Zákon Ústavní soudu § 97 odstavec 1 stanoví, že Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. g) Ústavy na základě žaloby Senátu rozhoduje, zda se President republiky dopustil velezrady nebo hrubého porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku.

Jednání presidenta je po novele ústavním zákonem č. 71/2012 Sb., jímž se zavádí přímá volba presidenta, vytčeno v čl. 65 Ústavy, podle nějž Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti presidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání presidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že president republiky ztrácí presidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.

Žalobu je možné podat proti presidentu republiky v době trvání jeho úřadu. Nález ústavního soudu, vyhoví-li návrhu, tedy obsahuje dva výroky společným důsledkem:

a) president republiky ztrácí presidentský úřad, a
b) president republiky ztrácí způsobilost jej znovu nabýt.
c) nárok na presidentský plat a další požitky po skončení výkonu funkce podle zvláštního zákona mu nenáleží. (§104 zákona o Ústavním soudu)

Má taková žaloba dnes smysl?

Ano, má, a zásadní. Ačkoli se volební období presidenta republiky chýlí ke svému konci a ačkoli je možné, že skončí dříve, než Ústavní soud rozhodne ve věci samé. Ústava totiž stanoví, že nikdo nemůže být zvolen presidentem více než dvakrát za sebou. Kdyby se ovšem nově zvolený president republiky - třeba hned první den po složení slibu, kterým se ujímá úřadu (čl. 55 Ústavy) - svého například úřadu vzdal do rukou předsedy Poslanecké sněmovny (čl. 61 Ústavy) nebo zemřel-li by, mohl by stávající president republiky znovu kandidovat a být do úřadu volen.

Pouze nález Ústavní soudu ve věci žaloby proti presidentu brání tomu, koho se nález týká, nabýt znovu presidentský úřad. Pokud Ústavní soud nerozhodne, nelze vyloučit možnost, že president republiky, který spáchá velezradu nebo který se dopustí hrubého porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku bude znovu zvolen.

Není bez významu ani ustanovení § 104 zákona o Ústavní soudu: „Jakmile byl nález, kterým bylo ústavní žalobě vyhověno, vyhlášen podle § 56, ztrácí prezident republiky prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt. Nárok na prezidentský plat a další požitky po skončení výkonu funkce podle zvláštního zákona mu nenáleží.“

Podotýkám nadto, že Ústava zároveň paradoxně stanoví, že presidentem republiky může být zvolen občan, který je volitelný do Senátu (čl. 57). Nepočítá s možností, že by se rozhodl kandidovat občan, kterému by Ústavní soud svým nálezem způsobilost znovu úřad presidenta republiky nabýt.

Pro toto řízení platí ustanovení § 108 zákona u Ústavním soudu, podle kterého pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení o ústavní žalobě přiměřeně ustanovení trestního řádu o řízení před soudem.

Účelu trestního řízení (§ 1 trestního řádu) je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby
• trestné činy byly náležitě zjištěny a
• jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.

Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti,
• k předcházení a zamezování trestné činnosti,
• k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti.

Je nutné, aby Ústavní soud rozhodl i s ohledem na budoucnost, aby nikdy žádná podobná amnestie nebyla udělena.

Paradoxně není vyloučeno, aby bývalý president republiky bez ohledu na odsuzující nález Ústavního soudu kandidaturu znovu přijal (kdyby byl navržen jiným občanem České republiky, který dosáhl věku 18 let a podpořila-li by jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany České republiky oprávněnými volit atp.). Třeba by chtěl přijetím kandidatury protestovat proti nálezu Ústavního soudu, kterým byl odsouzen pro jednání podle čl. 65 Ústavy, konstatujíc, že nález ústavního soudu je v rozporu s obecnými ústavními principy. Kandidatuře takového typu a volbě zřejmě nelze zabránit.

Nález Ústavního soudu brání převzetí úřadu, protože vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl.89). To je další důvod pro vydání nálezu Ústavního soudu.

Podpůrně

Žaloba má tedy právní, nejen politický význam i těsně před koncem presidentského úřadu.

Jaký typ jednání může být žalován?

Rozhodnutí presidenta republiky o amnestii se vydává podle čl. 63 Ústavy.

Rozhodnutí presidenta republiky o amnestii vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jejího, jím pověřeného, člena.

Za rozhodnutí presidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jejího jím pověřeného člena, odpovídá vláda. (Čl. 63 odst. 3 a 4 Ústavy). Jak je to s odpovědností presidenta přesně?

