V tyto dny se připomíná sto let od vypuknutí první světové války. Války celkem záhadné, protože není jasné, proč vlastně vypukla. Přinejmenším ji nikdo nečekal a na tom se pamětníci shodují. Obchod mezi státy kvetl, lidé cestovali, kultura a věda ze sebe vydávaly to nejlepší. Poměry v širokých vrstvách se zlepšovaly. Pak přišla katastrofa.

Doba před první světovou válkou byla to určitě obdobím velkých problémů, ale nikdo si nemyslel, že by jejich řešením byla nějaká válka. Potom přišla katastrofa, jejíž následky neseme dodnes. Bez první světové války by nebyl fašismu, nacismus a bolševismus, železná opona a studená válka. Svět by vypadal jinak. Sotva někdo může říci, že hůře, než jsme to ve 20. století dopracovali.
Spisovatel Stefan Zweig, který se narodil ještě v dobách rakousko-uherské monarchie, popisuje ve své autobiografii Svět včerejška (napsané za druhé světové války), jak byl předválečný svět plný stability a spolehlivosti Až tolik, že si lidé nevšímali varovných signálů.
Dnes máme za sebou také dlouhé období míru a zdá se, že svět se přes všechny konflikty rozvíjí.I v této době se však objevují podobné jevy, jako tenkrát: nacionalismus, který o sobě tvrdí, že je vlastenectví, hromadění zbraní, které je rizikem především tam, kde je mají v rukou různí despotové a autoritářští vládci, antisemitismus a propaganda.

Lži byly všude
Zweig popisuje ve Světě včerejška působivě tehdejší atmosféru: „Všechny národy, které vedly válku, se ocitly v roce 1914 beztak už ve stavu nervového vypětí; ta nejhorší fáma se okamžitě proměnila v pravdu, té nejabsurdnější pomluvě se věřilo. Tucty lidí v Německu přísahaly, že těsně před vypuknutím války na vlastní oči viděli jezdit automobily naložené zlatem z Francie do Ruska, noviny zaplňovaly pohádky o vypíchaných očích a uřezaných rukou, jaké se v každé válce objevují hned třetí nebo čtvrtý den. Ach, nevěděli tito nic netušící lidé, kteří takové lži roznášeli, že tato technika - obvinit nepřátelského vojáka z každé myslitelné krutosti – patří k válečné výzbroji právě tak, jako munice a že v každé válce se vyváží ze skladů hned v prvních dnech? Válka se nedá kontrolovat rozumem a řádným citem. Potřebuje cit vystupňovaný, entuziasmus pro vlastní věc a nenávist vůči protivníkovi.“
Jako by četl dnešní zprávy na internetu. Stav světa není samozřejmě – bohužel – takový, že by všechny právy o uřezaných rukou a hlavách byly falešné. Spíš se o mnoha takových případech a jiném mučení a zabíjení ani nedozvíme. Musíme si ale dávat pozor na fanatismus, který nám brání kriticky myslet. Na těžkých konfliktech je zlé to, že rozpálí lidi vášní doběla a argumenty pak ztrácejí smysl.

Jak se v tom vyznat?
Teoreticky se to moc hezky řekne, ale jak se máme orientovat v tom, co se dnes říká a píše o Palestincích, Izraelcích, Rusech, Ukrajincích, Američanech, bojovnících nějakého nově vzniklého chalifátu (doteď námnechyběl a najednou máme další monstrózní útvar navíc), když samozřejmě všichni neříkají všechno a někteří lžou? Každá rada drahá, ale člověk jako bytost s omezeným poznáním má pořád dobré vodítko ve výroku „po ovoci poznáte je“. Nemůžeme přesně poznat každý jednotlivý případ, ale máme svou zkušenost s tím, jak někdo – jednotlivci, organizace, státy a vládci – jednal v minulosti a podle toho můžeme odhadnout, jak se chová dnes. Každý ať si dosadí jména podle libosti a podle toho, jak daleko sahá v jeho životě historická paměť.

Rozhodovat se stejně musíme
Nic není černobílé, ale praktické rozhodování nás někdy nutí se postavit na jednu stranu. Je to jako když se cesta rozdvojuje a jedna odbočka je mizerná a ta druhá ještě horší. Není možné si říci, že se nepojede nikam. Je nutné si vybrat. Jeden bývalý politik a politolog při pohledu na jistou občanskou válku konstatoval, že by bylo hezké, kdyby mohly prohrát obě strany. Tak snadno z toho ale nevyvázneme.
Úmyslně nikoho nejmenuji, každý si domyslí vše potřebné sám. I jako země se musíme rozhodovat, na čí straně stojíme ve světových konfliktech. To kriterium už jsme si řekli: Podívejme se na to, jak se k nám kdo v minulosti choval. Je pravděpodobné, že tak se bude chovat k nám i k druhým v budoucnosti.