Nad Rozkrádáním státu

25. 09. 2012 | 11:08
Přečteno 26943 krát
Kniha Vladimíry Dvořákové Rozkrádání státu (Universum, 2012) je pokusem oživit veřejnou debatu o stavu a podobě našeho státu. Není to odborná kniha a nemá žádné odkazy pod čarou; je to psáno lehkým perem spíše novinářky, než profesorky. Předpokládám, že to leckdo autorce vyčte a označí knihu jako „povrchní“ nebo „neodbornou“ a dál se jí zabývat nebude. Já to naopak vítám a považuji za správné rozhodnutí. Nepočetní odborníci na otázky státu a práva totiž v této diskusi zjevně neuspěli; jejich názory se nepodařilo lidem přiblížit. Navíc jde o otázky tak vážné a týkající se opravdu všech, že je plně namístě, aby se do debaty zapojil daleko širší okruh diskutujících, než jenom akademičtí odborníci. Rozhodnutí udělat knihu populární a pro každého s sebou nese nevyhnutelnou daň ve zjednodušeních, ale myslím, že pro zahájení debaty je stručná a zjednodušená myšlenka možná podnětnější, než názor rozpracovaný na desítky stran.

I. Pravidla a procedury

První kapitola je asi ústřední myšlenkou knihy a odvíjí se od ní podstatná část všeho dalšího. Proto bude u tohoto bodu nutno setrvat déle. Vladimíra Dvořáková vychází z toho, že demokracie je systém, který má jasně dané neutrální procedury, jak řešit konflikty. Jinými slovy, pravidla musí být pevně daná předem a dodržována, nesmí být ohýbána dodatečně, aby se dospělo k žádoucímu výsledku. Tato chyba prochází našimi nejnovějšími dějinami téměř neustále, jak kniha dokládá.

Nepochopení významu právních procedur je trefou do černého a úplným středem našich potíží. Podle mne je důsledkem mylného a zastaralého chápání podstaty státního mechanismu, který vychází z francouzské revoluce. Model je založen na vůli lidu a jí volených zastupitelích, kteří zprostředkovaně tuto vůli lidu vykonávají. Předpokládá se, že „nejvyšší“ je parlament jakožto zákonodárná moc, přímo vycházející z výsledku voleb a tedy vůle lidu, a vše ostatní mu je podřízeno. Historický vzor suverénního Konventu při tom ve francouzské revoluci zkrachoval a revoluce skončila proměnou v diktaturu; nicméně i přes tento neúspěch se v modelu shlédli marxisté („všechna moc sovětům“). Jejich model byl opět mimořádně neúspěšný. Přesto nás zbytky tohoto uvažování stále provázejí. Nad vůlí lidu prý už nic jiného není; pokud se lid rozhodne, že nejdůležitější ze všeho je například momentální stabilita vlády, potom musí jít všechno ostatní stranou. Pokud je středem všeho vůle lidu, potom je v její prospěch občas nutno ohnout i procedury. To, čeho si všímá Vladimíra Dvořáková, je tedy vlastně logický důsledek neomezené víry ve vůli lidu.