Vláda sama nese ve sboru politickou a ústavní odpovědnost za rozhodnutí presidenta republiky vůči Poslanecké sněmovně. (čl. 68 odst. 1 Ústavy). Politicky pak nese odpovědnost vůči občanům.

Konstrukce ústavní odpovědnosti vlády jako vrcholného orgánu výkonné moci doplňuje ustanovení čl. 54 Ústavy, který stanoví: president republiky není z výkonu své funkce odpovědný. To je bezpochyby míněno jako ústavní odpovědnost. (Politickou odpovědnost nese bezpečně, neboť úřad presidenta republiky je úřadem na výsost politickým.)

President odpověden být musí. Pokud by se vylučovala vůbec jakákoliv odpovědnost presidenta, nemohl by se proti ústavě provinit nikdy.

Žaloba
Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.“

President tímto svým rozhodnutím porušuje principy právního státu. Z podstaty platí, že podle principů právního státu nikdo, bez ohledu na své postavení, není postaven nad zákon. Nikdo nemůže vzít spravedlnost do svých rukou. Nikdo nemůže svým rozhodnutím nahradit soudní moc a postavit se nad ní. Takovým jednáním se vážně zasahuje do ochrany práv a svobod jedinců a popírá se dělba moci mezi moc výkonnou, zákonodárnou a soudní.

Legitimní amnestie

Jaký je smyslem amnestie v našem století? Jistě nejde o výsadu hlavy státu; nejsme monarchií minulých věků. Přesto amnestie jako kolektivní prominutí trestu a zastavení trestního stíhání smysl má. Moderní evropský stát má respektovat důsledné oddělení mocí výkonné, zákonodární a soudní. Každá amnestie toto dělení nabourává. Proto lze amnestii využít jen k řešení zásadních celospolečenských problémů a pouze ve zcela zvláštních případech.

Nejinak je možné využít institut amnestie při řešení jiných společenských problémů.

Uvedu příklad. Amnestie se může použít v případě vyloučení trestního postihu neoprávněných držitelů střelných zbraní. Stát může udělit amnestii těm, kdo svou zbraň nahlásí a odevzdají ji. Smyslem je snížit počet nezákonně držených zbraní v rukách obyvatelstva. Čas od času je to vhodné a prospěšné.

Další příklad: Stát může prominout náklady za trestní řízení u odsouzených, od kterých stejně již nikdy nic nevymůže, nebo kdy náklady na vymáhání jsou vyšší, než jsou vymáhané částky. Formálně má státní rozpočet ve svých příjmech fiktivní částku – pohledávku, kterou již nikdy nezíská. Amnestií příjmovou část rozpočtu získá skutečnou podobu a umožní mnoha občanům vrátit se do zaměstnání a mít řádný pracovní příjem, jenž by byl jinak zabavován.

České amnestie

Amnestie prosincová 1989

Mezi mezníky společenského vývoje patřila dozajista amnestie presidenta republiky ze dne 8. prosince 1989. Tehdy docházelo k zásadní změně společenského zřízení. Mnoho lidí tehdy bylo uvězněno pro trestné činy, které mohly být stíhány jen v totalitním státě. Je správné, že se tzv. prosincová amnestie týkala zejména těchto trestných činů (trestné činy zneužívání náboženské funkce, opuštění republiky, hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele, nedovolené podnikání a další typicky „socialistické“ trestné činy, atp.), (Rozhodnutí presidenta republiky č. 150/1989 Sb.)

Amnestie lednová 1990

Následná amnestie 1. ledna 1990 na druhou stranu vylučovala propuštění odsouzených za závažné trestné činy jako zneužívání pravomoci veřejného činitele, obecného ohrožení, vraždy, loupeže, znásilnění, pohlavní zneužívání. Vyloučeni byli rovněž tzv. zvlášť nebezpeční recidivisté. Amnestie se týkala pouze méně závažných trestných činů. Tito odsouzení proto zůstali ve výkonu trestu odnětí svobody. (Sbírka zákonů částka 1, vydána 2. ledna 1990)

Amnestie k vzniku Česká republiky 1993

Amnestie z roku 1993 nesla zrovna tak význam zásadní společenské změny. Zaniklo Československo a vznikla samostatná Česká republika. Amnestie se také v zásadě týkala nedbalostních trestných činů s horní hranicí tři roky a u úmyslných trestných činů s horní hranicí dva roky odnětí svobody. (rozhodnutí presidenta republiky č. 56/1993 Sb.)


Všem příkladům je jedno společné: president se nestaví nad moc soudní, nikdy neumožní pachatelům nejzávažnější trestné činnosti uniknout spravedlnosti. Nikdy nevezme hromadně poškozeným příležitost domoci se práva.

