Naprostá většina toho, co víme o světě, je z médií. Možná to zní jako odvážné tvrzení, ale zkuste si to představit. Pravděpodobně víte, kdo je americký prezident, víte, kdy začala druhá světová válka, nebo víte, jak vypadala britská královská svatba.

Přitom jste k takovému poznání vůbec nepotřebovali přímou osobní zkušenost. Nemuseli jste se osobně setkat s Donaldem Trumpem, abyste měli představu o tom, jaký je. Nemusíte být válečnými pamětníky nebo se účastnit obřadu Kate a Williama, abyste měli povědomí o těchto událostech. Tak odkud o tom všem víte? Z médií! Z knih, novin, časopisů, rádia, televize, internetu nebo sociálních sítí. A o to tu jde. Média mají opravdu zásadní vliv na to, co víme o světě a jak ho vnímáme.

Proto nutně potřebujeme seriózní žurnalistiku, která nám bude věrohodně zprostředkovávat společenský a politický rozměr světa kolem nás. Takovou, která postupuje podle pravidel zaručujících přibližování se objektivitě. Ano, záměrně říkám “přibližování se”. Protože samozřejmě neexistuje žádná zastřešující objektivní pravda. Existují ale způsoby, jak pracovat s informacemi důvěryhodně. Novináři mohou ověřovat svá zjištění z více zdrojů, dávat vyvážený prostor pro vyjádření různým aktérům nebo zasazovat svá témata do širších souvislostí.

Žurnalistika má přízvisko “watchdog of democracy”, strážní pes demokracie. Tak to má být. My politici máme být podrobováni kritice. Jen ať nám novináři předkládají naše pochybení a selhání, my už to nějak přežijeme, protože je to součást naší práce. Od toho tu jsme, abychom obhájili a vysvětlili své kroky.

Jenže žijeme také v době dezinformací a fake news, v době rozplývání reality. O to víc ale musíme všichni bez ohledu na své osobní zájmy bránit slušnou novinařinu a společně odsoudit manipulace, lži a nepravdy, protože ty se seriózní žurnalistikou sloužící demokracii nemají nic společného. Demokracie je totiž o možnosti volby. A demokracie, možnost rozhodovat se, dává smysl pouze v kvalitně informované společnosti.