opakuje ve SZ hned dvakrát a patří nepochybně k nejzávažnějším pasážím Starého zákona. Důležitými pojmy pro desatero jsou svoboda a otroctví. Lidé, kteří přijetím desatera uzavírají s Bohem smlouvu, jsou bývalí otroci z Egypta a je jim to náležitě připomínáno. Desatero můžeme zároveň považovat za jakousi „deklaraci nezávislosti“, na základě které vzniká samostatný národ či společnost. Desatero deklaruje hodnoty, kterými se nová společnost hodlá řídit a jimiž se odlišuje od jiných.

Nesprávný výklad jakéhokoli přikázání porušuje hierarchii hodnot a dává tak celému textu jiný smysl. V případě výkladu přikázání „nepokradeš“ jako krádeže majetku dává větší váhu majetku než lidské svobodě. Nepřítomnost správného výkladu tohoto přikázání znamená, že by se v srdci biblického poselství mlčelo o únosech, zotročování a obchodu s lidmi, o jednom z nejodpornějších zločinů, který provází lidskou historii. Tak tomu ale není a být ani nemůže. Vždyť desatero má kromě jiného deklarovat svobodu a nezávislost Izraelitů vůči Egyptu, kde oni sami byli nespravedlivě zotročeni.

Nesprávný výklad osmého (v katolické a luterské tradici sedmého) přikázání jako krádeže majetku je obecně přijímán a tomu je třeba vzdorovat, o to více, když je takový výklad zacementován přímo do překladu Starého zákona, jako se toho dopustili překladatelé Slova na cestu. Místo tradičního „nepokradeš“ překládají: Ex 20,15 Veškerý majetek vašich bližních pro vás bude nedotknutelný. Takový překlad je naprosto nepřijatelný. Proč tomu tak je, se pokusím podpořit argumenty. Řadím je od těch jednodušších a jednoznačných ke složitějším a diskutabilním.

1. Výklad přikázání „nepokradeš“ jako krádeže majetku je problematické už proto, že přímo majetku se týká poslední přikázání.

2. Talmudistický výklad – jedná se o zločin únosu. Talmudistický výklad (Sanhedrin 86a) se vyjadřuje jednoznačně, že se jedná o zločin únosu. Z kontextu desatera totiž vyplývá, že by se mělo jednat o hrdelní zločin, ale krádež takovým zločinem není. Naopak únos člověka hrdelním zločinem je, a to pro únosce i pro kupce nespravedlivě zotročeného člověka. Viz Ex 21,16 Kdo někoho ukradne, ať už jej prodá nebo jej u něho naleznou, musí zemřít. Dt 24,7 Když bude někdo přistižen, že ukradl někoho ze svých bratří Izraelců, hrubě s ním nakládal a prodal ho, tedy ten zloděj zemře; tak odstraníš zlo ze svého středu.

Starý zákon za krádež majetku ustanovuje pouze kompenzace, případně násobky způsobené škody, ale v mudrosloví nalezneme i pasáž, kde se dokonce krádež neodsuzuje. Př 6,30 Nepohrdá se zlodějem, že kradl, aby se nasytil, když měl hlad. (Jan Hus má ve svém výkladu desatera tuto formulaci, když vykládá, v kterých případech je dovoleno krást: když se to děje z pouhé nutnosti, jako když by někdo k smrti lačen ukradl chléb, ježto v krajní nutnosti vše jest společné.. Tato teze pochází od Tomáše Akvinského, „v případě nouze se stává vše společným vlastnictvím“. "On the contrary, in cases ol need all things are common property, so that there would seem to be no sin in taking another's property, lor need has made it common" Summa Theologica lIa-llae 0.66 A.7 Corpus.)

Nedotknutelnost soukromého majetku je relativizována i na jiných místech Tóry, které patří podle tradice k 613 příkazům Zákona. Dt 23,25 Když vejdeš do vinice svého bližního, smíš se najíst hroznů dosyta podle libosti, ale nebudeš nic dávat do nádoby. Lv 19,9 Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. Lv 19,10 Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta. Také Lv 23,22, Dt 24,21.

