Na tom kopci stával kříž, ještě po Němcích, říkala mi tehdy. Nad střechami Ryžoviště rostly jen kopce, čekající louky, nikde nic, ani kříž, ani těch elektrických stožárů v Nízkém Jeseníku moc netrčí.

Vesnice jsou tady schované v údolích a daleko od sebe. Někdy od obzoru k obzoru není lidské stopy. Vždyť právě kvůli tomu nám sem ti Pražáci jezdí, říkala.

Kříž po předcích, ze kterých nepocházíme, rozpůlil v sedmdesátých letech blesk. Loni lidé z vesnice na křižovatce dávných cest vztyčili na stejném místě kříž nový. Dřevěný, dvanáct metrů vysoký, je vidět odevšad.

Je u něj napsáno: „Naše srdce je neklidné a pro oddech v klidu má pro tebe poutníku sloužit tento kříž, zvláště v mlze a drsných zimních měsících.“





Jenže vichry v tom kraji vanou odpradávna silně. Prý přinesou další bouři. Kříž mají zastínit nové stavby, desetkrát vyšší, proti bleskům odolné. Silnice k elektrárnám, nové chodníky, nové silnice, beton za beton. Obec dostane miliony, český lid kapku peprmintové zelené, která je teď v módě a po které bolí hlava. V pusté krajině Nízkého Jeseníku jich mají být desítky, některé už stojí.

Vždyť tu u nás v tom našem zapomenutém kraji nemáme nic a nemáme z čeho žít, říkají ti, kteří jsou pro. A chtějí zničit to, co ve skutečnosti mají a z čeho lze žít.

Lidé mají vzhlížet k novým křížům, hlučným a pokřiveným. Najdou u nich klid a oddech v drsných časech?






(autor foto č. 1: Obec Ryžoviště, autor fotomontáže č. 2: Antonín Králík)