Premiér Bohuslav Sobotka opět svolává na červen mimořádné jednání Rady pro Evropské strukturální a investiční fondy, protože není spokojen s tempem „čerpání“ evropských peněz. To květnové nebylo usnášeníschopné, protože chyběli dokonce i ti ministři, co mají EU fondy přímo na starosti.

V únoru jsem panu premiérovi opakovaně psal, že úspěšně čerpat znamená nikoli utratit co nejvíce peněz, ale naplňovat cíle kohezní politiky, a v tom že Česká republika opakovaně a naplno selhává, protože stav postižených regionů, Ústeckého kraje zejména, je i po tzv. „vyčerpání“ evropských dotací v celkovém kontextu nakonec ještě horší, než byl před tímto hurá čerpáním.

Mnozí ekonomové už léta upozorňují na to, že četné dotace poškozují v důsledku ekonomiku a v zásadě mnohému dlouhodobě moc nepomohly. Často korumpují, zavazují, narušují hospodářskou soutěž atd., vedou k nesmyslným projektům.

To, že úspěch měříme jen tím, kolik čerpáme z evropských peněz, je úplně zcestný. Jsou to naše a nám odebrané peníze, se kterými bychom jinak bedlivě hospodařili. Jejich „zevropštěním“ se s nimi ale zachází jako s něčím, co nemá žádnou hodnotu. Už jde jen o to, utratit jich co nejvíc, a tím se měří úspěch.

Přesto, kdyby čeští úředníci a politici nevytvořili pro využití těchto evropských peněz tak extrémně složité a neprůhledné podmínky, asi bychom se shodli alespoň na tom, že by mělo smysl investovat je do nevýdělečných, potřebných a výrazně podfinancovaných oblastí, jako je veřejná infrastruktura, kulturní památky, věda, výzkum, ale i zdravotnictví a školství.

V Čechách se ale evropské dotace už dost zvrhly. Tam, kde je potřeba nastavit funkční systémy, které by byly dlouhodobě provozuschopné a stabilní, záplatují se potřeby krátkodobými a jednorázovými projekty, kterými se zamíří tu na Romy, tu na sociální potřeby, tu na školení, na výchovu, na boj proti korupci, na inkluzi, na asistenty kdečeho a kdekoho atd.

Pro složité a stále měněné podmínky, pro enormní smluvní závazky, pro nejisté a nevyzpytatelné právní prostředí a všechna rizika spojená s přidělením dotace, pak takový projekt spolkne až 70 % svého rozpočtu na svou vlastní administrativu – na vedoucího projektu, manažera projektu, finančního manažera, koordinátora projektu, asistenta projektu, realizaci výběrových řízení…

Na druhé straně projektu pak stojí státní úředníci a koordinátoři a kontroloři a radové a tyto dvě byrokratické skupiny se vyčerpávají papírovou válkou při protichůdných interpretacích nekonečně složitých pravidel. A promrhávají tak nad projekty svůj život a naše peníze a energii těch, kteří v dobrém úmyslu toto vše podstoupili, aby něco reálného vytvořili, vybudovali, postavili. Mezi nimi pak stojí jako osiřelá popelka cílová skupina, jejíž problémy by měl takový projekt řešit, na kterou zbyde jen pár procent času a peněz z projektového rozpočtu.

A když pak takový projekt za mnoho milionů, z něhož čerpají mzdy hory manažerů a který kontrolují za peníze z technické pomoci hory úředníků, za 1 až 3 roky skončí, cílová skupina je na tom stejně jako před projektem nebo ještě hůř.

Funkční systém není nastavený žádný a úředníci a manažeři čekají na další dotace a další projekt. A když nepřijdou? Celý domeček se zhroutí jako z karet.

Proto za těchto podmínek nepodporuji, a zejména ne masivně, projektové financování neinvestičních záměrů. Přednost musí mít koncepční přístupy, protože dlouhodobé provozní věci se nemohou nastavovat skrze EU fondy.

Pokud není ochota zavádět stabilní systémy jinak než prostřednictvím dotací, není vůle k zjednodušení podmínek pro využívání fondů a zredukování oblastí podpory a pravidel a tím i množství zbytečných úředníků, pak než demontovat společnost takto nezvládnutými dotacemi je raději zrušme a problémové regiony a potřebné oblasti podporujme jinak, dlouhodobě přes samosprávy či např. cílenými pobídkami a lokálními daňovými úlevami.


Váš senátor

Zbyněk Linhart