Naše počínání má mít racionální a realistické základy. Přehnaná aktivita udělá často víc škody, než užitku.

Jedna taková zvláštně zabarvená iniciativa se projevuje v neúměrném, odtažitém a stupňujícím se tlaku na snižování emisních limitů. Řešíme to nejen v rámci Evropské unie už dlouhá léta, chlubíme se, že jsme celosvětovým lídrem, přijímáme jeden energetický balíček za druhým, tisíce úředníků a odborníků létají po celém světě na konference a panely k nízkoemisní ekonomice, vše začínáme přepočítávat na emisní limity podle toho, jestli za 100 let stoupne teplota planety o 2 stupně nebo o 1,9 stupně – jako bychom to byli schopni odhadnout. Drahé a složité výpočty, modely. A pak připravujeme strategie, koncepce, akční plány na další a další snižování emisí do roku 2020, 2030… Ani úlety s pojetím fotovoltaiky „po česku“ a podobně nás neodradí. A ani skandály automobilek s emisemi automobilů (nejvíce to zatím odskákal Volkswagen), které byly těmito přísnými limity donuceny k tomu, že udávaly nižší emise, než byly ve skutečnosti, nebrání tvorbě dalších těžko splnitelných předpisů a norem, spojených s obrovskými náklady a vedoucí ke snižující se globální konkurenceschopnosti evropského průmyslu, energetiky a potažmo i rozumného pokroku.

Nejvíce se absurdnost honu za emisními limity projevuje právě u automobilového průmyslu. Ačkoli se u osobních vozů uvádí, že se na celkovém podílu světové produkce emisí CO2 podílí jen 0,2 %, tedy mají zanedbatelný dopad na celkový stav, zpřísňují se emisní normy motorů podle odborníků téměř k popírání fyzikálních zákonů. Tyto normy nutí automobilky, vedle „podvodů“, zejména k dalším neúměrným investicím, které se pochopitelně projevují v koncové ceně automobilů. Naše země se chlubí, že je dlouhodobě automobilovou velmocí. K čemu to ale reálně vede a co to běžnému člověku přináší, když ve výsledku u nás průměrné stáří aut překračuje 15 let, protože velká část lidí prostě nemá ani na dnešní obyčejné „bezemisní“ auto? Bezemisní v uvozovkách, protože i pro novou „modlu“ – elektromobil, se musí elektřina někde vyrobit s emisním dopadem na životní prostředí atp.

A situace je mnoho a mnoho let v zásadě stejná. Na vše musíme mít předpis, který je často mimo ekonomickou realitu. Hlavně nepoužívat hlavu.

Tím nechci říct, že nemáme myslet a jednat inovativně a šetrně k životnímu prostředí. Právě naopak. Nesmíme přitom ale být odtržení od reality a spoutaní ve stále větší houšti nesplnitelných předpisů a být pod vlivem bezbřehé zelené ideologie. Často jde totiž, stejně jako v mnoha jiných případech, o ohromné množství, tak či tak, peněz z našich daní, o moc a hezké téma.

„Takže kupředu…! Ale opatrně!“, jak říká jeden můj kolega.

Globální klima se mění, samozřejmě. Nejen posledních 200 let, kdy se zřejmě projevuje zásadnějším způsobem vliv člověka. Jen za posledních deset tisíc let docházelo k rychlým zvratům klimatu a z výzkumů je patrné, že i globální teplota již byla i výrazně vyšší, ale i výrazně nižší a změny často přicházely relativně skokově. Příroda si prostě dělá už miliony let, co chce, a během té chvilky, co si tu můžeme pobýt, chraňme životní prostředí s takovými cíli, které nejsou ani alibi, ani chimérou.