Ovšem dnes o žádnou zásadní společenskou změnu ani otázku nejde. Tedy pokud za takovou skutečnost nepovažuje stávající president republiky skončení svého funkčního období.

O co v amnestii jít nesmí?

Amnestií z 1. ledna 2013 se president republiky staví nad zákon. To je porušení podstaty právního státu. Opakuji: amnestií nemůže president republiky postavit sebe sama nad soudy a další orgány činné v trestním řízení a nemůže popřít dělbu moci, nesmí svévolně omilostnit pachatele nejzávažnější trestné činnosti. Nemůže fakticky zabránit poškozeným domoci se svých práv.

Náprava věcí se má dít při respektování soudní moci. Podle Ústavy vykonávají soudní moc jménem republiky nezávislé soudy a soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat (čl. 81 a 82 Ústavy). Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 Listiny základních práv a svobod).

Amnestie nemá být projevem autonomie vůle jedince. Nepohybujeme se v oblasti soukromého práva. Naopak, jde o oblast práva ústavního. Jde o rozhodnutí, o ústavní úkon presidenta republiky, hlavy státu. Jde o výkon svěřené ústavní funkce, se kterou jako se svěřenou musí rovněž nakládat.

Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní (čl. 2 odst. 1 Ústavy), tedy i prostřednictvím výkonu úřadu presidenta republiky, jako součásti moci výkonné. I pro presidenta republiky platí, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listina základních práv a svobod). To je brzda proti svévolnému nakládání s ústavním pořádkem.

Zájmem státu má být potrestat pachatele trestných činů. Národním zájmem naší vlasti nemůže být netrestat pachatele nejzávažnější trestné činnosti.

Jak potom vysvětlit před vánoční návraty osob, na něž se amnestie měla stahovat, jež se dobrovolně nechávaly zatknout? Ty si tak zajistili beztrestnost. Jakoby podsvětí vědělo víc, než by mělo.

President republiky není soukromá osoba, je nositelem výkonné moci ve státu. Nemůže svým úřadem volně nakládat, jako by mu patřil, jakoby záleželo jen na jeho soukromé vůli. Nic na tom nemění, že formálně by mohl svým rozhodnutím mohl propustit všechny vězně a zastavit každé trestní řízení. Takto formalisticky pojatý přístup je krajně nebezpečný.

Právní kvalifikace jednání presidenta a vlády.

President svým svévolným jednáním hrubě porušuje ústavní pořádek. Má proto být žalován podle článku 65 Ústavy. Ústavní soud má vyslovit, že ztrácí svůj úřad a způsobilost jej nabýt zrovna tak. (Nenese však trestní odpovědnost.)

Vláda nese především politickou odpovědnost. Případná trestní odpovědnost jejích členů není vyloučena.

Kdo by měl konat?

Členové Parlamentu pouze mluví, namísto aby jednali. Žalobu má podat Senát se souhlasem Sněmovny. Musí ji podat dříve, než skončí president republiky v úřadě, tj. před 7. březnem 2013. Důležité je žalobu podat alespoň v základní podobě. Návrh se pak může doplnit a propracovat (užijí ustanovení o trestním řízení obdobně).

Připomínám, že k přijetí návrhu ústavní žaloby Senátem je třeba souhlasu třípětinové většiny přítomných senátorů. K přijetí souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním ústavní žaloby je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců; nevysloví-li Poslanecká sněmovna souhlas do tří měsíců ode dne, kdy o něj Senát požádal, platí, že souhlas nebyl dán. (Čl. 65 odst. 3 Ústavy).

Apel k moci zákonodárné

Bohužel říkám dopředu, že případným zrušením rozhodnutí o amnestii se nenapraví křivdy. Amnestovaní se do vězení a před soud nevrátí. Rozhodnutí nemůže působit zpětně.

Lze ale vést aktéry k odpovědnosti za to, že porušili princip právního státu. Porušili Ústavu, v jejíž preambuli my, občané prohlašujeme, že jsme odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu. Není možné, aby nám v tom bránili president republiky a předseda Vlády.

Vyzývám poslance a senátory, aby poctivě vykonávali svou úlohu strážců ústavnosti. Jak vážně míní svůj slib, když prohlašují: Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí? (čl. 23 Ústavy).

Návrh má být v Senátu podán už jen proto, aby národ pro své dějiny přesně věděl, jak se ten který poslanec a senátor zachová. Věřím, že se najde potřebná většina statečných.

Cyril Svoboda