Od počátku moderní demokracie existuje ale i konkurenční model státu. „Otcové zakladatelé“ v USA byli lidé věřící, plni veliké skepse k lidské povaze; očekávali, že uvnitř státního mechanismu budou lidé zkoušet moc zneužívat i v případě, že to budou třeba lidmi řádně zvolení zastupitelé. Není žádný člověk, kterému by bylo možno důvěřovat; jediné, na co lze spolehnout, jsou základní pravidla, tedy právě ty procedury. Přednost pravidel a procedur nad aktuálními zájmy je vlastně podstatou vlády práva – ne pod lidmi, ale pod právem. Ústava, jednou provždy „vytesaná do kamene“ může být jediným spolehlivým základem státního mechanismu. Z této litery základního zákona potom vyrůstá systém dělby tři reálných moci ve státě, zákonodárné, výkonné a soudní. Žádná z nich nesmí být hlavní a žádné není možno zcela důvěřovat, protože jsou omezené lidskou povahou. Jejich kontrolu lze zajistit jedině tím, že se tyto moci trvale hlídají navzájem ve věčném šachu. Dělba moci je v tomto konceptu tedy vlastně víc, než vůle lidu; kontrola a omezování moci je ústřední otázka státu na americký způsob. Přesně tam míří definice demokracie Vladimíry Dvořákové. Popsaný americký koncept tedy neuznává ani vůli lidu za plně suverénní a nedůvěřuje jí; vychází z toho, že i lid se mýlí, že podléhá náladám a je zkrátka omylný. Musí existovat způsob, jak kontrolovat i samotný lid; zejména v situaci, kdy například demokraticky odhlasuje porušení lidských práv menšiny. Učebnicová situace nastala, když místní parlamenty v USA v padesátých letech odhlasovaly – zcela v souladu s vůlí lidu – zákony proti černochům a Nejvyšší soud je zrušil. A federální vláda vyslala i ozbrojené jednotky, aby rozhodnutí soudu prosadily. Taková situace je ve „francouzském“ konceptu naprosto nepředstavitelná; lid je suverénní a je třeba ho respektovat bez ohledu na to, jakou šílenost si odhlasuje.

K definici Vladimíry Dvořákové je ovšem třeba oponovat, že naznačený koncept, postavený na vládě práva, dělbě moci a neustálé kontrole všech složek státního mechanismu navzájem, není zcela bezhodnotový a neutrální. Hodnotami jsou totiž právě ty základní principy ústavy, kterým mají všichni státní úředníci sloužit a které mají neustále uvádět do praxe. Kdykoli dostane úředník možnost rozhodovat mezi řešení, které omezuje základní práva a řešením, které je podporuje, má volit to druhé. To platí samozřejmě i pro zákonodárce; jedině tak, že neustále posiluje základní práva jednotlivců, dělbu moci a jiné základní principy, postupuje v „duchu ústavy“. A tento jasný směr je reálně vynucován jednou z mocí – Nejvyšším soudem, který má právo protiústavní řešení zrušit. Podstatné je, že těmi hodnotami nemohou být žádné aktuální zájmy skupiny lidí nebo nějaké složky moci. To platí, i kdyby to byl cíl třeba aktuálně prospěšný, jako třeba udržení stability konkrétní vlády, snížení národního dluhu nebo vybudování dálnice. Mohou to být jen a výhradně hodnoty, které mají váhu nejvyššího zákona, tedy ústavy.

Ukazuje se, že ač máme – jako ostatně skoro všechny moderní státy – dělbu moci v Ústavě, málokdo toto ustanovení správně chápe a málokterý politik ho respektuje.

Je asi také třeba zdůraznit – což kniha také neučinila – že demokracie bývá často chápána jako přirozený stav věcí, něco, k čemu vývoj jaksi objektivně a samovolně dospěje. Když to všechno necháte být volné ruce trhu, vznikne demokracie.
Nic není vzdálenějšího pravdě. Demokracie je docela složitý vynález, uměle zkonstruovaný, plný velmi nesourodých a někdy i nečekaných prvků, ke kterému se dospělo po stovkách let pokusů a omylů. Přirozený je ve stejném smyslu, jako zahrádka nebo park; sice funguje většinou sám, ale každý jeho majitel ví, že ho naprosto nemůže nechat být; občas musí posekat trávník, prořezat stromy, zahubit všudypřítomný plevel. Což je, po dvaceti letech fungování státu, možná právě aktuální okamžik.

II. Důsledky nerespektování dělby moci a vlády práva

Takto nerespektované a nepochopené postavení politiků, kteří by měli být jen konkrétní složkou moci a mají právem vymezené úkoly a kompetence – a žádné jiné – je vlastně předmětem celého zbytku první části knihy. Otázka skládání účtů, čili nevyhnutelné odpovědnosti politika za to, co dělá, z takového pojetí jasně vyplývá. Politik není suverén, diktátor, pán, nýbrž člověk, pověřený určitým konkrétním úkolem. Stejně tak z tohoto postavení vyplývá nutnosti dělat kompromisy; parlament i vláda musí respektovat celou řadu daností, v čele s ústavou. Není ani místo na chápání ostatních jako nepřátel; takto se demokratický politik daleko nedostane, protože zjistí, že „nepřátel“ má nesčíslné množství.