Problematikou relativizace nedotknutelnosti soukromého majetku z teologického a filozofického pohledu se detailně věnuje Tomáš Sedláček: Ekonomie dobra a zla. Nakladatelství 65. pole, Praha 2009 s. 120–124. Od něho jsem převzal citaci T. Akvinského.

Poznámka: „Normy desatera vzhledem k sankci jsou spíše morálně-náboženské než právní, ovšem v následujících kodifikačních celcích se promítají do podrobnějších norem se sankcemi jednoznačně právními.“ (Doc. JUDr. Jiří R. Tretera: Právní dějiny starověkého Izraele).

3. Novozákonní autorita vykládá přikázání „nepokradeš“ jako únos. Autor pasáže v listu Timoteovi (1 Tim 1,10) naznačuje ve shodě s talmudistickým výkladem (Sanhedrin 86a), že se jedná o únos, a tedy zločin nespravedlivého zotročení. Následující text je výčtem hříšníků vůči desateru a na místě, kde bychom očekávali zmínku o zlodějích, novozákonní autor hovoří o únoscích. 1 Tim 1: 8 Víme, že zákon je dobrý, když ho někdo užívá správně 9 a je si vědom, že zákon není určen pro spravedlivého, nýbrž pro lidi zlé a neposlušné, bezbožné a hříšníky, pro lidi bohaprázdné a světské, pro ty, kdo vztáhnou ruku proti otci a matce, pro vrahy, 10 smilníky, zvrhlíky, únosce [v řec. orig. ανδραποδισταις], lháře, křivopřísežníky, a co se ještě příčí zdravému učení 11 podle evangelia slávy požehnaného Boha, které mi bylo svěřeno. Kraličtí překládají „těm, kteříž lidi kradou“.

4. Desatero a řád každodenního života – nebudete unášet ani obelhávat a podvádět svého bližního. Řád každodenního života v takzvaném Zákoně svatosti Lv 17–26 můžeme do jisté míry považovat za výklad a rozvinutí příkazů desatera. Při jeho srovnání s desaterem se nám jistě vybaví Ježíšův výklad zákona.

Tvar תגנב׃ hebrejského slovesa גנב se vyskytuje v bibli pouze na třech místech a kromě výskytů ve dvou verzích desatera (Ex 20,15 לא תגנב׃ a Dt 5,19 ולא תגנב׃), je to ve verši pasáže z „řádu každodenního života“ Lv 19,11 לא תגנבו ולא־תכחשו ולא־תשקרו איש בעמיתו׃ (Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního.)

Jedná se o jeho užití v souvislosti s člověkem. Zde je velmi pravděpodobně namístě překládat slovo jako unášet. „Nebudete unášet ani obelhávat a podvádět svého bližního.“ Sloveso גנב se vyskytuje na dalších 18 místech a běžně se překládá jako krást, ale například v knize Jób je použito v souvislosti s unášením, uchvacováním. Jb 27,19 Boháč ulehne a už se nesebere, než rozevře oči, nebude tu. 20 Hrůzy ho dostihnou jako příval vod, vichřice ho zachvátí v noci, Jb 21,17–18 Jak náhle hasne kahan svévolníků a přicházejí na ně bědy! Bůh jim dá za úděl útrapy v svém hněvu, 18 jsou jak sláma ve větru a jako plevy uchvácené vichrem. Zajímavé je i místo z knihy 1. Královská 11,20, kde se objevuje sloveso dvakrát. CEP překládá: Tachpenesina sestra mu porodila syna Genubata a Tachpenes ho odchovala ve faraonově paláci. Genubat tedy žil ve faraonově paláci mezi faraonovými syny. Otrocký překlad by zněl: Tachpenes ho unesla do faraonova paláce. Genubat byl tedy unesen do faraonova paláce mezi faraonovy syny.



Některé verše, které jsem přiřadil k desátému přikázání by mohli být i u osmého. Je to tím, že zotročování a útisk se děje zpravidla za účelem hmotného prospěchu.

