Jak jste se už možná dočetli ve zprávách, stát uzavřel smlouvu s majitelem vepřína v Letech u Písku, který stojí na místě koncentračního tábora pro Romy. Po dvou desetiletích se tak věc povedlo dovést v tomto stádiu do konce.

Stát za budovy a pozemky vepřína v Letech zaplatí 450,8 milionu korun a dalších asi 120 milionů korun se odhaduje jako náklady na úpravy areálu a vybudování pietního místa.
Věc vyvolala kladné i záporné reakce. Protože jsem dostal dotazy, které se týkají minulosti tábora a českého podílu na jeho provozu, dovolím si je připomenout.
Tábor byl zřízen nařízením ministra vnitra protektorátní vlády Josefa Ježka ze dne 15. července 1940. Navazovalo to na vládní nařízení č. 72 o kárných pracovních táborech ze dne 2. března 1939 (tedy ještě před vznikem Protektorátu Čechy a Morava). Tábor se začal stavět 17. července a 27. července dal ke zřízení tábora povolení říšský protektor Konstantin von Neurath.
Tábory (další byl zřízen v Hodoníně u Kunštátu) byly podřízeny kriminálním ústřednám v Praze a v Brně a velitelem toho v Letech byl četník Josef Janovský. Personál sestával z českých četníků a úředníků a dozorců z okolních obcí.
Jak uvádí česká Wikipedie: "Vězni do tábora přicházeli z výkonu trestu. Pracovali na dopravních stavbách, na polích a v lese. Do konce roku 1940 prošlo táborem 233 osob. V roce 1941 fungoval tábor bez větších změn. Do tábora bylo přivezeno 537 osob, z nichž bylo pouze 45 romského původu."
A dále: "24. června 1942 nařídil protektorátní ministr vnitra Richard Bienert provedení soupisu českých a moravských Cikánů (na základě soupisu potulných cikánů, provedeného již mezi 1. červencem 1928 a 15. srpnem 1929) a jejich deportaci do táborů v Letech a Hodoníně. Soupis a deportace proběhly počátkem srpna 1942 (změna na cikánský tábor od 2.srpna 1942). Zaměření tábora se tedy změnilo, ze 113 vězňů evidovaných v červenci 1942 v táboře zůstalo 20 vězňů, převážně romských mužů, kteří se okamžitě stali vězni cikánského tábora, aby byli nápomocni při rekonstrukci tábora pro nově příchozí z deportací."
Táborem v Letech prošlo asi 1300 lidí, přes tři stovky lidí tam zemřelo. Narodilo se tam třicet dětí a z nich nepřežilo žádné.
Považoval jsem také za nutné odpovědět i na jeden dotaz, kde tazatele zajímalo, kolik osob romského původu se podílelo na odboji. Takový dotaz sice nepovažuji za zcela k věci, protože u části obyvatelstva, která byla od počátku zbavována svobody a cíleně perzekvována není snad na místě, ale je zajímavé se podívat i na to.
Je třeba říci, že na boji proti nacismu se podíleli i Romové a o jejich působení se u nás mnoho nemluvilo. Šlo o lidi, kteří unikli deportacím a pak se přidali k partyzánům a pak třeba bojovali s Ludvíkem Svobodou a jeho vojáky.
Jako jeden z příkladů odboje, které je možné jmenovat, je třeba Josef Serinek, kterému se v roce 1942 povedlo utéci právě z tábora v Letech a vedl partyzánskou skupinu na Vysočině.
Mnohé můžete snadno nalézt (a další), když na Googlu zadáte do vyhledávání slova "Romové" a "odboj".
Je pochopitelné, že se v této souvislosti hovoří také o penězích.
Vynaložené prostředky je třeba chápat nikoli jako ztrátu, ale spíše jako zisk pro Českou republiku. Jinak bychom za ztrátu museli považovat každé peníze vynaložené třeba na podporu divadel, filmu, literatury a dalších činností, které nenesou v prvním plánu ekonomický zisk, ale patří ke kultuře našeho společenského života, bez které nelze důstojně existovat.
V jiných případech bychom mohli použít známou větu, že existovat má to, co si na sebe vydělá. Pokud jde o památník na místě koncentračního tábora, sotva lze takové kritérium použít. Stejně tak ho nemůžeme užít v případě péče, která zmírňuje bolesti nevyléčitelně nemocných. Nelze ho použít u ochrany památek, protože třeba místo starého zámečku by bylo možná výhodnější postavit na jeho místě betonový hotel a parkoviště. Některé věci prostě děláme proto, že jsou správné.
Kdyby ale ta suma přece jen někomu nedala spát, ať si uvědomí, že státní rozpočet schválený na rok 2017 je částka 1,3 bilionu korun. Částka za odkoupení dotyčné firmy tak představuje mnohem méně než tisícinu.
Je samozřejmě otázkou historického vědomí a vkusu, zda někomu takový výdaj přijde zbytečný, nebo nikoli. Připomínání toho, co všechno dokáží lidé způsobit bližním, není nikdy dost, aby se podobné věci nemohly opakovat.