Nemá asi smysl procházet jednotlivá pozorování v knize detailně, když jsou vesměs zcela správná a přesná. Snad jen k ideologiím; ve skutečnosti se koncepty ideologií ve vyspělém Západním světě k sobě velice přiblížily. Rozhodně není pravda, že existuje nějaký odvěký boj „pravice“ a „levice“, vedený málem existenčním způsobem. U nás jsou prezentovány teoretické základy všech směrů velmi tendenčním způsobem, který je buď delší dobu překonán. To je případ „odborářské“ varianty sociální demokracie, která vypadá jak z dob První republiky, nebo „laissez-faire“ liberalismus, který se dost drasticky liší od toho, co skutečně psal F. A. Hayek (jeho knihy jsou přinejmenším z poloviny právnické a hájí význam řádu společnosti). Dnešní západní liberálové si neváhají vypůjčovat nápady od konzervativců a dnešní levice (Tony Blair) zase zcela vědomě přebírá některé liberální koncepty. Rozhodně to nejsou smrtelní nepřátelé či tábory fotbalových fanoušků, ale prostě koncepty řešení otázek, které jsou otevřené a které se vyvíjejí.

Na druhé straně, konkurence politických stran – a vpravdě „volný trh myšlenek“ – je něco, co k životu funkční demokracie nevyhnutelně patří. Monopolizace toho „jedině správného“ názoru na vývoj společnosti je myšlenková smrt a cesta ke skleróze.

A stejně smrtelná je „dohoda všech se všemi“ – to může vést rovněž jedině k zakonzervování momentálního stavu vývoje a ustrnutí dalších myšlenek. Poukázal bych na nedávný případ na londýnské olympiádě, kdy se čínské a korejské badmintonistky na obou stranách snažily prohrát zápas, protože to pro ně bylo v turnaji výhodné. V zásadě žádné pravidlo nenařizuje hrát naplno jako o život, a nikomu nelze zakázat prohrát zápas. A přece – olympijský výbor měl pro jejich nápad pramalé pochopení a z her je vyloučil. Správně pochopil, že takové taktizování maří samotnou podstatu sportu.

Proto bych hodnotil daleko přísněji než Vladimíra Dvořáková opoziční smlouvu. Stav, kdy se obě přirozeně soupeřící strany dohodnou na vládě, může být vynucen volebním patem, kdy prostě nikdo nezvítězil dostatečně. Takový stav se ovšem nazývá velká koalice a je to standardní politický nástroj. Stav, kdy jedna ze stran dobrovolně ustoupí a nechá druhé vládu s tím, že za to vyobchoduje různá místa a výhody, je daleko podivnější a nepřirozenější, právě podobný tomu, když se sportovec snaží úmyslně prohrát. Velmi často to bývá spojeno s korupcí a podvody, ve sportu i v politice. Výsledek je, že občané vlastně ztrácejí na situaci vliv - ať volí, co chtějí, vládnout bude ta samá skupina politiků. Systém opoziční smlouvy obsahuje vědomou lež a manipulaci se slovy; ODS nebyla strana v opozici, ale strana fakticky podporující vládu, podílející se na všech finančních výhodách vládnutí, aniž by za to nesla odpovědnost.

Nejen to. Pokud jsme definovali systém dělby moci jako systém jakéhosi trvalého souboje různých mocí, které se kontrolují a drží v šachu, potom k této kontrole patří i kontrola vlády opozicí. Opozice velmi přirozeně sleduje, co dělá vláda, a jako první spustí povyk, kdykoli se jeví nějaké rozhodnutí nečisté. Ve stavu opoziční smlouvy je tato kontrola jaksi „trvale vypnutá“. Nepochopení tohoto problému byla i setrvalá potíž První republiky, která fakticky fungovala v podobně nešťastném systému „pětky“, kde se vše tvořilo dohodou pěti hlavních stran. Byl to systém velmi podobný opoziční smlouvě. Málokoho potom překvapí, že i První republika trpěla setrvalou korupcí a aférami politiků.

Další část tohoto třídilného textu vyjde příští týden

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy