Z dílny KSČM je ve sněmovně návrh na zdanění náhrad za nevydaný majetek podle zákona o zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Podle komunistů by do budoucna měly být zdaněny vyplacené náhrady.

Sám jsem měl a mám jiný názor, jak by měl být vztah mezi státem a církvemi upraven. V roce 2007 jsem svou komplexní představu publikoval v MfDnes v textu: „Nebojme se začít.“

Ve své konstrukci uvádím pravidlo, že za nevydaný majetek stát nevyplácí církvím a náboženským společnostem žádnou finanční náhradu, ale že bude pokračovat závazek státu přispívat na udržování historického nemovitého majetku, který církve držely. Závazek státu byl v zákoně z roku 1949, který stanovil, že „na mimořádné věcné náklady poskytne stát v odůvodněných případech zvláštní pomoc“. Tento závazek v nové úpravě již není.

Udržování kostelů a dalších církevních staveb je součástí péče o kulturní dědictví naší země. Závazek veřejné moci a církve starat se o kulturní dědictví dává větší jistotu celé společnosti. Vede stát a církve nebo náboženské společnosti ke kooperativnímu vztahu. Není možné utáhnout „kohoutky“ finanční podpory se slovy: „Máte restituce, tak se starejte.“ Stejně není možné, aby církve nebo náboženské společnosti získané prostředky „odklonily“ na jiné cíle.

Katolická církev musí udržovat kostely, a těch je jako bychom byli době Rakouska-Uherska, kdy se drtivá většina obyvatelstva aktivně účastnila života církve. A dnes je aktivních věřících žalostně málo, zejména v Sudetech. Počet církevních staveb zůstal stejný. Stát, kraje, obce nejsou připraveny přebírat historické budovy do své odpovědnosti, očekávajíce, že se církev postará. A co jiného církvi zbývá než se starat o kostely, do kterých chodí jen několik věřících.

Například v plzeňské diecézi chodí pravidelně na bohoslužby asi 10.000 lidí a diecéze spravuje 350 kostelů. To je jeden kostel na 29 věřících.

Kulturně, architektonicky kostely a jiné církevní stavby jsou nejen pro věřící, ale pro všechny.

Právní úprava narovnání dopadla jinak, než bych sám vítal. Za nevydaný majetek se vyplácí náhrada. Šťastné to není, ale beru to. Je to řešení, které nakonec zejména na katolickou církev dopadne jako těžké břemeno.

Je možné se lišit názorem, zda vyplácená náhrada odpovídá ceně za nevydaný majetek. Na výši náhrady není a nebude nikdy shoda. Pro komunisty jakákoliv náhrada je „nepřiměřeně“ vysoká.

Přesto podle mého názoru zdanění podle představy českých komunistů není možné, pokud je Česká republika právním státem.

Za prvé celý zákon, včetně vyplácené náhrady, byl posouzen ústavním soudem a ten ve svém nálezu 29.5.2013 rozhodl, že zákon není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud se zabýval i otázkou vyplácené náhrady. Jeho nález zavazuje všechny orgány a osoby, i komunisty.

Za druhé podle zákona byla uzavřena smlouva mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, ve které má stát postavení dlužníka a církev nebo náboženská společnost postavení věřitele. Ze smlouvy je jasné kolik stát církvím a náboženským společnostem dluží.

Je tedy v rozporu s principy právního státu, aby stát – dlužník – sám sobě „zdaněním“ snížil výši svého dluhu a nevyplatil věřiteli co mu dluží. Každý dlužník má svůj dluh splnit řádně a včas. Žádný dlužník si sám nemůže změnit výši svého dluhu. Věřitel má právo na své plnění v dohodnuté výši.

Zákon dále v tomto případě vylučuje možnost započtení vzájemných pohledávek, vylučuje použití proti výplatě uplatnit výkon rozhodnutí nebo exekuce.

V právním státu platí, že se smlouvy dodržují. Smluvní strany se sice mohou dohodnout na změně svých závazků, ale jedna strana nemůže vnutit změnu závazku vůči smluvnímu partnerovi proti jeho vůli.

Tak mám za to, že návrh je třeba zamítnout, i když nebude nikdy shoda na tom, kolik by bylo „spravedlivé“ vyplatit.