5. Smlouva a kletby – kdo svádí slepce z cesty? Smysl desatera je smlouva Boha s lidmi, které osvobodil z otroctví. Ustavuje společenství lidí, nad kterými visí kletba, pokud smlouvu nebudou plnit (Dt 29,11–14, Dt 27,26). Smlouva je uzavřena pod kletbou. Da 9,11 Celý Izrael přestoupil tvůj zákon a odchýlil se a neposlouchal tebe. Na nás je vylita kletba a zlořečení, jak je o tom psáno v zákoně Mojžíše, Božího služebníka, protože jsme proti tobě hřešili. Ga 3,13 Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě.‘ Pokud budeme považovat desatero za deklaraci smlouvy, mělo by tedy korespondovat s pasáží, které se říká dvanáct kleteb (Dt 27,15-26). K tomu budeme zase potřebovat tabulku.



Dvanáct kleteb se jeví jako starší text, který mohl být dokonce předlohou pro text či redakci desatera. A když věc obrátíme, můžeme ho zároveň považovat za výklad desatera. Jediná kletba, která by mohla korespondovat s osmým přikázáním je verš Dt 27,18 „Buď proklet, kdo svádí slepce z cesty.“ A všechen lid řekne: „Amen.“ Jakýkoli výklad tohoto verše je na hony vzdálený otázce majetku, evidentně se týká ovlivňování lidského osudu, zneužívání nevědomosti a slabosti bližního. K výkladu tohoto verše bychom nemuseli chodit daleko do minulosti, člověku se snadno vybaví naivní dívka, kterou gauner láká na práci modelky v cizině, kde ji prodá jako sexuální otrokyni.

Těchto pět argumentů by mělo dostatečně zpochybnit oprávněnost výkladu osmého přikázání jako krádeže majetku. Původní smysl přikázání se zatemnil pravděpodobně dobovým kontextem a z toho vyplývajícím přirozeným posunem významu pojmů. Původní kontext doby, ve které vznikalo desatero, mohou osvětlit následující dva body.

6. Kniha Jób a obraz spravedlivého. V knize Jób je nádherným způsobem vylíčen život spravedlivého člověka a ukazuje na ty nejcennější hodnoty starozákonní morálky.

Jób 29 11 Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil, a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě, 12 že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc, i sirotka, který neměl, kdo by pomohl. 13 Žehnání hynoucího se snášelo na mne a srdce vdovy jsem pohnul k plesání. 14 Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv; jak říza a turban bylo mi právo. 15 Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou, 16 ubožákům jsem byl otcem, spor neznámých jsem rozsuzoval, 17 bídákovi jsem však zvyrážel tesáky, ze zubů mu vyrval kořist.

Nejzávažnějším problémem, proti kterému Jób ve svém spravedlivém odhodlání musel čelit, byl zřejmě útisk a zotročování lidí.

7. Nejstarší dochovaný hebrejský text se týká ochrany slabých před útiskem. Dne 10. ledna 2010 zveřejnila univerzita v izraelské Hajfě, že její profesor Gershon Galil rozluštil text na keramickém střepu z Khirbet Qeiyafa v údolí Elah. Střep pochází z 10. století před n. l., z doby Davidova království, a jedná se o dosud nejstarší hebrejský text, který dokazuje, že biblické písemnictví je mnohem starší, než vědci v poslední době předpokládali. Zdroj

Nápis obsahuje předpisy, jak se mají lidé chovat k cizincům, otrokům, vdovám a sirotkům, které se nápadně podobají následujícím pasážím ze Starého zákona.

Izajáš 1,17 Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy. Žalm 72 1 Šalomounův. Bože, předej své soudy králi a svou spravedlnost královskému synu, 2 aby obhajoval tvůj lid spravedlivě a tvé ponížené podle práva. 3 Hory přinesou lidu pokoj a pahorky spravedlnost. 4 Zjedná právo poníženým z lidu, dá zvítězit synům ubožáka, zdeptá utlačovatele. 2. Mojžíšova 23,9 Nebudeš utlačovat hosta; víte přece, jak bývá hostu v duši, neboť jste byli hosty v egyptské zemi.

Transkripci naleznete v tiskové zprávě univerzity v Haifě (University of Haifa) z 10. ledna 2010.


Další zdroje
www.bibleserver.com
Biblické citáty, pokud není uveden jiný zdroj, pocházejí z Českého ekumenického překladu (CEP).